Bylo po kojení, mimina sestřičky odvezly… a Helenu čekala nejhorší chvíle jejího života. Přišla za ní doktorka a řekla tři věty, po kterých se jí zbortil svět. „Vaše dítě je debilní. Naštěstí nebude dlouho žít. Jestli chcete, můžete ho tu rovnou nechat.“ Kdyby měla v tu chvíli svého syna po ruce, skočila by Helena i s ním v náručí z okna. Jenže ho po ruce neměla, a tak si později odnesla z nemocnice uzlíček, který se rozhodla ochraňovat proti všem ‚doktorkám‘ světa, které budou jejímu synovi, postiženému Downovým syndromem, říkat debil.

V takové situaci hodně mužů selže, ten její ale tuhle noční můru všech nastávajících rodičů ustál. „Lékařka mu to řekla dřív než mně a on jí hned odpověděl, že si malého samozřejmě bereme domů. Za tohle se před ním skláním. Za to, že toho kluka naprosto přijal.“ A přitom si svého muže brala hlavně proto, že už ji maminka chtěla mít pod čepcem. „Vyber si Petra nebo Pavla, hlavně už se usaď,“ říkala jí, a tak si Helena vybrala Pavla, i když vzdát se svobody se jí vůbec nechtělo. Měla ráda volnost a společnost kamarádů. Každý večer si vyšla s jiným, lásky, která svazuje, se bála. Ale protože maminky se tenkrát ještě poslouchaly a protože se to slušelo, vdala se. „Nechtělo se mi, ale když už jsem do toho šla, brala jsem to velmi zodpovědně. Manželství bylo pro mě svazek na celý život. Tenkrát to tak bralo hodně lidí. A přitom jsem to byla já, kdo ho po třiceti letech ukončil. Začala jsem ho cítit jako brzdu.“
Podle Heleny není důležité zůstat spolu celý život. Důležité je vydržet ve svazku, dokud se od sebe máme co naučit. „Partnerská láska je pro mě strašně málo. Ale protože se nejlépe vyvíjíme v páru, pomáhá nám partnerský vztah dospět do stavu lásky, což je stav, který s muži nesouvisí. Když mi nějaká žena řekne, že potřebuje chlapa, aby byla šťastná, říkám jí – holka, ty jsi ale naivní. Muži tady nejsou od toho, aby nás dělali šťastnými, ale od toho, abychom se vedle nich naučily něco o sobě.“

Deset let po Petrovi se jí narodil druhý syn. Helena přiznává, že veškerou péči věnovala postiženému a na mladšího syna jí moc sil nezbývalo. Honzovi je dnes třicet, stýkají se spolu, ale na jeho odpuštění čeká Helena dodnes. „Jednou mi Petr řekl úžasnou větu: „Maminko, já jsem tak rád, že jsem se narodil zrovna tobě!“ Mladší syn mi řekl opak. „Co jsem provedl, že jsem se musel narodit zrovna do takové rodiny.“ Ale jinak to nešlo. Dítě s Downovým syndromem vyžaduje péči čtyřiadvacet hodin denně, a když se o ni s nikým nepodělíte, musíte to oddřít sama. Stejné nasazení potřeboval jako puberťák i jako dospělý. I v noci spala jen na půl ucha. „Hlídala jsem, jak dýchá, protože trpěl akutní laryngitidou a mohl se udusit.“ Po dvaceti letech ji síly opustily, tělo odmítlo sloužit a Helena se zhroutila.

Po týdenním kómatu dostala invalidní důchod s diagnózou těžkého únavového syndromu. „Říká se, že lidé v kómatu nevnímají, ale to není pravda. Pamatuju si, jak Petr stál u mojí postele a šeptal: „Maminko, jestli se tady zdržuješ kvůli mně, tak to nedělej. Jestli nemáš motiv k životu sama za sebe, tak radši jdi, bude ti tam líp.“ A já jsem poprvé nebrala na nikoho ohledy a rozhodla se, že se vrátím. Ne kvůli Petrovi, ale kvůli sobě.

