Jste vytížená manažerka a matka malého syna. Která role je pro vás těžší?
Víte, měla jsem už dost poměrně náročných zaměstnání, v nichž to bez stresu nejde, ale stejně si myslím, že vychovat dobře dítě je to nejtěžší. A nejdůležitější. Kdybych měla dceru, vedla bych ji k tomu, aby se snažila v životě najít to, co ji baví a čím se bude živit, ale zároveň aby to vše dělala s vědomím, že není možné se ve čtyřiceti zastavit a říct: tak dobrý, a teď ty děti! Tak to v životě není… Myslím si, že nemůže být jedno na úkor druhého, buď kariéra, nebo rodina. Největší výzva, a nejen pro nás ženy, ale i pro celou společnost, je najít rovnováhu mezi těmito dvěma světy.

A to je právě to nejtěžší. Jak jste jí dosáhla vy?
S manželem jsme měli od počátku dvoukariérový vztah. Oba jsme roky pracovali pro stejnou zahraniční společnost a měli náročnou práci. Přes týden jsme hodně cestovali, potkávali jsme se o víkendu. Takhle jsme žili roky v Mnichově, pak můj muž dostal pracovní nabídku do Londýna. Bylo jasné, že půjdeme spolu, a tak se i mně začali ozývat kolegové s nabídkami v Londýně, což by znamenalo postup, lepší finanční ohodnocení, nové zkušenosti… Ale já odmítla, nechtěla jsem už stres, který s sebou nová práce přináší. Rozhodla jsem se, že zůstanu u práce, kterou mám v Mnichově, jen ji budu dělat z Londýna. Naštěstí to bylo možné. Bylo mi třicet a já věděla, že chci zvolnit.

To zní velmi racionálně.
Ano, bylo to racionální rozhodnutí! A bylo potřeba!

Syndrom vyhoření se tomu tuším říká.
Když jedete deset let naplno, přijde bod zlomu. Není to pocit vyhoření, ale jisté únavy určitě. Začnete přemýšlet: život přece nemůže být jenom o práci a o tom, kam pojedeme na dovolenou, když nám zbude čas. Přišla zásadní potřeba něčeho důležitějšího. Asi to jde s věkem.
 
Když zpomalíte, musíte počítat se snížením své životní úrovně.
Samozřejmě. Ale co to vlastně je, ta životní úroveň? Když jsem odcházela po deseti letech z Micro­softu, jistě, nebylo to jednoduché. Zvyknete si na ten fofr, lítáte po světě, učíte se stále něčemu novému, život je plný zážitků, zkušeností…

…a pak přijde dítě a život se smrskne na stereotypní úkony, jeden byt…
No, to teď mluvíte o trochu jiných podmínkách, než jaké vládnou v Anglii. Respektive vládly, když jsem byla před pěti lety na mateřské. Ta tehdy představovala tři placené měsíce. Po nich vám dali ještě tři neplacené a pak jste se musela vrátit do procesu. Na co nezapomenu? Jak jsem tehdy přišla na personální oddělení, usedla do speciálně upravené židle pro kojení a…

…židle pro kojení? Jak to vypadá?
To neznáte?

To tedy neznám. Ani z české moderní porodnice, a to mám dvě děti, prosím, přibližně stejného věku, jako je to vaše.
No vidíte. V Londýně tehdy věděli, že přijdu s malým miminkem, a měli připravenou židli, která je upravená pro kojení. To bylo milé.

Takže Microsoft je jednou z těch laskavých firem, které v Čechách ještě nepotkáte?
To byste koukala, jak to tam vypadá! Vedle firemní recepce je školka s nádhernou zahradou a hřištěm. Ráno se tam dveře netrhnou, jak maminky či tatínkové přivážejí děti. Během dne je mohou kdykoli navštívit. Školka byla tuším otevřená od sedmi do sedmi.

