Doma ve výklenku má sošku Panny Marie s Jezulátkem a kousek od ní fotku dalajlamy. Všemi jeho filmy se jako červená nit táhne poselství mystiky a tajemství. Duchovnem se zabývá celý život, ale až před čtyřmi lety, po dvouměsíčním pobytu v brazilském pralese, prý úplně pochopil Boha. Vrátil se a nabídl prostřednictvím jednoho časopisu pomoc lidem, kteří se nacházejí v životní krizi (před pár měsíci poradnu zavřel, protože mu na ni nezbýval čas). Nejčastěji k němu chodily ženy mezi 35–50 lety. Co jim tak mohl bývalý sukničkář poradit?

Svobodní čtyřicátníci jsou podezřelí.
Proč jste se neoženil?
Jsou dva důvody. Za prvé jsem byl prozíravý a viděl jsem, jak by to asi skončilo. Viděl jsem u svých kamarádů, jak plodí děti a po třech letech se rozvádějí. O sobě jsem věděl, že jsem divoký a přelétavý, a to nejen ve vztahu k ženám. A za druhé jsem se bál. Z dětství mám zakódováno, že manželství rovná se průser. Otec k nám docházel, než se naši rozvedli, jen na víkendy, zažil jsem velké scény, rozbíjení nábytku, plačícího fotra plazícího se přede mnou v hysterickém záchvatu na kolenou, kterak mě prosí: Gorečku, Gorečku, nezlob se na mě! Takže asi někde hluboce v sobě mám obavu ze skutečného vztahu a z manželství, protože to vnímám jako nebezpečí.

Ale máte nás rád, ne?
A jak! Víte, já vždycky uměl se ženami komunikovat, balit je. Vyrůstal jsem v ženském ovzduší, se sestrou, a hlavně s maminkou, bájivou pábitelskou ženou. Takže mi bylo logicky se ženami vždycky dobře. A když se pak k tomu přidala možnost erotiky, dělal jsem, co jsem mohl, abych z této nádoby mohl pojídat.

A jedna nádoba vám nestačila.
Dlouhé roky jsem procházel obdobím neurotického kurevnictví. Tuto diagnózu jsem vynalezl. Na každém mejdanu, každé akci jsem automaticky přemýšlel, koho sbalím, s kým odejdu. A když jsem měl krásnou ženu vlastní, byl jsem rád, ale zároveň tak trochu jako na trní, protože mi to zabraňovalo kontaktovat jinou. Kurevnický neurotik sotva vidí o kousek dál jinou ženu, registruje okamžitě její úsměv, nohu na vysokém podpatku, řeč těla – a on musí lovit.

Honička… Máte to tak všichni?
Do jisté míry ano, ale já patřil k extrémní skupině lovců. Ze začátku jsem na to byl pyšný, ale posléze mi začalo docházet, že to je de facto postižení. Milá Kláro, ono je to všechno o hledání sebe sama. A já jsem k tomu sebehledání potřeboval ženy. Nezapírám, že pro mě byly velmi často jen zdrojem sexuální rozkoše, ale já jim i leccos dal. Umím být zajímavý a zábavný společník, ale že jsem způsobil bolest – o tom žádná.

Ne že bych vám to přála, ale boží mlýny… znáte to?
No jistě, už melou! V poslední době se mi to začalo vracet. Je to jeden z paradoxů života: v okamžiku, kdy se trochu zcitlivíte, kdy se snažíte přestat být syčák, pacholek, stanete se zranitelnější. Už jsem si na pár vztazích vylámal zuby. A to mě hodně bolelo. Po třicítce mi to začalo pomalu docházet. Kvůli svému jednání jsem prohospodařil dva tři nadějné vztahy. Vždy po pár letech jsem poslal dívku velkopansky pryč. Myslel jsem, že dobré dívky rostou na stromě, až budu chtít, vztáhnu ruku a ženská bude. Pak jsem pochopil, že to tak není. A pak jsem naříkal a hrabal špendlíčkem.

Bydlel jste s některou?
Za celý svůj život jsem asi dvakrát nějaké ženě propůjčil klíče. Víte, já relativně dobře ovládám úvodní kroky vztahu. Zaujmout, vemluvit se, vetřít se… ale v okamžiku, kdy se má vztah převrhnout do normálního chození, neřkuli manželství, ucítím na krku smyčku. Stanu se bezradným. Neumím odhadnout, kolik času a energie mám ženě věnovat. A tak se mi stane, že jdu na rande, i když bych raději zůstal doma. Pak jsem nervózní, ona pozná, že jsem nervózní, tím znervózní a já si řeknu: je nervózní, nestojí to za nic, měl jsem radši zůstat doma. A už se mi zatahuje ta pomyslná smyčka, já se s dotyčnou rozejdu, abych byl opět svobodný, ale za dva dny se mi začne strašně stýskat. I teď to mám ve vztahu takhle. A to, co na své současné přítelkyni obdivuju, je, že mi to toleruje, že mě chápe.

