S lidmi to docela umíte. Soutěžící ve studiu dokážete přinutit říct i to, co původně neměli v plánu vyzradit.
To je také nutnost - soutěžní otázky jsou jednom záchytné body, to podstatné se odehrává mezi nimi. Pro mě je výzva, že o soutěžících vím jen základní fakta a v podstatě neustále improvizuji.

Neděsí vás, že se jich můžete zeptat v podstatě na cokoli?
Je pravda, že moje otázky mohou být ve výsledku intimnější než ty od dramaturga, takže vlastně neustále balancuju na hraně. Jde o to vycítit, kam až smíte. Arogantnímu vekslákovi, který týrá ženy, klidně zavařím, paní po jedenácti potratech ne. Obecně ale hlavně není mým cílem kohokoli ztrapňovat, chci především odvyprávět přííběh.

Opravdu jste nikdy neměl morální dilema typu „nebylo už tohle přes“?
Ne. Možná jsem v tomhle směru drsný, ale beru to tak, že soutěžící jsou srozumění s pravidly a jdou do toho dobrovolně. Navíc je to svého druhu očista pro mě samotného: kdybych si každý příběh bral, po dni natáčení by mi pukla hlava a po dalším už bych se musel oběsit. Příběhy lidí mažu, jakmile vstanou z křesla, někdy je až humorné, jak si nikoho nepamatuju.

Člověk si říká, o co vlastně jde, když si dotyční určitě stejně všechno řeknou předem doma. Nebo ne?
Myslíte aby pak jeden druhého ve studiu nepříjemně nezaskočili? Řeknou. Je ale rozdíl, když si o nevěře povídáte doma na pohovce a slíbíte si za to tučnou výhru. A když s tím pak sedíte před kamerou, v natřískaném studiu, kde do vás šije moderátor. Většina soutěžící má pocit, že to ustojí, a ono ne.

Stalo se vůbec někdy, že by detektor lži v soutěži někdo přemohl?
V Kolumbii se, tuším, jedna žena dostala až ke konečné částce. Akorát ji pak okamžitě zavřeli?: poslední otázka totiž zněla, jestli si najala vraha na svého manžela. Někdy se pravdomluvnost opravdu hodně nevyplácí.

Aktuální články

Tisk článku | Poslat článek