Kdybych nebyla inteligentní a důstojná matka od rodiny, mlátila bych s rozběhem hlavou do zdi, proč jsem já husa pitomá nedávno vyházela půlku šatníku. No jistě, byl v tom asi nějaký ten chytrý článek na téma Udělejte si pořádek ve skříni a vyjasní se vám v hlavě. Nebo se na mě o minutu déle zahleděla kritickým okem naše módní redaktorka a já pak ve svatém nadšení vytřídila půlku modelů k popelnici.
Můžu si za to ale sama - teď mám po všech křeslech poházené žalostné zbytky své kdysi rozvité garderoby a snažím se poskládat kombinaci vhodnou k návštěvě bankovního úředníka, který má na starosti hypotéky. Zbytky se - a to je moc zajímavé - vyznačují tím, že se 'vršky' nehodí ke 'spodkům', přes-tože obojí je vyvedeno v nekonfliktních barvách. Prostě nemá to styl!

Co moje paměť sahá, se stylem jsem problémy neměla. Na gymnáziu to byla balerína: balonová sukně, lodičky s bílými ponožkami, mohérový svetřík, vlastnoručně háčkovaný límec. S převzetím vysokoškolského indexu jsem se proměnila v 'ekoženu' s umně batikovanou maxihalenou, sandály a koženým šperkem ve vlasech. Po promoci jsem si ještě střihla hippie styl (dlouhý vlas, dlouhá sukně, dlouhé procházky starou Prahou, dlouho bez chlapa) a najednou jsem zjistila, že se ocitám v táboře střízlivě oblečených zaměstnaných mladých žen. Dokonce mi kdosi (pseudonym pro vlastní maminku) řekl, že už jsem na ty svoje výstřelky moc STARÁ.

To mě ranilo. Ve snaze zapadnout jsem adoptovala první kostýmek a uměle se zestařila. Žila jsem s kostýmkem a lodičkami rok dva a najednou mi to došlo. Hrozí mi, že už se z něj vysvobodím zřejmě až přechodem ke květované halence a sukni s fěrtochem. Tak to ne, vzbouřila jsem se a vrhla se na sportovní módu: stala se ze mě džínovo-svetrovo-košilová holka. Mé tehdejší místo provozní v nočním klubu způsobilo, že vše bylo černé, tedy až na neonové názvy hlučných kapel či ostrých drinků.
 
'Rockerka' byl bohužel poslední skutečný a vyhraněný styl, který jsem svým oblečením hlásala.
Pomaloučku se přeplížila třicítka a já zjistila, že se stávám zrnkem v moři své generace. Já i moje vrstevnice splýváme v jednu nevýraznou bytost v tričkách, sukních a svetřících přibližně okopírovaných z módních stránek časopisů, samozřejmě střižených na české, někdy vietnamské, poměry. Ne, nejsme vyhraněné, nejsme rozpoznatelné. Před takovými deseti lety by vám při pohledu na mě bylo naprosto jasné, co čtu, jím, poslouchám, co si myslím o tomhle světě a jaký je můj měsíční kámen. Potkáte-li mě dneska, nezjistíte nic - jsem jenom paní. Paní, která si šatník vyčistila tak důkladně, že jí tam nezůstala vůbec žádná osobnost, a proto si hned zítra vyrazí koupit alespoň placku s nějakým provokativním nápisem. Jenom tam nesmí být nic proti bankám, abych nepopudila toho úředníka.

A co si koupíte vy?

Tisk článku | Poslat článek