Nekruťte hlavou nad tím, když jeden z exmanželů strká nos do soukromí bývalého partnera i několik let po rozvodu. A dokonce má tu drzost žárlit, když si přivede náhradu. Pražské psycholožce Soně Kloboučkové připadá tento jev poměrně běžný. „Bývalí partneři se formálně rozešli, podvědomě ovšem pokračují ve hře na lovce a kořist,“ usmívá se. „Lovec si vyhlédne objekt a nažhaví se. Ale pouze do doby, než mu kořist přizná svoji náklonnost. V tento okamžik lovcovy zájmy začnou ochlazovat a kořist postrádající pozornost se sama ujme honu.“
Na kličkovanou
Marek Bubeník a jeho žena Olga se sešli na střední škole. Protože spolu vydrželi dodnes a prostor mezi prvním ročníkem gymnázia a rokem 2004 tvoří čtrnáct let, použijeme je jako názornou ilustraci.
V dávné prehistorii jejich soužití šestnáctiletý Marek investoval mnoho energie, aby Olgu přebral jejich dalšímu spolužákovi. Jeho manželka dnes přiznává, že ho upřednostnila, protože u bývalé lásky měla jistotu, že stačí ‚hodit vlhké oko‘ a přiběhne jako pejsek. Dvojice se chvíli opájela svým vztahem a pak to Marek, podle Olžiných slov, začal kazit. Když se totiž ujistil, že nemusí být ve střehu čtyřiadvacet hodin denně, vzpomněl si na své dluhy ve sportovním tréninku. Brzy Olze řekl věc ještě před dvěma třemi měsíci zcela nemyslitelnou: že prostě nestíhá scházet se s ní každý den.
Psycholožka by jejich vyprávění teď stopla a upozornila, že právě v tomto momentě došlo k prvnímu prohození rolí. Olga se urazila. Ze dvou možností – tvářit se lhostejně, nebo dát emotivně jasně najevo svou nelibost a upozornit tak Petra, že je na něm závislá – intuitivně zvolila tu lepší. „I když mě hrozně namíchnul a současně jsem se bála, že ho ztratím, zvedla jsem nos nahoru a odpověděla, že se teda nedá nic dělat.“ Teď pro změnu zatrpkl Marek, protože v koutku duše očekával, že Olga bude z jeho návrhu pěkně rozložená. Vloudila se podezíravost, jestli náhodou někde nefiguruje další ctitel, takže raději přehodnotil nutnost účastnit se každého tréninku. Přetahovaná vesele pokračovala i v budoucnu. Dvakrát se rozešli, aby zjistili, že bez sebe prostě nemohou být.
„Po osmi letech mi začalo okolí našeptávat, že když se nerozhoupeme ke svatbě teď, tak se mi stane to, co řadě jiných vysokoškolaček,“ pokračuje Olga. „Od kluka, co s ním chodily až k promoci, dostaly kopačky, protože on si vzal nějakou holku, kterou znal sotva půl roku. Znervózněla jsem. Když jsem ale několikrát prohodila něco o tom, jaké chci šaty jako nevěsta, a neznělo to nezávazně, dělal, že neslyší. Když chtěl, abych po škole nezůstávala v Praze a šla za ním na Moravu, podmínila jsem to svatbou.“
Neslavné konce souznění
Psycholožka nazývá situace popisované Olgou jako ‚konec souznění vzájemných přání‘, který nastane vždy po uplynutí zamilovanosti. „Běžným řešením je, že jeden ustoupí. Jenomže ustoupit znamená vzdát se svého návrhu a obětovat svou radost ve prospěch hladkého průběhu lásky,“ míní doktorka Kloboučková. A tady zaznívají lovecké polnice, navíc se nám začíná plést pod nohy velezhoubný názor, že ten, kdo opravdu miluje, ustoupí. Je to utopie, protože zároveň neříká, kdo konkrétně má ustupovat, když by ve vztahu měla panovat rovnost. V lásce totiž nikdo privilegovaný není! Ale dobře. Jeden ustupuje – většinou žena. Očekává, že muž ocení její velkorysost, a je rozčilená, že to bere jako samozřejmost, a dokonce jako by si jí přestával všímat.
„Panuje mylný názor, že jak se na začátku soužití uvedeme, v takové pozici už zůstaneme,“ upozorňuje britská psycholožka Wendy Bryston. „Tak to možná funguje v kariéře, ale ne v soužití. Většina z nás se sice cítí lépe v jedné roli, ale zaseknout se v ní natrvalo neradím. Když vztah nepřizpůsobujeme změnám, může se změnit v zášť. Pokud jeden stále jen ustupuje a pak dotírá otázkami, a druhý se snaží utíkat, láska vyšumí.“
Obvykle je to muž, který se v ustáleném vztahu snaží udržet odstup, a žena má pozici vyhledávače. Odměřený choť nebo přítel se bojí pohlcení a pronásledovatel zase podstupuje riziko, že začne sekýrovat. Výsledkem je, že se pan Odměřený odtahuje a paní Dychtivá doráží víc a víc.
