Životy našich rodičů nás ovlivňují víc, než si myslíme. Jejich vlastní zážitky z dětství a z mládí se nám vracejí se stejnou jistotou jako bumerang. Ať už v čisté podobě (maminka byla vychovávána v úctě k Bohu, tudíž nás neděli co neděli strojila a honila do kostela) nebo přetavené do naprostého opaku (matka svými rodiči odjakživa přehlížená nás div neudusí láskou a pozorností). Těžko říct, co z toho je lepší nebo horší, ale v jednom se určitě shodneme: je dobré vědět, proč naši rodiče dělali nebo dělají věci, které nás tolik rozčilují.

Rodina je klíč
Chceme-li najít odpovědi na otázky, které se v nás střádají po desítky let, je třeba odhrnout oponu a nakouknout do rodinného zákulisí. Naše životní úspěchy i neúspěchy hodně závisí na naší píli, talentu a možná i na náhodě. Pokud však toužíme odemknout skrytá tajemství své vlastní osobnosti, pak je tím nejlepším klíčem rodina.

Většinou o svých rodičích a jejich minulosti začínáme přemýšlet až ve chvíli, kdy jsme dospělí či se objeví nějaký problém. Když se s nimi rozhádáme, když máme krizi s partnerem či sami se sebou.

„Zatímco v dětství rodiče přijímáme bez výhrad a v pubertě s nimi bojujeme, v dospělosti nás čeká nelehký úkol své rodiče přijmout i s jejich zlozvyky a nedostatky,“ vysvětluje Jitka Douchová, psycholožka Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy v Praze 4. Nikdo není dokonalý, tak proč by zrovna rodiče měli být. Potýkají se se svými problémy, dělají chyby a mohou nám i ublížit. I tak ale většinou stojí za to, abychom se snažili je pochopit a třeba jim i něco odpustili.

Umačkána mateřskou láskou
„Moje maminka mě vychovávala metodou tvrdé ruky, byla přísná a držela mě hodně zkrátka,“ vzpomíná Zuzana Aidomoanová (30). „Musela mít neustále přehled o tom, co dělám, kde jsem a s kým tam jsem. Když jsem nebyla doma na čas, obvolávala všechny mé kamarádky. Čekala na mě před kinem, abych nešla domů sama. Křik a hádky u nás byly na denním pořádku a já jako puberťák jsem nemohla reagovat jinak než směsicí lží a šílené revolty.“ V osmnácti se Zuzana sebrala, opustila svazující máminu náruč a utekla do podnájmu. Ani tam ji však neminuly dennodenní kontrolní telefonáty a starostlivá péče alespoň na dálku. „Teprve někdy před třemi lety jsem našla k mámě cestu, bohužel jen několik měsíců před její smrtí. A došlo mi, že máma taková nebyla proto, aby prudila, prostě mi jen chtěla dát to, co sama od své matky nikdy nedostala.“ Babička, jejíž památka je v Zuzanině paměti dosud trochu obestřená tajemstvím, byla svérázná žena, veselá a hodně do větru, která si dceru pořídila za války cestou z Užhorodu do Prahy a moc času ani lásky jí v dětství nedala. „Máma se snažila za každou cenu tuhle chybu neopakovat, jenže se jí to trochu vymklo.“

Historie, která léčí
Informace, i ty zdánlivě dávno zapomenuté, týkající se naší rodiny a našeho původu potřebujeme k tomu, abychom mohli najít své místo v generačním řetězci. Každý z nás někam patří, a i když je toto ,patření‘ okořeněno hořkými vzpomínkami, nemá cenu před ním zavírat oči. Už proto, abychom se chyb svých rodičů, respektive prarodičů vyvarovali. Svoji roli v našem dnešním životě hrají i takové detaily jako rodinná konstelace ve chvíli, kdy jsme poprvé otevřeli oči. Je něco jiného, jestliže se narodíme rodičům, kteří si nás doslova vymodlili, než dvěma lidem, kterým jsme se zkrátka ,přihodili‘, nebo byli-li jsme pro matku škrtem přes rozpočet a překážkou v jejím plánovaném životním rozletu. „Ať už za mnou přijde klient s jakýmkoli problémem, stejně vždycky společně pátráme po příčinách současného stavu v jeho původní rodině a někdy se dostaneme až o několik desetiletí zpátky,“ říká psycholožka. „Za pomoci psychoterapie pak můžeme najít v dávno zapomenutých okamžicích vysvětlení, díky kterému se dobereme řešení.“  

