Jarmila Vlčková, 54 let,
loutkoherečka
sebevědomí mi vrátila hospoda

Pět let se manžel nemohl rozhodnout, jestli chce žít se mnou, nebo s ní.  Byla to v tom trápení celá věčnost, den po rozvodu jsem proto cítila už jen obrovskou úlevu.
Do toho mi ale umírali otec i sestra, a ještě jsem k tomu všemu přišla o práci. Najednou jsem zjistila, že vyprovodím dítě do školy a pak celé dopoledne ležím a koukám do stropu. Právě kvůli dceři jsem se rozhodla se sebou něco udělat. Musela jsem jí ukázat, že i když přijde krize, život jde dál.

Našla jsem si psycholožku, protože sama už bych to nezvládla. Pamatuji se, jak mě na prvním sezení donutila napsat seznam věcí, které umím. Já za ní totiž přišla s tím, že nejsem k ničemu…

Svoje sebevědomí jsem si však měla brzy léčit i tam, kde by to nikdo nečekal – v hospodě. Našla jsem si totiž brigádu jako servírka, a když se pak hospoda začala plnit víc a víc, došlo mi, že je to i kvůli mně. Těm chlapům jsem se líbila a to byl pocit, na který jsem už dávno zapomněla.

Na obědy ke mně chodili i režiséři z Klicperova divadla, kteří si mě ještě pamatovali z branže. Získala jsem díky nim pár malých rolí a jednou večer jsem na nástěnce v divadle zahlédla inzerát: Hledáme spolupracovníky do rádia. Šla jsem tam. Donutily mě složenky, a bylo to dobře. Začala jsem psát texty k reklamám, které jsem pak i sama režírovala, později jsem zavedla i nedělní pohádky pro děti. Začala jsem si věřit čím dál víc.

Jednoho dne jsem založila své vlastní loutkové Divadlo U staré herečky, s nímž jezdím po republice dodnes. Ve svých padesáti letech jsem dokonce získala i roli v televizním seriálu.

Rozvod mě nakopl a já se vrhla do věcí, na které bych dřív nepomyslela. Jednou, když jsem svého bývalého muže potkala, musela jsem mu to říct: „Nikdy jsem nechápala, o jaké svobodě mi to pořád vykládáš. Teď už to vím a děkuji ti za ni.“


Radka Chromovská, 38 let,
novinářka
už vím, o čem ty vztahy jsou

Naše manželství bylo otevřené. Každý z nás měl sem tam nějakou bokovku a já si myslela, že mi tahle svoboda zaručí manželství nadosmrti. To jsem se tedy spletla!

Chodili jsem spolu od osmnácti a já to brala jako vztah na celý život. Myslela jsem si, že je to osudová láska. Když mi pak řekl, že se chce rozejít, jen jsem seděla, brečela a nechápala.

Neproběhlo žádné velké stěhování, jen se občas pro něco zastavil. Přesto jsem naprosto jasně vnímala, že nejde jen o přechodné období, byl to konec.

První rok jsem byla totálně na kaši. Kamarádky mě nutily chodit mezi lidi, ale já jsem věděla, že je pro mě lepší zůstat sama. Psycholožka mi dokonce nabízela prášky, abych mohla chodit do práce a normálně fungovat, ale já jsem si potřebovala zalézt. Měla jsem štěstí, že mi moje práce umožňovala pracovat z domova.

Po roce mě to doma přestalo bavit. Vzala jsem první práci, která se mi nabídla, jen abych nemusela sedět mezi čtyřmi stěnami. Přátelé mě pořád někam zvali a já jejich pozvání najednou k jejich údivu nadšeně přijímala.

To období samoty jsem  potřebovala. Nebylo mi nejlíp, ale na druhé straně mi pomáhala jistota, že to nějak přežiju a že jednou bude líp. O tom jsem vůbec nepochybovala. Řekla jsem si, že v nejbližších pár letech budu mít jeden dva vztahy a před čtyřicítkou potkám toho pravého chlapa. A přesně tak se to stalo.

Našla jsem ho.

Po rozvodu jsem se naučila hodně věcí o sobě i o druhých. Naučila jsem se zacházet se vztahem, vím, co je důležité a co méně. Kdysi jsem si myslela, že jestli jsou si dva věrní nebo ne, nemá to na lásku žádný vliv. Kdyby mi někdo nabídl volný vztah dnes, řekla bych: ani omylem!

Aktuální články

Tisk článku | Poslat článek