Přes celou chodbu obvodního soudu na mě křičel: „Máš, co jsi chtěla! Teď už budeš jen sama. Jsi stará a nikdo si tě ani nevšimne!“

Naše desetileté manželství rozvedli na prvním stání a dost možná, že se můj bývalý manžel cítil ukřivděn. On se rozvádět nechtěl. Když jsem ho ale nechala beze slova stát v rozhlehlé hale a vyšla na vzduch, napadlo mě, zdali neměl kromě zraněného ega i pravdu:

Mám ve čtyřiceti život za sebou? Týdny a měsíce ubíhaly. „Co chlapi?“ ptaly se občas kamarádky. „Budou, budou,“ uklidňovala jsem je. Sama jsem však zatím vůbec neměla touhu se s někým seznamovat, ale večer jsem pak sama sebe zpytovala v zrcadle. To je na tobě tak vidět, že žiješ sama? Tváříš se ukřivděně, nebo dokonce smutně? Co to s těmi lidmi je, že ani kolegům v práci už nemůžu říkat: „Včera jsem viděla pěkný film.“

„A s kým jsi na něm byla?“ „Sama.“

V zádech jsem cítila útrpné pohledy. Koupila jsem si tedy knihu Je mi čtyřicet. A co má být? a v ní jsem se dočetla, že mám vyhlásit amnestii, odpustit všem, kdo mi v minulosti ubližovali, a spřátelit se rychle s někým starším, protože se tak budu cítit mladší. A taky že se mám smířit s tím, že nejistota je jednou z mála mých jistot. Přihlásila jsem se proto na týdenní rekondiční kurz pro muže i ženy a přestala přikyvovat své letité přítelkyni, která často říká: „Já si se svým dítětem vystačím. Chlapa už nepotřebuju!“ Sex měla naposledy před pěti lety, zestárla o dalších deset a ztratila smysl pro humor. Byla tak dlouho sama, až si na svůj styl zvykla tak, že slevit ze svých nároků nehodlá ani o píď. Takhle já dopadnout nechci, zařekla jsem se. Sbalila jsem pár triček, tenisky a vyrazila.Jenže tak jednoduché to zase nebylo. První, co trenér řekl, když vylezl na pódium, bylo: „Buďte sobečtí a myslete jen na sebe! Máte na to právo.“ Maniak, napadlo mě a chtěla jsem začít balit. Doma nemá děti ani manželku, pracuje na volné noze a přívětivých slečen a dam má kolem na tucty. Ty na něj povětšinou zíraly s obdivem. To se mu pak radí!

Nakonec se ukázalo, že trenér měl pravdu. Když jsem se po týdnu vrátila domů, má sedmnáctiletá dcera prohlásila: „Jsi nějaká jiná, mami!“ Byla jsem. Vždyť poprvé po těch letech, co je na světě, jsem byla celý jeden dlouhý týden jen sama za sebe. Druhý den jedeme spolu metrem a dcera říká: „Vidíš toho chlápka v té černé bundě? Kouká po tobě.“ Ve snu by mě nenapadlo, že by si mě někdo na ulici, v metru nebo ve frontě všiml. Tohle mou dceru ostatně dráždilo vždycky. Že se nedívám kolem sebe. Často se mě na procházce městem ptala: Viděla jsi tu slečnu? Ta sukně jí slušela. Všimla sis toho kluka? Krásnej! Já ale v duchu zrovna sestavovala seznam věcí, které musím nakoupit, přemýšlela o tom, co uvařím nebo že zítra ráno musím stihnout zaběhnout k doktorovi.

„Dívá se na tebe, mami!“

Rychle jsem se rozhlédla a naše pohledy se potkaly. Automaticky jsem se narovnala a zatáhla břicho. Ten moment mě překvapil i pobavil zároveň. Od té doby se na lidi na ulici i v metru nejen dívám, ale taky se na ně občas usměju. Moje dcera měla pravdu: po světě chodí spousta zajímavých mužů.

