Já a on. A taky jeho bývalka. Díl 1.

Chlapů je málo. A tak se musíme na lavici určené pro dva lehce smrsknout, abychom se na ni vešli všichni tři. Tenhle typ trojúhelníku skutečně existuje. Ne ten tajný, se skrývanou milenkou. Mám na mysli ten otevřeně deklarovaný, od kterého se čeká, že všichni tři budou žít spokojeně až do smrti, dokud nezazvoní zvonec. A že se to bude všem děsně líbit.

Autor: Marianne, Lucie Šrámková | 5. 2. 2009

‚Volný‘ muž
Nedávno se mi kamarádka svěřila se svým problémem. David, její přítel, jí suše oznámil, že pojede se svou bývalou manželkou a jejich dětmi na čtrnáctidenní dovolenou. Nakonec z ní vylezlo, že s nimi tráví i Vánoce, ačkoli jsou už pět let rozvedení. No nazdar, řekla jsem si. Tohle mi něco připomíná. Tohle jsem totiž zažila před pár lety na vlastní kůži s Romanem. A k happy endu měl můj příběh hodně daleko.

Bylo mi sedmatřicet, když jsme se seznámili. V mých očích byl Roman ztělesněním toho, co jsem od chlapa vždycky chtěla, a v co už jsem ani nedoufala. Milý, galantní, vtipný, chytrý a pracovitý. A hlavně volný! Jeho charisma na mě fungovalo jako čerstvě koupená mucholapka. Věděla jsem, že kromě všech báječných vlastností a dovedností má Roman taky jednu malinkou vadu na kráse, desetiletou dceru z předchozího manželství. Postupně jsem ale zjistila, že Roman dceru nadevše miluje, a tím se minus měnilo v plus. Jeho otcovská oddanost mi učarovala. Jako dítě jsem sama zažila rozvod svých rodičů a následný nezájem mého otce a vím moc dobře, jak moc mě to poznamenalo. Také jsem kolem sebe pozorovala spoustu rozvedených kamarádek, jejichž bývalí manželé se chovali, jako kdyby absolvovali nějaké zvláštní školení pro rozvedené taťky. Nejprve se tvářili, že si bez svých dětí neumějí představit život, ale hned po rozvodu navštěvovali potomky sotva jednou za čtvrtletí. Svým vztahem k dceři si mě Roman koupil. Evidentně byl tou vzácnou výjimkou.

Ona je jako moje dítě
Něco mi ale přece jen vadilo. Poměrně brzy jsem poznala, že Roman lpí nejen na dceři, ale také na její matce, své bývalé ženě.

Žili jsme v rodinném domku, ale on zároveň splácel hypotéku na byt v sousední ulici, do kterého exmanželku s dcerou nastěhoval. Denně vozil dcerku do školy a na gymnastiku. Kromě toho své bývalé ženě obstarával nákupy a k tomu bylo nutné pobýt ve volném čase v jejím bytě. Když na dceru a jeho bývalou přišla řeč, což bývalo dost často, mluvil o nich o obou jako o dětech. Vysvětlil mi, že ‚děti‘ by bez něho nepřežily. Musí jim být k dispozici, protože dcera je prostě dcera a její matka je taková… sama si prostě neporadí. To by mi ještě tak nevadilo, chápala jsem, že si chce být jistý, že se má jeho dítě dobře a nic mu neschází. Naopak jsem to obdivovala. Proč ale říkal, že jde k ‚dětem‘ na návštěvu, když šel se svou bývalou ženou oslavit k ní domů její narozeniny?

Stejně tak bral dceru i bývalou ženu na večeře a plánoval s nimi i dovolenou. Jeho největším snem byla dovolená ve čtyřech: on, dcera, její matka a já. Jednou jsme takhle byli společně fandit na dceřiných závodech v gymnastice. Nebo jsem ho pozvala na skvělý koncert, a on mi po jeho skončení místo poděkování smutně řekl: To je škoda, že tady nemohly být taky děti!

A co na to já? Potácela jsem se mezi chutí Romana zavraždit a odhodláním nevzdat se a bojovat o něho, co mi síly dovolí. Bylo to dost těžké. Jako třeba v den, kdy mi láskyplně přinesl domů krásný pugét, ze kterého jsem měla obrovskou radost. Nemohla jsem ještě nic vědět o té druhé kytce, která ležela zabalená v autě. Objevila jsem ji náhodou, když jsem zašla do garáže pro cosi zapomenutého. Roman se chvíli kroutil, ale nakonec z něho vylezlo, že ten večer budou se svou ex slavit patnácté výročí seznámení. Úplně mě to omráčilo. Tušila jsem, že nezůstalo jen u pugétu, k výročí přece patří i dárky. O pár dní později jsem zjistila, že jsem se nespletla. Dostala jsem od milého Romana k narozeninám krásný prsten. Jenomže pak jsem při úklidu našla účtenku z klenotnictví. Byla na dva prsteny. Brečela jsem bezmocí.

Samozřejmě jsem si často kladla otázku, jestli mi ten chlap stojí za to. A dlouhou dobu jsem si odpovídala, že stojí. Roman totiž tvrdil, že si uvědomuje, jak to pro mne musí být těžké. Zároveň ale chtěl, abych ocenila, že se přede mnou s ničím netají. Buď se prý se situací smířím, nebo nesmířím, ale on sám s tím nic dělat nebude. Mužů jako Roman po světě moc neběhá. Přesto jsem ho nakonec dokázala opustit a po nějaké době se mi nesmírně ulevilo.

Dva se smějí, třetí pláče
V první řadě bych ráda vám, které zažíváte něco podobného, řekla, že Romanové tohoto světa s tím opravdu nejspíš nikdy nic dělat nebudou, i když tento typ trojúhelníku vyhovuje většinou jen dvěma stranám, muži a jeho exmanželce (dítěti je to asi fuk), ale určitě ne vám, jeho současné přítelkyni. Muž je spokojený, že má v podstatě dvě ženy, které se krásně vzájemně doplňují, až mu tvoří jeden ideální celek. Jeho exmanželka je spokojená, že má stoprocentní servis od někoho, kdo všechno zařídí, ale zároveň neobtěžuje svou trvalou přítomností a nepříjemné věci si řeší jinde. U vás. Takže vlastně nejšťastnější v celé hře je jeho ex. Vy jste ta, která se naopak permanentně trápí, a navíc tím, že s ním zůstáváte, blokujete se pro možný další vztah.