Tohle že je moje máma?
Už vás někdy napadlo, že vaše matka je někdo úplně jiný než ta, za kterou ji máte? Ne, nechci vám vnuknout myšlenku, že vás rodiče našli v kapustě nebo vylovili z potoka. Ale pozor na záměnu rodiče skutečného s tím, který bydlí jen v naší fantazii. Někdo z nás si matku nebo otce idealizuje, jiný je vidí horší, než jsou. Psychologové se nicméně shodují na tom, že obraz rodičů v našich očích není a nemůže být objektivní. To si snadno uvědomíme třeba při rozhovoru s vlastními sourozenci. Jeden by se až divil, že se mluví o stejných lidech. Vždycky jste si myslela, že maminka je tolerantní a trpělivá paní? Vidíte, a váš mladší bratr, který už potřetí tento rok přišel domů s novou kérkou a novou přítelkyní, by dal ruku do ohně za to, že máma je všetečná, prudérní a hysterická osoba.

Typickou ukázkou toho, jak rodiče a jejich chování k nám mohou ovlivnit celý náš budoucí život, je příběh mladé ženy, která vyhledala pomoc doktorky Douchové. Atraktivní blondýna s dokonalou postavou je ne-­­­­ochvějně přesvědčena o tom, že je ošklivá, hloupá a k ničemu. Její sebevědomí se toulá někde ve sklepě jen proto, že její matka (sama také velmi pohledná, leč mírně odkvétající) neunesla konkurenci, již pro ni dcera představovala, a tak ji pro jistotu už od dětství srážela a ponižovala.

Mluv, zajímáš mě
Možná se před námi příbuzní snaží a snažili skrýt nějaké temné rodinné tajemství v dobré víře, že nás tak uchrání před jeho dopady. Zkušenost však praví, že žádné tajemství není tak tajné, aby jednoho dne nebylo odhaleno. A každý z nás potřebuje znát své kořeny co nejlépe, i kdyby to mělo znamenat zjištění, že prababička byla indiánka nebo že strýček skončil v blázinci, protože měl utkvělou představu, že je kuře.

Možná bude potřeba sfouknout dávno usazený prach z rodinných kronik a zajít na kafe s bábovkou k babičkám a dědečkům. Jen oni nám mohou povědět, co se skutečně stalo. Jací byli naši v době svého dětství a mládí, po čem toužili, co se jim povedlo a co je bolelo. Třeba na nás ze starých alb vykoukne odpověď na otázky, které jsme měli schované někde hluboko v sobě, ale neuměli jsme se na ně zeptat. Povídat si o minulosti se svými vlastními rodiči také není k zahození, nemělo by to však vypadat jako u výslechu. Stejně tak nikdo nebrání nám samotným v roli rodičů zabloudit občas trochu do historie v rozhovoru s našimi dcerami a syny. Jen ale opatrně se srovnáními typu ,já brala studium vážně a na rozdíl od tebe jsem maturovala s vyznamenáním‘ nebo ,když jsem byla stejně stará jako ty, už jsem byla dávno vdaná a čekala jsem druhé dítě‘.

Rodiče zkrátka nemáme jen proto, abychom se měli po kom jmenovat a po kom dědit nemovitosti. Jsou okýnkem do nitra nás samých, neboť jejich osudy formovaly všechno dobré i zlé, co v nás je.