Je to drahé?
Ano. Firma sice přispívá nemalým dílem, ale dost musí zaplatit i rodiče. Na druhé straně – je to úžasná věc, platíte za to, že nebudete mít ráno ten šílený stres, jestli stihnete včas jesle i práci na druhé straně města. Nemusíte se strachovat, že na vás zase kolegové budou zahlížet, že jste přišla pozdě na schůzku, a nedej bože, kdybyste musela dříve odejít, protože školku zavírají ve čtyři odpoledne. Každá maminka či tatínek, kteří toto logisticky náročné cvičení každé ráno absolvují, vám potvrdí, že to znamená opravdu hodně.

Takže jste syna dala do firemní školky?
Se mnou to bylo trochu složitější. Když jsem tenkrát přišla na to personální – malému byly tři měsíce – a usedla do kojicí židle, personalistka se na mě podívala a povídá: How can we help you? Jak vám můžeme pomoci? Šok! A já říkám, no víte, já jsem ze země, kde ženské pobývají i tři roky na mateřské, kde se děti dlouho kojí. Těch šest měsíců volna je pro mě a mého syna málo.

Hm, to jste si dovolila docela dost, ne?
Asi jsem je překvapila. Není to tam moc zvykem, matky se při prvním dítěti většinou vracejí relativně brzy do práce. Byla jsem asi jediná, ještě navíc cizinka, kdo žádal delší mateřskou dovolenou.

A tak se s vámi hezky rozloučili, ne?
Druhá věta personalistky zněla: „O. k., how can we help you?“ Potřebuji dalších šest měsíců, řekla jsem. „O. k. A co chcete dělat potom? Preferujete full-time, part-time nebo shared time?“ Vypadala jsem udiveně asi jako teď vy. Co to je? ptám se. „Když full-time, tak tedy naplno. Bereme vás, máme zájem. Když part-time, tedy můžete pracovat dva nebo tři dny v týdnu, z domova nebo v kanceláři, přijdete o výhody, jako je třeba auto, ale práci budete dělat stejnou, jen méně, a tedy za méně peněz. A shared time? To znamená, že se o svou práci, peníze i odpovědnost podělíte s kolegyní, která je v podobné situaci jako vy.“

Jak říkám, laskavý zaměstnavatel.
A moudrý. Snaží se vám zajistit, abyste tohle období mohla prožít skutečně tak, jak chcete, a zároveň vás samozřejmě využít pro práci, na kterou máte kvalifikaci, a to v míře, která je přijatelná pro vás i pro ně. Ta firma do vás investuje léta, tak přece o vás nepřijde kvůli tomu, že děláte něco tak normálního, jako že rodíte děti.

Přiznám se, že nechápu, proč jste takovou firmu opustila a vrátila se do Čech.
Malému bylo devět měsíců, začal žvatlat a já si uvědomila, že chci, aby mluvil dobře česky. Jenže jak to po něm můžu chtít, když žije v Anglii, v rodině, kde mluvím česky jen já a kde hlavním jazykem je angličtina? A tak mi došlo, že musíme zpět do Čech. Nikde jinde se tuším česky nemluví.

Co na to francouzský manžel?
O. k., myslíš to vážně? zeptal se. On je docela pohodář, v tom – a nejen v tom – mám obrovské štěstí. Takže když jsem ho ujistila, že ano, šel si druhý den pohovořit se šéfem. V té době dělal práci, pro kterou bylo nezbytné žít v Londýně, měl nastartovanou slušnou kariéru. Stejně jako já ovšem věděl, co je pro naši rodinu do budoucna důležité. Věděli jsme, že chceme zachovat vazbu k oběma našim kulturám. Jazyk je nejpřirozenější cesta, jak toho dosáhnout. Chvíli to trvalo, ale pak se našlo řešení. Za tři měsíce jsme byli v Praze.

