Ztrátou lehkosti a nadhledu mi zbytečně uklouzlo prvních pár let manželství a dost to bolelo.
Přirozeně jsem šla k oltáři s vědomím, že matematicky vzato existuje více mužů, kteří by se ke mně hodili líp a svou definitivní volbou si k nim zavírám dveře. Při slovech „zaujměte svá místa!“ mě zachvátila panika. Už nikdy nikdo jiný!

Proboha, co to dělám?

Podívala jsem se přes závoj na svého ­nastávajícího (už dva roky jsme spolu žili). Znám ho vůbec? Chci ho tak moc? Proč by to měl být zrovna on? Došlo mi, že nejspíš už za prvním rohem žije vhodnější chlap ke mně, sám, chudák, v nesmyslném svazku. Pozdě.

Po více než …ceti letech v tandemu si dovolím tvrdit, že svatba je nedůležitá a manželství může stát i na velice vratkých základech. Nemusíte mít žádné společné koníčky, a ať si klidně jeden volá čehý a druhý hot.

Mě například vodili rodiče v sobotu hned po poslechu rozhlasové hry na procházky do parku a v neděli po polední ­pohádce na procházku kolem náměstí. Můj budoucí manžel trávil soboty a neděle­ od rána do večera na hřišti. Toť zásadní zadání rozdílnosti naší výbavy. U rozvodu bych mohla snést víc příkladů, pro jiné důvodů k ‚nepřekonatelnému odporu‘. Třeba: Cpu do sebe housku se salámem i v přeplněné tramvaji. Muž prchá co nejdál, aby si snad někdo nemyslel, že k sobě patříme. Pravidelně v pět ráno se mi chce s ním ­zalomcovat a zvolat: „Je tu novej den!“ (Kéž by se mnou jedinkrát sdílel svítání.) To se spíš potkáme ve dvě v noci, když náměsíčně pluju na záchod a on si jde mezi dvěma horory ohřát druhou večeři.

Možná hledáte vzrušení, váš partner klid. Pouštíte se ráda do neznáma, ten váš se drží ověřených jistot. Zapínáte rádio a kvílíte s Věrou Špinarovou „ty víííš, sny zůůůstanou…“ On vám zpěv v nejlepším urve. Rozsvěcujete světla, manžel je zhasíná. Voláte: „Jaká krása!“ Slyšíte: „To nemyslíš vážně!“

Přesto tvoříte pevný spoj. Přimknete  se, je-li vám zima, a vzápětí se jeden z vás odepíná, aby se nadechl. Střídavě vyvažujete přísun kyslíku, abyste se navzájem nezadusili.

Zkraje manželství jsem vroubky své druhé půlky zipu často hledala. Podpírala se myšlenkou, že neexistuje nic, čeho bych se ve dvou neodvážila. Chyba. Přestala jsem spoléhat sama na sebe, být sama sebou. Získat třeba zaměstnání v jednom podniku? Skvělé! Do práce i z práce spolu, za ruce pro sváču, zauzlovaní na oběd, v tramvaji se za jízdy držet jedné štangle… Škvařila jsem se časem ve vlastní šťávě. Týrala se samotnou přirozeností věcí, byla svědkem toho, jak můj manžel civí na přistupující dívky a v práci (proboha!) mluví s jinými ženami. Už to se mi zdálo jako zpronevěra naší lásce. Dívala jsem se na jeho život příliš zblízka. Nemohla přivyknout, že chodí hrát volejbal, o pivních srazech s kámoši nemluvě. Tolik ztraceného času postáváním za záclonou, čekáním na návraty… Mohla jsem se za tu dobu naučit francouzsky, proniknout do tajů jógy, dostat se do Guinnessovy knihy rekordů s nejdelší upletenou fuseklí. Čímkoli posilovat svoji značku, a ne se zabývat tím, o čem přemýšlí, kde zrovna je a co dělá můj manžel. Nabrečela jsem rybník slz.

Jistou dobu se s tím nedalo nic dělat, ale čas mě zocelil. Poznání, že příliš těsný tandem oslabuje, mě dohnalo k řežbě o nezávislost. Řídíš auto? I já se naučím! Nač prosit, aby odvezl naše dítě k doktorovi, zvládnu to sama. Taky mu můžu ujet, když se naštvu. Chodíš na pivo? I já s přáteli zajdu na skleničku a sem tam se zdržím. Beztak se mužského vlivu při výchově dětí nedostává. Hraješ volejbal? Já mám aerobik.

Řeknu vám svůj otčenáš: vystačit si, nespoléhat se na něj, sbírat nezbytné znalosti a dovednosti, abych uměla vše, co je nutné k přežití. Umět obsluhovat pojistky v bytě, na chatě, kotel v domě, sekačku na trávu. Zjistit, jak se otevírá kapota auta, kudy a kam se co leje, mít stále v kufru ty šikovné kolíky pro případ, že vybiju baterii, vědět, jak je připnout. Chodit na úřady, vyplňovat složenky, rozumět smlouvám. Radím vám, naučte se jeho přiměřeně rozepnutý zip oplácet svým vlastním přiměřeným rozepnutím. Opouštíte-li domov, označte fixem obrázek spouštějící pračku, na viditelné místo rozložte žehlicí prkno, seznamte ho blíž s jeho kosmetikou a prozraďte mu, kde ji kupujete (pokud se sám nevyzná líp). A proč byste neměli mít oba kreditní karty a přístup ke kontům a oba vládnout pohybem na letišti a na nádražích, může se to hodit. Nikdy nevíte, kdy jeden vypadne ze hry…

Dnes už mi příliš srostlé páry připadají podezřelé. Mám o ně strach. Jsou to ti dva, co spolu chodí všude jak sešití v bocích, nosí stejná trika, podobné účesy, sledují tentýž seriál a jejich názory na cokoli se blíží shodě. Každý z nich umí jen něco, na to ostatní má toho druhého. Jsou na sobě až moc závislí. On za ni vybere peníze z bankomatu, koupí úsporné žárovky, odveze ji k mamince, ověří na internetu zápis jejich chýše do katastru, zajde na finanční úřad. Co ona za to? Tak třeba… nikdy by mu neujela s kamarádkou na dovolenou!

Pár let nazpátek – bylo to před zádušním chrámem bohyně Hatšepsut na západním břehu Nilu – jsem se zapovídala s neznámou ženou. Průvodce líčil pohnutý život vládkyně ze stěn chrámu a my u toho řešíme ten náš dnešní uprostřed Evropy. Z ničeho nic se mě zeptala, jestli jsem vdova, nebo rozvedená a jestli mi nevadí, že jezdím za poznáním sama. Upřímně jsem se zasmála, otočila se a očima vyhledala v chumlu lidí svého muže. Šibalsky na mě mrkl. 

Aktuální články

Tisk článku | Poslat článek

DISKUZE K ČLÁNKU

Počet příspěvků: 0