Muži mi jako životní partneři přestali chybět. Mám dva syny v pubertě. Vychovávám je sama. Zprvu, nějakou dobu po rozvodu, jsem si byla jistá, že potkám nového chlapa, který bude pro nás všechny ten pravý. Nejenže se to nestalo, ale můj život nabral takový směr a tempo, že jsem myšlenku na klasický rodinný život zavrhla. Ve svých pětatřiceti letech jsem totiž začala tančit. A tanec mě vyléčil ze všech strachů. Dávno už netoužím po silné mužské opoře a vůbec už nepostrádám pána domu.

Vdaná už jsem byla
Když jsme se s mužem rozvedli, veškerá péče o děti zůstala na mně. Otec mých dětí se víceméně vypařil, a tak jsem se ocitla v roli mámy-táty. Zvykla jsem si radit se sama se sebou, případně se sousedy a s přáteli. 

Kolik času už vlastně uběhlo od mého rozvodu? Pane jo, letos to bude osm let! Za celou tu dobu jsem jednou taky žila s někým – asi rok a půl. Nebo přesněji řečeno zkusila jsem žít. Od prvního dne ve mně stejně hlodal červík pochybností a říkal: „Ty, hele, to nepůjde.“ Můj přítel ze mne byl od samého začátku nešťastný. „Když ty uděláš všechno rychleji a líp než já, na co ty mě vlastně potřebuješ?“ koukal na mě smutnýma očima a s rukama svěšenýma podél těla. A já jela jak dobře namazaný stroj. Obstarat děti, šup do práce, šup domů, postarat se o všechno, udělat večeři. Miláček se jen vezl. Najednou jsem měla pocit, že mám vlastně tři syny, jenom ten jeden je o hlavu vyšší než já, a kromě toho, že je to hezoun a sluší mu to v mé posteli, ho nepotřebuji vůbec k ničemu. Tohle poznání ve mně utvrdil požadavkem, který se stal jeho posledním: „Rozbilo se auto. Mohla by ses na to podívat a odvézt ho do servisu?“ Požádala jsem ozdobu své postele, aby se co nejrychleji odstěhovala. Pak jsem se rozhlédla po místnosti, které jsme říkali obývák, a začala přemýšlet, co dál… Žádný obývák, bude to můj pokoj, rozhodla jsem posléze a veškerý nábytek z místnosti jsem věnovala sociálně slabším. Místo obýváku bude dívčí budoár, kde budu s kámoškami, kámoši, dětmi a naší chlupatou havětí posedávat a polehávat, pít víno a povídat si, koukat na telku, poflakovat se. Stěny se z tuctových bílých proměnily na ohnivě oranžové, zakoupila jsem největší gauč, jaký jsem kdy viděla, podlahu pokryl krásně barevný peršan.

Čekala jsem, že se dostaví depka a smutek ze samoty. Jenže to bylo naopak. Svět začal být barevný a ze mě spadla nahromaděná únava ze zbytečného a destruktivního vztahu. Zase jsem byla volná a svobodná. 

Pak přišel ten důležitý moment. Objevila jsem salsu a zamilovala se do ní. Rytmus a vášnivost té hudby, pohyby tanečníků a tanečnic, jejich smyslné krea­ce, to všechno mě uhranulo. Tanci jsem podřídila snad všechno. Nakoupila jsem si hromadu cédéček, přihlásila se do prvního kurzu a začala jsem tančit také. Našla jsem i podobně zaníceného tanečníka a začali jsme dřít spolu. Několikrát týdně a pokaždé aspoň dvě hodiny. Můj denní režim se proměnil na kvapík. Přes den v práci, večer doma s kluky, blbneme, večeříme, povídáme si. A když se kluci pomalu chystají spát, jejich mamka si vytahuje ze skříně blýskavé taneční šaty a boty.

Tančím dál
Můj parťák odešel po čase do zahraničí, a tak tančím sama. Udeří půl desátá večer a já sedám do auta, abych se vydala do některého z tanečních klubů, kde se hraje salsa. Vždycky je to trochu sázka do loterie, jestli bude s kým tančit.

Jednou v noci, když jsem se uštvaná a zpocená vracela domů, zůstala jsem ještě chviličku sedět ve zhasnutém autě před domem. Tam mi došlo, že teď už na muže v domě prostě nemám ani čas, ani chuť. Nešlo by to dohromady. 

