Moje vlastní krátká zkušenost ze soužití s ekologicky orientovaným architektem mi připomíná skautský tábor se všemi bobříky, které si jen dokážete vymyslet. Trénovali jsme společně odolnost vůči chladu, toleranci k hmyzu, schopnost šetřit energiemi, a následně pak zálibu ve špíně. Nakonec jsem z tohoto ekologicko-vzdělávacího vztahu vyšla zocelená, avšak s cejchem ,pro život v přírodě nevhodná‘.

Další moje známá, která to se svým architektem dotáhla mnohem dál, dokonce až k dítěti, má taky problém: ve svém vlastním domě se cítí, jako kdyby bydlela v designovém hotelu.

Dekorace nesnáším!
Má známá je nucená žít v moderním domě s minimalistickými interiéry, jehož autorem je její muž osobně. Jedná se přesně o ten typ stavby, která nesnese, abyste k ní ještě něco dodávali, a autor si její vyznění zvenku i zevnitř hlídá. Jeho žena rezignovala. Nejen že se nesnaží společný domov po svém zabydlet, ale od jisté doby tu už ani neuklízí. Provoz zajišťuje manžel prostřednictvím placené agentury, a život v domě se tak ze všeho nejvíc podobá hotelovému pobytu.

Manžel mé kamarádky není rozhodně sám, kdo má nepřátelský vztah k dekoracím. O tomtéž se mnou mluvily i ženy známých architektů Lábuse, Štempela a Krátkého. A taky o tom, že jim nikdo nenosí květiny, protože ty se do domu nehodí, a že se v rodinných albech kupí místo fotek dětí a psů snímky staveb.

Marie,
manželka architekta Vladimíra Krátkého
Na jisté anomálie v chování architektů  je Marie Krátká už zvyklá a toleruje je. „Dostavět dům a pak jej předat je totiž pro architekta něco podobného jako poskytnout dítě k adopci,“ říká. „A s věcmi, které architekt dělá pro sebe a pro svoji rodinu, to bývá stejně tak obtížné.“

Manželka Vladimíra Krátkého musí s architektem vyjít nejen doma, ale i v práci. „Proto mě můj muž před tímhle rozhovorem varoval. Nejsem totiž jen ženou architekta, ale jsem i v poněkud pikantní roli ředitelky a zároveň jediného zaměstnance Nadace české architektury, v jejímž čele stojí správní rada složená ze šesti architektů.“

Minimalista jsem teď já
Když spolu začali Marie s Vladimírem chodit, řekl jí: Pojď, ukážu ti nejkrásnější barák v Praze. „Dovedl mě k Müllerově vile. Tehdy jsem nevěděla nic o Adolfu Loosovi, dům byl navíc hodně zchátralý. Tenhle dům, a nejkrásnější? To bylo moje první setkání s jiným světem.“

Jak to pak bylo se zařizováním prvního bydlení, si Marie také vzpomíná velmi dobře: „Postavila jsem hned první den na stůl vázu s kytkou a muž se zděsil: To tady jako bude? Ale to vypadá, jako že tu bydlí ženská!“

Vladimír patřil k vyznavačům minimalistických interiérů. Novomanželka Marie tedy vázu uklidila a zařizování nechala od té chvíle na muži. Znamenalo to mimo jiné, že měla půl roku talíře a hrnky v krabicích, než se dočkala linky, kterou vyráběl truhlář na zakázku.

Začínali v podkrovním ateliéru, později se přestěhovali do bytu  1 + 1 na Vinohrady. „Tenhle byt Vladimír upravil tak, že jsme se sem vešli i s rodinou. Zabrali jsme si k němu kus kočárkárny, kde spaly děti, my měli postel u stropu. Už tehdy vyráběla Jitona Soběslav pár kousků pro Ikea a nám se tam podařilo vyšťourat skříňky, které máme dodnes.“ Po letech společného soužití má dnes Marie pocit, že je možná větší minimalista než její muž. „Pocházím z rodiny, kde jsme žili v jedné domácnosti – rodiče, tři sestry a babička. Celý byt byl přeplněný věcmi a to mě naučilo, že je nemám ráda.“

V jejich bytě nejsou koberce ani záclony a nové kousky nábytku doplňují ty staré. „Máme doma židle z Vitry, ale stojí kolem stolu koupeného kdysi dávno v Ikea. Nechceme ho měnit, protože jsou na něm šrámy, které tam naši dnes už dospělí synové za ta léta udělali při jídle a při psaní úkolů.“


Marie Krátká
se s mužem seznámila v projekčním ústavu, v době, kdy coby čerstvá absolventka stavební fakulty vnímala architekturu jen jako součást historie. Po léta navrhoval domácí interiér Vladimír, dnes se ale karty obracejí.

Aktuální články

Tisk článku | Poslat článek