Když se kočky přemnoží
V našem ‚kočkování‘ se mohou role překvapivě prohazovat. Leckterý obávaný generální ředitel se doma s navlečením domácích trepek mění v ochočeného králíčka. A naopak – některé ženy jsou v rozporu s tradicí rády samy lovkyněmi. Pravda, někdy se loví z nouze. Před dvaceti lety se v maloměstech s textilními továrnami, v nichž pracovaly téměř jen samé ženy, doslova přemnožily lovkyně. Každý muž, který zrovna netrpěl zjevnou fází syfilidy nebo demencí, tu měl obrovský výběr. Ty šťastné, které partnera našly, ochotně snášely třeba i alkoholismus či lenost, protože za vrátky čekala fůra dalších uchazeček o štěstí. Hrdost dostávala na frak a stát se k tomu postavil tak, že vedle ubytoven cíleně stavěl domy pro svobodné matky. Jak ovšem mohla hrát nebohá švadlenka hru na nedostupnou, když se jí srdce svíralo hrůzou z osamění?
„Hodně dívek, které vyrůstaly bez otce a zároveň vnímaly, že matka bez partnera dvakrát nesálá štěstím, má s regulováním svého ‚plamenu‘ potíž,“ vysvětluje doktorka Kloboučková. „Upnou se na muže s obrovskou intenzitou, protože jim v hlavě pořád podvědomě tiká varování, že když ho ztratí, už nikoho nenajdou. Pokud ale nechtějí opakovat dokola pořád stejné chyby a být opouštěny, musí vzít rozum do hrsti. Není to snadné a skoro bych řekla, že to chce disciplínu.“
À la Tom a Jerry
Co nám to všechno jenom připomíná? Ale jistě, kreslené postavičky Toma a Jerryho, pěkně brutální párek, u něhož si nejsme nikdy jisti, kdo je štvanec a kdo oběť. Ačkoliv jeden druhého smaží ve fritovacím hrnci nebo přejíždí parním válcem, jsou vlastně nejideálnějším současným filmovým párem. Jednak svo- je bizarní vraždy nikdy nedokonají – mrtvý partner je přece jen k ničemu –, a navíc odborníci považují jejich ‚každý chvilku tahá pilku‘ za klíč k dlouhodobému udržení lásky.
Berme to tak, že jednou jsme nahoře a jednou dole. Pár týdnů, někdy i měsíců nemusí probíhat ani pronásledování, ani odtahování. Pak se přihodí něco, co nejsme schopni uchopit, pouze intuitivně cítíme změnu – a tanec začíná nanovo.
Ruku na srdce: kdyby Toma a Jerryho jejich adrenalinový druh soužití nebavil a neinspiroval, asi by se už dávno rozstěhovali.
Na kličkovanou
Marek Bubeník a jeho žena Olga se sešli na střední škole. Protože spolu vydrželi dodnes a prostor mezi prvním ročníkem gymnázia a rokem 2004 tvoří čtrnáct let, použijeme je jako názornou ilustraci.
V dávné prehistorii jejich soužití šestnáctiletý Marek investoval mnoho energie, aby Olgu přebral jejich dalšímu spolužákovi. Jeho manželka dnes přiznává, že ho upřednostnila, protože u bývalé lásky měla jistotu, že stačí ‚hodit vlhké oko‘ a přiběhne jako pejsek. Dvojice se chvíli opájela svým vztahem a pak to Marek, podle Olžiných slov, začal kazit. Když se totiž ujistil, že nemusí být ve střehu čtyřiadvacet hodin denně, vzpomněl si na své dluhy ve sportovním tréninku. Brzy Olze řekl věc ještě před dvěma třemi měsíci zcela nemyslitelnou: že prostě nestíhá scházet se s ní každý den.
Psycholožka by jejich vyprávění teď stopla a upozornila, že právě v tomto momentě došlo k prvnímu prohození rolí. Olga se urazila. Ze dvou možností – tvářit se lhostejně, nebo dát emotivně jasně najevo svou nelibost a upozornit tak Petra, že je na něm závislá – intuitivně zvolila tu lepší. „I když mě hrozně namíchnul a současně jsem se bála, že ho ztratím, zvedla jsem nos nahoru a odpověděla, že se teda nedá nic dělat.“ Teď pro změnu zatrpkl Marek, protože v koutku duše očekával, že Olga bude z jeho návrhu pěkně rozložená. Vloudila se podezíravost, jestli náhodou někde nefiguruje další ctitel, takže raději přehodnotil nutnost účastnit se každého tréninku. Přetahovaná vesele pokračovala i v budoucnu. Dvakrát se rozešli, aby zjistili, že bez sebe prostě nemohou být.