Začalo se mi líbit, že se o svůj život nemusím kromě svých dětí už s nikým dělit. Sama rozhoduju o penězích. Když si něco chci koupit, koupím si to, aniž bych poslouchala poznámky, že jsem zase utratila peníze za zbytečnost. Nikdo se nepasuje do role mého šéfa, majitele, mentora, nikdo mě nedusí zkamenělými názory na výchovu mých synů. Mohu tančit podle libosti, kdy chci, jak chci, s kým chci, bez výčitek, že tančím a svíjím se po cizích chlapech. Jak bych doma vysvětlovala, že to, co dělám, je prostě jen koníček? Kdy bych se v tom fofru věnovala svému partnerovi? Jak bych mu vysvětlila, že mé noční odchody neznamenají, že na něho kašlu, ale prostě jenom potřebuju svůj tanec, tu drogu, která mi dodává tuny pozitivní energie, sebevědomí, konečně i pevné svalstvo pozadí a nohou, jaké jsem nikdy v životě neměla? Nikdy jsem se také nenosila tak vzpřímeně s hlavou nahoru jako teď. 

Před časem jsem o tomhle všem mluvila před ženou, ze které se později vyklubala psycholožka. Poslouchala, hloubavě se na mě dívala, a pak povídá: „To je vcelku pochopitelné, že vám nechybí partner a sex. Tenhle tanec je tak plný těsného kontaktu s muži, že je to v podstatě dost dobrá alternativa.“ A měla pravdu, paní doktorka. Zkuste to srovnat: Půlhodinka vášnivého sexu s partnerem doma v posteli. Možná u toho hraje tlumená hudba a svítí intimní světlo. Jenže po několika měsících se i z nejvášnivějšího milování stane rutina…

Anebo druhá varianta: Několik hodin divokého vášnivého tance v pevném sevření muže, nebo spíš několika mužů, dunící rytmus bubnů, přítmí, poblikávající světélka u stropu. Chvíli tanec, chvíli pauzička. Zaručuji vám, že zpocené jste úplně stejně, nohy se vám pletou taky úplně stejně, padnete vyčerpáním tak jako tak a ráno máte úžasnou náladu, protože vaše endorfiny měly v noci divoký mejdan. Z tohohle rutinu neuděláte, i kdybyste se snažila sebevíc. 

A tak jediný chlap, který se občas objeví u mých dveří, je chorvatský kapitán výletních lodí, se kterým jsme si před dvěma lety padli do oka, když jsme byli s kluky na prázdninách. Kapitán se prostě občas po skončení sezony sebere a vyrazí za mnou do Prahy. Jsem nadšená, když přijede, a jsem ráda, když po pár dnech zase odjíždí. Zase můžu vyrazit sama večer ven a protančit střevíčky. A kdybych měla stát před volbou: tanec, nebo chlap? Tanec. Jednoznačně.

Holky, sněte!
Možná se teď zeptáte: A probůh, co na ty tanečky říkají děti? Co by říkaly! Když jejich máma tančí v kuchyni, mladší synek si klepe na čelo a říká: „Ach jo, už tě to zase bere.“ A odchází se raději pomazlit se svou krajtou, kterou na mně vymrmlal k Vánocům. Starší syn objevil capoeiru, brazilskou kombinaci bojového umění a tance. Vzájemně si ukazujeme, co se kdo naučil.

Nevím, jak dlouho mě to ještě bude bavit. Je jasné, že v padesáti asi takhle žít nebudu. Jenže to už kluci budou dávno dospělí, a kdo ví, kde v tu chvíli budu já? Mám ráda dlouhodobé vize, a tak si už dnes tiše plánuju, jak se pojedu podívat na delší dobu někam za teplem a sluncem. Buď se vrátím, nebo taky ne. O nic přece nejde, letadlem můžu být doma zpátky za dvě hodiny, kdyby na to přišlo. Jenže do té doby ještě uteče hromada času, a tak to nechávám koňovi. A jen si tančím. A sním. Je důležité mít sny. Jestli vám snad chybějí, stavte se, mám jich ještě spousty na rozdávání…

Tisk článku | Poslat článek