Má smysl se ptát, co je ‚normální‘?
Psychiatr Radkin Honzák zdůrazňuje, že termíny ‚normální‘ a ‚nenormální‘ bychom pro lidské chování raději neměli používat. Konečně – kdo z nás neprojevuje v chování nějakou tu libůstku nebo podivnůstku? A ani bychom si nepřáli, aby se všichni lidé chovali stejně, po­dle nějaké předem narýsované normy. Jenže určité meze toho, jaké chování svých blízkých bychom měli být ochotni snášet, určitě existují. Tak například můj děda byl extrémně cholerický vztekloun a babička s ním celý život trpěla, ovšem tehdy se lidé ještě nerozváděli. Celá její odveta spočívala v tom, že se s ním odmítla dát pohřbít do společného hrobu… Třeba si řeknete, že dnes už by se to nestalo. Ale stalo! Spousta lidí si toho nechá líbit až moc.

„Podivnosti je možné snášet jen do doby, než začnou překážet harmonickým vztahům,“ definuje základní pravidlo, kterým bychom se měli řídit, psychiatr Radkin Honzák. „Během období zamilovanosti se mohou některé ostré hrany obrousit; buď partner chování změní, nebo vy si zvyknete. Když se to nestane, je třeba předpokládat, že věci už navždy půjdou dál jako dosud. To je také hlavní příčina toho, proč první rozvodová ‚špička‘ je v prvním roce po svatbě.“

Také psychiatrička Zdeňka Vyhnánková, primářka příjmového oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice, říká, že nějakou normu chování je těžké definovat. „Lze předpokládat, že žena, která má podivínského nebo výstředního manžela, zná alespoň částečně jeho povahu a reakce. Ke konzultaci s psychologem by mělo vést chování, které narušuje možnost vzájemné domluvy. Na péči psychiatra by se mělo pomýšlet ve chvíli, kdy podivínské chování vznikne náhle nebo se stává pro okolí zcela nesrozumitelné. Se starostí, kterou v tu chvíli žena prožívá, je dobré se někomu svěřit, například kamarádka může posoudit, zda vidí věc podobně. Potom je čas vyhledat odbornou pomoc,“ radí.

Pronásledují mě a chtějí mi ublížit!
Náběhy na psychózu s bludy (paranoia je dnes už zastaralý výraz) nemusejí vždycky vypadat tak, že se postižený bojí mimozemšťanů nebo nepřátelských agentů. Znala jsem ženu, která v žádném zaměstnání nevydržela déle než pár týdnů, protože byla přesvědčená, že se tam proti ní všichni spikli a záměrně ji šikanují. „Závidí mi, že se líbím chlapům a že je všechny duševně převyšuju,“ tvrdila. Má někdo na vašem pracovišti dojem, že ho ostatní nenávidí, protože je příliš schopný? Pozor, může jít o kverulantskou paranoiu.

Zdeňka Vyhnánková upozorňuje, že někdy může podezírání mít reálný základ: „Je třeba odlišit reálnou situaci, byť málo pravděpodobnou, od situace, která se zjevně vymyká reálným možnostem. Někdy může jít o shodu náhod, někdy o zkreslenou interpretaci.“ Jinými slovy, někdo se třeba chová tak protivně, že ho opravdu všude začnou nenávidět, a žádná duševní porucha za tím není.

A jak situaci řešit? „Člověk, který má bludy, to znamená mylná přesvědčení nezakládající se na skutečnosti, by měl být vyšetřen psychiatrem. Pro bludy je charakteristické to, že je nelze vyvrátit rozumovými argumenty,“ radí psychiatrička.

Pedanti a puntičkáři
Manžel jedné mé známé vyžaduje v domě absolutní ticho, takže nesmí nikoho vpustit přes práh nebo nedejbože pozvat návštěvu. Na druhé straně jsem slyšela o rodině, kde je manželka posedlá úklidem a pořádkem natolik, že do každé místnosti ke dveřím připravila na přezutí zvláštní bačkory; neustále chodí v patách svému muži a okamžitě po něm uklízí rozečtené noviny, odložený talířek sušenek, svetr přehozený přes opěradlo židle. Tito podivíni se tváří jako trpitelé, ale přitom se jim podařilo nastolit malou domácí tyranii. Problematické povahové vlastnosti ovšem patřívají k této odrůdě lidí dlouhodobě a pro okolí nejsou žádným překvapením.

„Pedantem a puntičkářem se nestane člověk ze dne na den, jsou lidé, u kterých jsou méně intenzivní projevy povahovým rysem, potom záleží na míře tolerance toho druhého a vzájemné domluvě pravidel,“ vysvětluje Zdeňka Vyhnánková. „Uvedené projevy se v některých případech dají léčit, k léčbě ale nelze nikoho nutit, k tomu se musí rozhodnout sám.“

Radkin Honzák dodává, že pokud se s takovým člověkem nedohodnete po dobrém, nemusíte ho hned posílat k psychiatrovi, ale můžete začít v partnerské či rodinné poradně.

Italská domácnost? Klidně, ale…
…neměla by být jednostranná. Vzteklouni sami své cholerické záchvaty moc vážně neberou, rychle je to přejde a uleví si tím – vím to, protože jsem po dědovi taky zdědila nějaké geny –, ale jejich okolí je pak dlouhodobě zastrašeno a deprimováno. A navíc: nehrozí vlastně, že se cholerické záchvaty mohou někdy vystupňovat až do fyzického násilí?