Jak často myslíš na sex?
Pak jednou večer sedí dcera u počítače a z ničeho nic pobaveně říká: „Víš, co tu píšou? Že na sex myslí čtyřicetiletá žena stejně často jako dvacetiletý mladík? Jak to máš ty?“ Vzpomněla jsem si na svobodnou kolegyni, co mi nedávno přes uličku v kanceláři šeptala: „Někoho jsem potkala, a teď nedokážu myslet na nic jiného než na sex!“ Večer mi u piva povyprávěla, jak je chytrý, zábavný a dobrý kuchař, tedy kromě toho, že je čerstvě rozvedený a brilantně se stará každý druhý víkend o syna.

„Ideální muž,“ připíjím na jeho zdraví, ale ona vzápětí zesmutní: „No jo, ale on má kromě mě ještě někoho jiného. A vzdát se jí prý nechce!“ Co teď? Podle odborníků obecně platí, že vztahy založené pouze na sexu dlouho nevydrží. Jeden z partnerů postupem času začne chtít něco víc, a k tomu nemusí být přístupný ten druhý. Ještě horší je, když si žena najde mladšího. Do soukromí ho nepustí z obavy, co by tomu řekli přátelé a děti. A ten její byl nejen zadaný, ale i podstatně mladší. Kolegyně ale vedle něj očividně zkrásněla. O víkendech jezdili na výlety, pravidelně chodili do divadel, učil ji pít dobré víno a neustále jí lichotil. Nic jiného po ní nechtěl, jen s ní občas chvíli pobýt.

„Proč bych se s ním ale měla vídat já? Nemám chtít něco lepšího?“ přemýšlela má kolegyně nahlas. A pak se rozhodla: „Nezaslouží si mě, pryč od něj!“ Měsíc poté, co se s milencem rozešla, jako by jí bylo jen půl. Večery trávila s matkou, zrušila předplatné v posilovně, o víkendech ležela v posteli a odmítala brát telefony. Možná s ním nebyla úplně šťastná, ale zase po letech měla na chvilku ráda sama sebe. Teď to bylo všechno pryč. Vyprávím dceři celý ten příběh, aby věděla, že nic není v mém věku tak jednoduché, a ona na to:

„A to jí tak vadilo, že měl ještě někoho? Chtěla si ho nastěhovat domů a dělat mu maminku, nebo s ním chtěla chodit na večeře a dál jezdit po muzeích?“ V tu chvíli mi došlo, že si nejspíš myslím totéž. Proč v mém věku muže vlastnit? Copak se chci vdávat? Musí přece stačit, že tam někde venku je, nebo ne?

Jak už to chodí, měla jsem si podobný příběh prožít na vlastní kůži. Jenže předtím mi má dcera udělila další lekci.

Příště mu dej vizitku!
Byl to večírek jako každý druhý. Potkala jsem pár známých, popíjelo se šampaňské, povídalo o ničem a kolem desáté bylo na čase odejít. Dostihl mě u šaten. Všimla jsem si ho už předtím, náruživě cosi u protějšího stolu řešil s lidmi kolem a očividně bavil celou společnost. „Smím něco říct? Jste krásná!“

Zareagovala jsem přesně tak jako dřív, když mi někdo polichotil nebo mi řekl, že mi to sluší. Vždycky jsem řekla něco ve smyslu, že ta sukně je ze sekáče a stála necelé dvě stovky. „Ale to ne, to nemyslíte vážně?! Dobrou noc!“ Na letmý úsměv přes rameno jsem se přece jen zmohla. On tam pořád stál a obdivně za mnou hleděl.

Bylo jedenáct, ale v pokoji mé dcery se ještě svítilo. Zaklepala jsem. „Víš, holčičko, co se mi stalo? Tomu bys nevěřila!“ Nejdřív se tvářila znuděně, pak zaujatě a nakonec se rozčílila: „Tys mu nedala vizitku?“ nevěřila. „Mami, kolikrát ti mám říkat, nenechávej si nic pro sebe. Musíš říkat, co chceš! Líbil se ti? Tak jsi mu to měla říct a strčit mu do ruky svoje telefonní číslo!“

O pár měsíců později stojím ve frontě v hypermarketu. „Tak rád bych vás pozval na kávu,“ ozve se mi za zády. Otočím se a za mnou sympatický pětačtyřicátník. „Můžu vám alespoň koupit růži?“ „To můžete,“ vypadlo ze mně, „ale místo kávy bych si raději dala pivo.“ Automaticky mi vzal tašku s nákupem a ještě než jsem se stačila bránit slovy ‚to nemusíte, vždyť je lehká‘, nabídl mi rámě a zamířil přes ulici do pizzerie.