Helena se mnou o zážitcích z klinické smrti mluvit nechce. Povídá si o tom s lidmi, kteří to potřebují, ne s novináři. Příhoda, kdy vystoupila z těla a odešla ‚někam‘, ji prý potkala ještě několikrát. Od té události se všechno v jejím životě postupně začalo měnit k lepšímu. V nemocnici se seznámila s lidmi, kteří jí nabídli pomoc – než zjistili, že pomáhá ona jim. Lékaři za ní začali posílat své pacienty (mimochodem, i mě za Helenou poslal doktor s tím, že mi pomůže vyléčit ekzém). Helena Zelenková je něco mezi psychologem a kazatelem. Poslouchá příběhy lidí a mluví s nimi třeba o tom, jak si pleteme lásku se závislostí, nebo o tom, že pácháme dobro, místo toho, abychom dobří byli. Jdete od ní domů a přemýšlíte nad tím, co řekla, nad tím, co jste kdy udělala, a nad tím, jak byste to měla dělat jinak. Helena zkrátka pomáhá slovem.

A pak si taky našla milence. „Nechtěla jsem se rozvádět kvůli klukům, ale ani jsem nechtěla svého muže podvádět, takže jsem mu řekla pravdu a nechala rozhodnutí na něm. Zůstal, protože mu vyhovovalo, že až na sex všechno v domácnosti perfektně klape. Vydrželi jsme to osm let. Dnes si myslím, že to klukům nic nedalo. Naopak tím dostali do života špatný model partnerského vztahu.“

A ještě něco by dělala jinak. „Hlavně bych si říkala o pomoc. Já to nedělala, a málem jsem na to umřela. Všimněte si, že když je ženská zdravě sebevědomá, hodí si nožku přes nožku a chlap jí uvaří kávičku. A rád! Ženy se musejí vrátit ke své ženskosti, jinak se svět nepohne dopředu.“ Ve svých seminářích mluví často právě o ženské síle.

Posledních pár let se Heleně dějí zvláštní věci. Tak třeba po jedné z prvních přednášek, pořádané v salonku cukrárny, za který platila drahý nájem, za ní přišel farář pražského kostela sv. Jana na prádle a povídá jí: „Vy zpracováváte v podstatě teologická témata. Byl bych moc rád, kdybyste se se svými přáteli scházeli v mém kostele.“ Nebo k ní po přednášce přistoupil pán (byl to ten můj doktor, co mě za ní poslal) a podával jí klíčky od auta se slovy: „Vy ho potřebujete víc než já, vezměte si ho.“

Co dělá jinak než ty, které si stěžují, že nemají přátele, co by jim pomohli, ani muže, který by je měl rád? „Nemají se na koho spolehnout, protože se neumějí spolehnout samy na sebe. Až se to naučí, přitáhnou k sobě ty správné lidi. A pokud žena nemůže sehnat chlapa, je to proto, že si sama nedává dost. To je jedna ze zákonitostí vesmíru. Jestli chci být šťastná s chlapem, v první řadě musím být šťastná sama se sebou.“

Helena Zelenková
neměla jednoduchý život. Čtyřicet let se stará o postiženého syna a sama několikrát bojovala o život. Ta těžká léta jsou podle ní pryč. Poslední dobou je konečně šťastná. Prý proto, že pochopila, jaký je její úkol tady na zemi, a protože ho plní. Pořádá přednášky o životě i o smrti, chodí k umírajícím, vězňům a sebevrahům. „Tím, že jsem se naučila přijmout Petra, naučila jsem se přijímat všechny. Neodsuzuju, dokonce ani neposuzuju. Nemohla bych chodit za lidmi do kriminálů, kdybych je soudila. Jsem šťastná, že je mám, jinak bych asi seděla doma na zadku a stárla.“

Tisk článku | Poslat článek