„I hádka mezi dvěma lidmi musí mít svá pravidla, může vést k odreagování napětí, ale nesmí ublížit tomu druhému. Někteří lidé se rádi po hádce usmiřují a vyhovuje jim to,“ potvrzuje Zdeňka Vyhnánková, že záliba v temperamentních scénách musí být oboustranná. „Pokud někdo nemá pod kontrolou projevy svých emocí, a hlavně chce s touto situací něco dělat, je namístě poradit se s psychologem. Lidé s agresivními povahovými rysy se mohou chovat agresivně hlavně v situaci silných emocí nebo například pod vlivem alkoholu.“

Radkin Honzák definuje nebezpečný typ vznětlivého člověka takto: „Jsou cholerici a cholerici: v některých bouchnou saze a hned na to zapomenou, druzí se postupně svým vztekem dále nabuzují, a zde opravdu domácí násilí hrozí. S takovými je lepší se rychle rozloučit.“

Nemluvové a studení čumáci
Tahle vlastnost se v devadesáti procentech případů týká mužů a často ji propírají manželské příručky. Když se muž uchází o ženu, bývá docela upovídaný, ale po svatbě zmlkne. Na tom údajně není nic divného. „Především je potřeba si uvědomit, že muži mají zcela jiný styl komunikace než ženy,“ upozorňuje Radkin Honzák. „Muži dělají prohlášení, zatímco ženy udržují kontakt. S mužem si nikdy ‚nepokecáte‘ tak krásně jako s přítelkyněmi. Ale i kdyby to byl sebevětší kecálek, naprosto bezpečně ho umlčíte požadavkem, aby vám ‚řekl něco hezkého‘. Pokud je to nemluva, bude takový až do smrti a je na vašem rozhodnutí, jestli s takovým chcete žít, nebo ne.“

No dobře, ale co když manžel zmlkne nápadně a naprosto, až vám začne připomínat autistické dítě? Sama občas někomu vyčtu, že se chová jako autista, ale s touhle diagnózou bychom se neměli ukvapovat. Zdeňka Vyhnánková vysvětluje: „Autismus je málo frekventovaný chorobný stav, kdy je člověk ponořen do svého vnitřního světa.“ Také ona upozorňuje, že zmlknutí muže po svatbě je do jisté míry normální: „Muži obecně mají menší touhu si se svou manželkou popovídat, než je tomu obráceně. Možná je to pro manželku málo příjemné, ale je to normální. Je ale třeba dát si pozor na výraznou změnu v projevech člověka, která by vznikla náhle a nečekaně, potom je opět namístě vyhledat psychiatra.“

Někdy se v této souvislosti mluví o schizoidních rysech osobnosti. „Jsou trvalé a patří k nim emoční chlad, těmto lidem nic neposkytuje potěšení, jsou lhostejní ke chvále a kritice, provádějí samotářské aktivity, často se zaměstnávají fantazií, nedovedou vyjadřovat vřelé city ani zlobu k jiným lidem, nemají blízké přátele a důvěrné vztahy,“ vysvětluje psychiatrička, oč jde. „Název vznikl z toho, že lidé s těmito povahovými rysy mohou onemocnět schizofrenií o něco častěji než lidé s jinou povahou.“

Kde je hranice
Jak tady stanovit hranici únosnosti? Radkin Honzák vysvětluje: „Ve vztahu k různým aktivitám, včetně těch směřujících k dosažení větší a větší moci, existuje celá škála postojů – od fanatického zájmu přes zaujetí až po nezájem nebo odpor. Vždy je však nutné použít obecnější hodnocení: jestliže partner má zájem o sex třikrát týdně a vy jednou za měsíc, nelze ho označit za sexuálního maniaka. Závislost se vyznačuje tím, že se k ní upírá veškerá pozornost, že k dosažení cíle jsou vynaloženy všechny prostředky, zatímco ostatní oblasti života jsou odsouvány do pozadí.“

Čili jsme zase u naší úvodní definice: neměli bychom se smiřovat s tím, co narušuje harmonii našeho života.

---

Nenápadný nepřítel: deprese
Odborníci se shodují na tom, že nejčastější a také nejpřehlíženější duševní poruchou je deprese. Nemocným může přitom jít doslova o život. „Při depresi se jedná o závažné příznaky, jako je výrazně skleslá nálada, neschopnost zvládat jiné běžné denní a pracovní aktivity, podceňování se, sebeobviňování a neschopnost prožívat radost,“ říká Zdeňka Vyhnánková. „Nebezpečí spočívá v tom, že tyto příznaky mohou být vnímány jako únava nebo běžný smutek. Jejich posouzení patří vždy odborníkovi, protože při vystupňování těchto příznaků dochází k významnému omezení kvality života a v některých případech k nebezpečí sebevražedných myšlenek.“

Radkin Honzák varuje, že člověk trpící depresí může být svým okolím i odsuzován: „Nejčastěji je to nerozpoznaná deprese, která je hodnocena jako lenost, nedostatek vůle, nezájem. Chorobná deprese nemusí mít nutně v popředí smutek, daleko výraznější je u ní neschopnost se radovat z běžných věcí nebo se na něco těšit. Trvá-li takový stav déle než čtyři týdny, zasluhuje vždy odbornou pomoc.“

Tisk článku | Poslat článek

DISKUZE K ČLÁNKU

Počet příspěvků: 0