Dozvěděla jsem se všechno: že je dvacet let ženatý, má dobrou práci, dvě skoro dospělé děti a že mě chce zase vidět. Byl nejen přímočarý, ale i zábavný a velmi akční. „Esemesky nepíšu, to raději volám. Kdy se mohu ozvat příště?“ Scházeli jsme se půl roku týden co týden. Jeho žena s ním už léta nespala, posílala ho za jinými a doma si s ním povídaly jen děti, tedy pokud se náhodou stavily. O nich mi vyprávěl často. O tom, co s nimi podnikal, když byly malé, jak s nimi mikrobusem projel celou Evropu, jak se synem opakoval češtinu k maturitě. Byl to první muž v mém životě, kterému se po dětství jeho dětí stýskalo. Jeho upřímnost byla nakažlivá. Nakonec jsem se svěřovala i já. Se vším, včetně svých dávných erotických snů. Snů o anonymním hotelovém pokoji v zapadlém penzionku, o sněhobílých polštářích a o sektu s jahodami. Dostala jsem všechno a několikrát. Náš rozchod se ale nevyhnutelně blížil. Kromě toho, že byl ženatý, byl také pevně rozhodnutý se nerozvádět. Jenže se mnou chtěl trávit času víc a víc. A tak jsem to vyřešila za nás oba. Chodíme spolu každé druhé pondělí v měsíci na kávu. Jen na kávu. Pokaždé dostanu růži a vyslechnu si, co děti. Stali jsme se přáteli. Někdy si říkám, jak jsem hloupá, že jsem až po čtyřicítce pochopila, že nemusím za každou cenu vyhlížet ideálního partnera, že úplně stačí ideální zážitky tady a teď. A že příležitostí k seznámení je pořád dost. Nesmí se ale na ně jen čekat, musí se jim jít naproti.

Díky, má skoro dospělá dcero, za pár tvých bezplatných lekcí. Změnit názor na cokoli je velké umění, a ty jsi mi pomohla přiučit se mu.

---

Co vám poradí psychoterapeut
Ženy kolem čtyřicítky si stěžují nejčastěji na nedostatek příležitostí k seznámení, odvahu a nízké sebevědomí. Jak jim může pomoci psychoterapie?

Robert Chytka
psychoterapeut, Poradna pro zdravý životní styl, Brno
Nejčastěji přicházejí a formulují problém tak, že nic nestíhají, jsou na všechno samy a jejich život je stereotyp a nemá smysl. Později přijdeme na to, že jim chybí partner, který by pro ně byl oporou. Bojí se budoucnosti, což se projevuje úzkostí nebo až depresí. První, co je zapotřebí si pro seznámení nacvičit, je vědomí vlastní hodnoty a respektu k sobě samé. V terapii se klientka především naučí přiměřeně vyjádřit své pocity a potřeby a naučí se reagovat na druhé. Ve společnosti panuje stále povědomí toho, že jakákoli terapie je léčba, a pokud se někdo musí léčit, není normální, je blázen. Započetí terapie nebo kurzu v začátku jakýchkoli potíží ale svědčí spíše o zdravém rozumu. V terapii se nepoužívají žádné léky a sezení neprobíhají v nemocničním prostředí.


David Doležal
Poradna Psychoterapeut, Praha
Skupinová terapie zaměřená na komunikaci při seznamování nabízí mnoho variant řešení problému, zkušeností, podpory a emočního sdílení. Na druhé straně individuální terapie je intenzivnější. Rychleji odhaluje příčiny problému, klient se dostává ihned ke slovu, má dříve pocit uspokojení, že investoval čas efektivně. Snadno se ale stane, že terapeutovi klient neporozumí, nesednou si a klient neuvěří názoru jednoho jediného člověka. Přesto se mnohem rychleji dostává k jádru věci, než tomu bývá před více lidmi ve skupině. Skupina trvá déle, ale má zpravidla silnější dopad na změnu hodnot, motivů, postojů a má i mnohem větší emoční kvalitu a tím i trvalost.

Tisk článku | Poslat článek

DISKUZE K ČLÁNKU

Počet příspěvků: 0