„Po osmi letech mi začalo okolí našeptávat, že když se nerozhoupeme ke svatbě teď, tak se mi stane to, co řadě jiných vysokoškolaček,“ pokračuje Olga. „Od kluka, co s ním chodily až k promoci, dostaly kopačky, protože on si vzal nějakou holku, kterou znal sotva půl roku. Znervózněla jsem. Když jsem ale několikrát prohodila něco o tom, jaké chci šaty jako nevěsta, a neznělo to nezávazně, dělal, že neslyší. Když chtěl, abych po škole nezůstávala v Praze a šla za ním na Moravu, podmínila jsem to svatbou.“
Neslavné konce souznění
Psycholožka nazývá situace popisované Olgou jako ‚konec souznění vzájemných přání‘, který nastane vždy po uplynutí zamilovanosti. „Běžným řešením je, že jeden ustoupí. Jenomže ustoupit znamená vzdát se svého návrhu a obětovat svou radost ve prospěch hladkého průběhu lásky,“ míní doktorka Kloboučková. A tady zaznívají lovecké polnice, navíc se nám začíná plést pod nohy velezhoubný názor, že ten, kdo opravdu miluje, ustoupí. Je to utopie, protože zároveň neříká, kdo konkrétně má ustupovat, když by ve vztahu měla panovat rovnost. V lásce totiž nikdo privilegovaný není! Ale dobře. Jeden ustupuje – většinou žena. Očekává, že muž ocení její velkorysost, a je rozčilená, že to bere jako samozřejmost, a dokonce jako by si jí přestával všímat.
„Panuje mylný názor, že jak se na začátku soužití uvedeme, v takové pozici už zůstaneme,“ upozorňuje britská psycholožka Wendy Bryston. „Tak to možná funguje v kariéře, ale ne v soužití. Většina z nás se sice cítí lépe v jedné roli, ale zaseknout se v ní natrvalo neradím. Když vztah nepřizpůsobujeme změnám, může se změnit v zášť. Pokud jeden stále jen ustupuje a pak dotírá otázkami, a druhý se snaží utíkat, láska vyšumí.“
Obvykle je to muž, který se v ustáleném vztahu snaží udržet odstup, a žena má pozici vyhledávače. Odměřený choť nebo přítel se bojí pohlcení a pronásledovatel zase podstupuje riziko, že začne sekýrovat. Výsledkem je, že se pan Odměřený odtahuje a paní Dychtivá doráží víc a víc.
Když se kočky přemnoží
V našem ‚kočkování‘ se mohou role překvapivě prohazovat. Leckterý obávaný generální ředitel se doma s navlečením domácích trepek mění v ochočeného králíčka. A naopak – některé ženy jsou v rozporu s tradicí rády samy lovkyněmi. Pravda, někdy se loví z nouze. Před dvaceti lety se v maloměstech s textilními továrnami, v nichž pracovaly téměř jen samé ženy, doslova přemnožily lovkyně. Každý muž, který zrovna netrpěl zjevnou fází syfilidy nebo demencí, tu měl obrovský výběr. Ty šťastné, které partnera našly, ochotně snášely třeba i alkoholismus či lenost, protože za vrátky čekala fůra dalších uchazeček o štěstí. Hrdost dostávala na frak a stát se k tomu postavil tak, že vedle ubytoven cíleně stavěl domy pro svobodné matky. Jak ovšem mohla hrát nebohá švadlenka hru na nedostupnou, když se jí srdce svíralo hrůzou z osamění?
„Hodně dívek, které vyrůstaly bez otce a zároveň vnímaly, že matka bez partnera dvakrát nesálá štěstím, má s regulováním svého ‚plamenu‘ potíž,“ vysvětluje doktorka Kloboučková. „Upnou se na muže s obrovskou intenzitou, protože jim v hlavě pořád podvědomě tiká varování, že když ho ztratí, už nikoho nenajdou. Pokud ale nechtějí opakovat dokola pořád stejné chyby a být opouštěny, musí vzít rozum do hrsti. Není to snadné a skoro bych řekla, že to chce disciplínu.“
À la Tom a Jerry
Co nám to všechno jenom připomíná? Ale jistě, kreslené postavičky Toma a Jerryho, pěkně brutální párek, u něhož si nejsme nikdy jisti, kdo je štvanec a kdo oběť. Ačkoliv jeden druhého smaží ve fritovacím hrnci nebo přejíždí parním válcem, jsou vlastně nejideálnějším současným filmovým párem. Jednak svo- je bizarní vraždy nikdy nedokonají – mrtvý partner je přece jen k ničemu –, a navíc odborníci považují jejich ‚každý chvilku tahá pilku‘ za klíč k dlouhodobému udržení lásky.
Berme to tak, že jednou jsme nahoře a jednou dole. Pár týdnů, někdy i měsíců nemusí probíhat ani pronásledování, ani odtahování. Pak se přihodí něco, co nejsme schopni uchopit, pouze intuitivně cítíme změnu – a tanec začíná nanovo.
Ruku na srdce: kdyby Toma a Jerryho jejich adrenalinový druh soužití nebavil a neinspiroval, asi by se už dávno rozstěhovali.