Firma dala práci v Praze i vám?
Diskutovali jsme o možnosti návratu do české pobočky, ovšem za podmínek, které byly diametrálně odlišné od těch v Anglii. V Čechách part-time znamenal čtyři dny v týdnu, o práci z domova se vedly dlouhé diskuse, firemní školka neexistovala. Prostě byla to česká realita a můj původně plánovaný návrat po roce na part-time práci se nekonal. V té době to bylo těžké, dnes za to děkuji. V životě je vždy něco za něco a čím dříve to člověk pochopí, tím líp. Odešla jsem z této země, abych mohla žít s člověkem, kterého mám ráda. No a abych se mohla vrátit a naučit oba své chlapy česky, musela jsem zase vzdát práci. Žádná katastrofa. Nemůžete chtít všechno.

Jak vás pozoruju, v domácnosti jste ovšem nezůstala, že?
Čtyři roky jsem byla doma, ale je pravda, že jsem se nevěnovala jen rodině. Úměrně tomu, jak syn rostl, byly mu dva tři roky, začala jsem postupně dělat na svých malých projektech.

Co to znamená – malé projekty?
Malé, úměrné tomu, kolik jsem jim mohla dát času. Zařídila jsem si živnost na konzultační činnost a realizovala v podstatě marketingové projekty. Ne že bych se nějak extrémně rozvíjela dál, spíš jsem oprašovala to, co jsem se naučila v předchozích letech, ale mohla jsem alespoň navázat na svou profesi. Zároveň, protože jsem měla malého prcka, denně jsem si s ním hrála, začala jsem řadu věcí vnímat jinak a chtěla jsem zkusit dělat něco užitečného pro děti. Sama to vymyslet, vyrobit, prodat, a ještě na tom neprodělat kalhoty. A tak přišlo Nešťourej se v nose.

Hra o slušném chování – na kartičkách.
Už je to dávno, tak před dvanácti lety, co jsme seděli ve Francii u vánočního stolu a manželova maminka nabádala svá vnoučata, aby se slušně chovala. „Měli byste si zahrát tu hru, co měly vaše maminky,“ povídá jim. „Jakou hru?“ ptala jsem se. A oni mi vyprávěli, že ve Francii před mnoha lety existovala hra o slušném chování. A jaká je to škoda, že už není k dostání. Přišlo mi to jako dobrý nápad – hra na slušnost. A pak se narodil můj syn, já sledovala, jak roste, začala jsem ho posléze učit poděkovat, poprosit, a najednou mi to secvaklo. A tak jsem vzala tužku a začala si psát všechny ty situace. Manžel to sledoval a hecoval mě: jdi do toho, zkus oslovit výrobce dětských her! Prostě od začátku to byl můj morální sponzor.

Dovedu si to živě představit. Nesete v podpaží prototyp své hry, barevné kartičky, a klepete u dveří. A oni se chytají za hlavu.
Přesně. Obešla jsem snad všechny velké výrobce her, smáli se: „Vy jste se zbláznila. Takové konzervativní ilustrace, kartičky, to se nehejbe, to není cool, to nebliká, 349 korun že to bude stát? No to nikdo nekoupí!“ Přišla jsem tenkrát úplně zničená, ale můj muž povídá: „Věř si. Ty přece víš, že to bude fungovat.“ A tak jsem vzala svoje peníze, našla čistě náhodou moc šikovnou ilustrátorku Janu Fernandes, pak také lidi, kteří mi pomohli s produkcí, s výrobou, s webem, a vyrobili jsme prvních pět set her.

Kontrolní otázka: kde byl váš malý syn, když jste tohle zařizovala?
Se svou nejlepší kamarádkou! S mou maminkou. Nebo ve školce. Právě když mu byly tři roky a začal chodit do školky, dala jsem se do výroby her. Najednou jsem měla pět dopolední, a díky pomoci rodiny či známých ještě dvě odpoledne jen a jen pro sebe. To byla fůra času!