Takže už nezlobíte, nelovíte a jmenujete se pan Napravený hříšník…
Jsem natolik napravený hříšník, že je mi blbý jít na kafe s kamarádkou, protože se znám. Pořád jsem schopný selhat. Ale já si obecně myslím, že kamarádství mezi mužem a ženou moc nefunguje.

Ale ženám jste se stejně nevyhnul. Do vaší poradny chodily přece hlavně ony.
Ano, tvořily absolutní většinu. Ale to bylo něco jiného. Tam jsem jasně definoval naše pozice už dopředu, radil jsem se o tom s kamarádem psychologem. Většinou se to podařilo udržet v normě. Tam to jinak nešlo, tím bych zradil podstatu svého usilování, protože primární bylo pomoci a předat nějakou zkušenost – naději, víru, posilu.

Měly nějaký společný problém?
Jistě. Většinou žijí celý život podřízenou roli, aniž by si to uvědomovaly. To se týká i žen velmi emancipovaných. Vychovávají děti, nutí se ke spolupráci s mnohdy nerudným manželem. Pak se něco stane a ony zjistí, že prožily život, jako by kouřily opium. Žily život, který nedržely nikdy ve svých rukou, a přijdou na to ve chvílích krize – buď onemocní, nebo jim děti vylétnou z hnízda. Nebo manželovi rupne v bedně a opustí je. Najednou jako by z nich spadla krusta a ony s hrůzou zjistí, že mnoho let spaly, odsouvaly řešení svých osobních problémů, nechaly svou naději a touhu odumřít a raději se schovávaly za životní roli matky a manželky. Jenže jednoho dne ta faleš selže. Pak záleží na síle každé z nich, jestli se dokáže nadechnout a pochopit, že má pořád ještě velkou příležitost.

Nechápu spojitost mezi brazilským pralesem a osamělou ženou v menopauze.
To není menopauza, to je proces osobního zrání. Někdo na to přijde v pětatřiceti, někdo o dvacet let později. To je na dlouhé povídání, ale jestli máte zájem, zadejte si na internetu do hledáčku ‚Několik poznámek na téma láska‘. V tom textu píšu o tom, jak se změnilo mé vnímání lásky na základě pobytu v brazilském pralese.

Co jste jim tedy radil?
Snažil jsem se jim vysvětlit, že nemohou být šťastné bez přizvání Boha. Ony to už v tu chvíli trochu tušily, protože existenci něčeho vyššího poznáme především ve chvíli hluboké životní krize. Už jen to, že snesly tuto debatu, svědčilo o jejich velké snaze a boji, vždyť jen samotné slovo Bůh nebo, chcete-li, kosmická síla je v Čechách téměř na indexu. Musím říct, že ty ženy byly úžasné, kolikrát obohatily ony mne. Za loňský rok jsem uskutečnil ve své kanceláři asi devadesát devět sezení po hodině a půl, zdarma. Byla to i má škola života, můj očistec, má splátka dluhu směrem vzhůru.

Říkáte, že pomoc hledají hlavně ženy opuštěné dětmi, muži… Člověk je ale tvor párový, ne? Kde mají brát tu sílu?
Máte pravdu, muž a žena patří k sobě. Díky partnerce se něco naučím o ženě v sobě a vy zase díky partnerovi o muži ve vás. Ale na něco se vás zeptám. Když jste přišla na svět, byla jste v té děloze s partnerem, nebo jste tam byla sama? A odcházet ze života budete sama, nebo na to budete dva? A teď si na svoji otázku sama odpovězte… Ano, zodpovědní jsme především sami za sebe a není dobré se na něco vymlouvat.

Igor Chaun *1963 režisér a scenárista

Pochází z umělecké rodiny. Vyučil se a pracoval jako horník. Později vystudoval filmovou akademii. Natočil přes 40 hraných i dokumentárních filmů, například Otec, matka a já, Velmi uvěřitelné příběhy, Cesta do Indie. V 90. letech točil především mystické dokumenty z cest po Asii. Napsal knihy Deník aneb Smrt režiséra a sbírku povídek Večeře u mahárádži. Režíruje reklamy i televizní pořady (např. Pošta pro tebe). Jeho přítelkyně je lékařka, chodí spolu dva roky.

Tisk článku | Poslat článek