Hraje váš syn vaše hry?
Hraje! On je navíc tím, na kom si nové verze zkouším. Můj nejlepší ‚beta tester‘. Velmi mi pomohly také jeho paní učitelky ze školky Na Děkance, kde děti hry zkoušely. Pomohla mi také Ruth Kolínská s lidmi a dětmi z mateřských center, řada kamarádů a jejich rodin. Teď už konzultuji nové verze, kde třeba jde o témata šikany, s odborníky, psychology, s lidmi z Linky bezpečí, z Nadace Terezy Maxové. Pomohl mi také pan Špaček, kmotr mé první hry, když spojil své jméno s projektem tehdy zcela neznámým. Víte, jak se dnes často říká, že lidi neudělají nic zadarmo, tak to vůbec není pravda! Mně zpočátku nezištně pomohla spousta lidí. Jen proto, že je zaujal ten nápad.

Stíháte ještě tuhle svou radost a zálibu, když teď pracujete pro Google?
Stíhám, i když pochopitelně zdaleka ne tak jako dřív. Zatím vyšly tři verze her, prodalo se za necelé tři roky téměř čtrnáct tisíc exemplářů. Mám v plánu ještě tři pokračování, na trh jsme teď uvedli také anglickou verzi všech tří her. Baví mě to. V kabelce mám stále tužku a papír, a když mám náladu a chvilku času, píšu hry.

Co na to Google?
Google samozřejmě od začátku o mém projektu věděl a stejně tak věděl, že chci pokračovat, že je to věc, která je pro mě důležitá a přináší mi jiný druh uspokojení než moje profese. Moji nadřízení to respektují. Většinu aktivit souvisejících s hrami řeším ovšem samozřejmě po večerech, o víkendu, ve svém volném čase. Dnes máme internet,
e-mail, Skype. Bez nich by to nešlo.

Stíháte kamarády, rodinu?
Byla doba v mém životě, kdy práce byla v podstatě všechno, ale už tomu tak není. Nechci to tak. Myslím si, že karty by měly být rozdány tak, aby obsáhly tu pestrost, kterou v sobě život má. A k němu patří vztahy v rodině, přátelé i profese. Je důležité kormidlovat tak, aby se dodržela rovnováha. Většinou totiž cena, kterou člověk zaplatí za to, že se vrhne do jednoho extrému, je příliš vysoká. Jak praví jeden můj kolega: „Člověk dostává to, co dává.“ Myslím, že má pravdu.

Nicméně stejně není lehké to vždy vybalancovat, ne? Sama to znám…
Víte, kdybyste mi před čtyřmi lety řekla, že mi jednoho dne zavolají z Googlu, navíc poté, co jsem čtyři roky takzvaně ‚doma‘ (což se v mnoha případech ve společnosti překládá tak, že ‚nic nedělá‘), nevěřila bych. Samozřejmě jsem měla kliku, velké štěstí, toto se neděje běžně. Myslím, že u mě sehrál dost velkou roli fakt, že jsem neskočila z jednoho extrému do druhého, že to nebyla před tím jenom práce a potom jenom rodina. Myslím si, že se mi podařilo úměrně mé nátuře vytvořit rovnováhu těchto dvou světů. Zatím. Jak říká moje sestra: „Tady a teď.“ Jak to bude zítra, nikdo netuší. Je to v podstatě můj každodenní domácí úkol.

Taťána le Moigne (40)
Vystudovala informatiku na Vysoké škole ekonomické, od října 2006 řídí zastoupení ­společnosti Google v České republice. V informačních technologiích působí 17 let, pracovala např. pro firmy Digital Equipment nebo Abakus Distribution. Deset let strávila ve společnosti Microsoft, kde pracovala na ­obchodních a marketingových pozicích v Praze, Mnichově a Londýně.
Je autorkou úspěšných her 4bambini pro malé děti (Nešťourej se v nose, Vadí nevadí…), které sama vymýšlí, vyrábí i uvádí na trh.
Se svým mužem a pětiletým synem žije v Praze.

Tisk článku | Poslat článek