Během svého pobytu v Německu jsem se zamilovala do sympatického muže. Po třech letech známosti jsme se vzali. Šla jsem do toho, i když jsem věděla, že je rozvedený a má syna a dceru. Mám ho ráda, budu mít automaticky ráda i jeho děti, říkala jsem si. Byla jsem připravena. Já totiž nejsem a nikdy nebudu jako druhá manželka mého otce. Ta do roka a do dne od svatby dosáhla toho, že otec se mnou a mou sestrou přerušil veškeré styky. Přišly však chvíle, kdy jsem ji dokonale chápala…

V roli té hodné
Jeho děti si na mě zvykly rychle. Podnikali jsme společně výlety, chodili na dětská hřiště, hráli společenské hry a všechno se zdálo fajn. Ale musím přiznat, že jsem od samého začátku špatně snášela jejich časné vstávání, bouchání dveřmi na záchod a hlasité dohadování. Jelikož mám lehké spaní, při prvním šramotu jsem se probouzela a s pocitem nespravedlnosti naslouchala pravidelnému oddychování svého muže. On by měl být vzhůru, jsou to přece jeho děti, sakra!

Postupem času se začaly objevovat další neduhy života s jeho dětmi. Třeba když se pětiletá holčička rozhodla, že bude dělat problémy s jídlem. Vyjmenovat, co jí nechutná, by vydalo na knihu. Přestože jsem při jejích návštěvách točila tři oblíbené pokrmy pořád dokola, abych se ukázala jako hodná macecha, pokaždé jsem se dočkala věty: Mně to nechutná! Chlapec jedl naopak za dva, a tak jsem já (já, ne jejich otec!) mívala místo omáčky chleba se sýrem. 

Vždycky za zlobivou
Nechápu, jak se to stane, že se v jakémkoli typu rodiny pokaždé obětuje ženská. Buď to bude špatnou výchovou, nebo pomalým vývojem. Po mnoha pokusech o kamarádství jsem se ale nakonec i já dokázala vzepřít a obrnila se lehkým nezájmem a ironií. Žádné ohledy, žádné omluvy, žádné vysvětlování. Začala jsem věci říkat na rovinu tak, jak jsou, a na to nebyla ta neviňátka zvyklá. Samozřejmě že jsem byla jediná upřímná osoba v jejich krátkém životě, a tudíž ta špatná. Cokoli jsem řekla nebo udělala, donesly děti hned zatepla mamince a ta mě neváhala okamžitě o svých výhradách k mé výchově informovat. Podle jejího názoru (a není zdaleka výjimkou) je třeba brát ohledy na potřeby dětí a nezraňovat jejich city a požadavky. Z domova jsou zvyklé na volný režim, přece je nebudu o víkendech zatěžovat pravidly a povinnostmi, například tím, že si po sobě uklidí hračky, večer si vyčistí zuby nebo občas utřou nádobí. Pak jsem přišla na to, že věta „a klidně to můžete říct doma“ na ně působí přímo zázračně. Jejich stížnosti matce ustaly.

Výchova deníkem
To ale vůbec nic nevyřešilo. Stejně jsem se postupně, od poměrně neutrálního postoje na začátku, dostala k pocitu hraničícímu s nenávistí. Aniž by za to mohly, připomínaly mi svoji matku. Je třeba jít na třídní schůzku, Klárka potřebuje nové boty, kdy si vezmeme děti na prázdniny? Vadily mi i úplné maličkosti a začínala jsem z toho šílet. 

Změnila se mi nálada, jen co jsem zahlédla jejich boty v předsíni. Seděly u stolu, jedly večeři a o něčem diskutovaly se svým otcem. Zaslechla jsem jen poslední větu dvanáctiletého Michala: „No dobře, tak už k tobě nebudu chodit!“ Najednou mi nebylo líto mě, ale mého muže, a tak jsem mu přispěchala na pomoc. Vysvětlila jsem klukovi, že má skvělého tátu, protože se o něj stará, kupuje mu dárky a bere ho na dovolenou. Přiznala jsem i to, že ten můj táta zavolal, jen když se chtěl zeptat, zda už jsem ukončila studium, aby nemusel platit alimenty. Přiznávám, že jsem v rozčilení trochu přehnala hlasitost, ale když jsem s ním později mluvila ještě v klidu a mezi čtyřma očima, dal mi kupodivu za pravdu a tento druh nátlaku na otce už nikdy nepoužil.

Nemyslím si, že jsem zlá macecha, když mi vadí necitelnost dětí, které si myslí, že můžou říct cokoli zraňujícího a dospělý to přejde. Běda ale, když se rozzlobí rodič. Pamatují si to hezky dlouho a umějí toho využít. Pořídila jsem si proto malý deníček, kam jsem si jejich nespravedlivá obvinění zapisovala, a když se to hodilo, připomněla jsem jim je. Zjistila jsem, že je to nejlepší metoda, jak ukončit nechtěnou debatu. Když například už po stopadesáté vyčítají mému muži, že na ně před půlrokem šíleně řval, protože ušpinily čerstvě natřenou zeď v předsíni, zeptám se jich, zda se jim také nelíbilo, když ten samý otec se stoickým klidem  před týdnem uklidil střepy po obrazu, který ony shodily. Je to jako tenis – kdo odpálí míček lépe a rychleji, vyhrává.

Vždy připravena!
Ale nechci, aby to vypadalo, že vás odrazuju od vztahu s mužem, který má děti. To vůbec ne! Je jen dobré být připravena na problémy. Máme s mužem hezký vztah. Ovšem kvůli jeho dětem vznikají občas hádky. Mám pocit, že se ode mne žádá více tolerance, kompromisů a malých obětí, než jsem schopna přinést. On se na rozdíl ode mě nemusí přizpůsobovat ničemu, jelikož já žádné děti nemám. Samozřejmě o tom spolu hodně mluvíme, pomůže mi to alespoň částečně ventilovat své pocity a trochu si ulevit. Na druhou stranu si říkám, že mu tím připravuji perné chvilky, a děkuji bohu, že mi seslal tak vyrovnaného chlapa.

Ne vždy jsou však muži takhle tolerantní. Jedna známá, která je vdaná podruhé a do manželství ‚přinesly‘ děti obě strany, hned napoprvé tvrdě narazila. Když jeho miláčkové celou hodinu ječeli při hlasité hudbě, přiběhla do pokoje, vysypala několik peprných nadávek a bouchla za sebou dveřmi. Bylo to poprvé a naposledy, protože reakce jejího muže jí jasně ukázala, že tudy cesta nevede. Než mít doma itálii, raději tiše trpí.

Přestože jsem na tom ve srovnání s ní ještě dobře, někdy se sama sebe ptám, jestli to vůbec stojí za to. Samozřejmě že stojí, odpovím si po chvíli, vždyť jsem si vzala člověka, kterého miluji. Tak ho musím brát i s jeho dětmi, kterým jen pro sebe a dnes už jen občas přezdívám parchanti.  
 
Svatba s dětmi
Pokud si vezmete tátu od dětí a dobrého chlapa, kontaktu s nevlastními dětmi se nevyhnete. Neminou vás společné víkendy, prázdniny, Vánoce a jiné přírodní katastrofy… Jestli tedy stojíte před rozhodnutím, zda rozvedený se závazky ano či ne, mějte na zřeteli, že si s ním berete i jeho děti, a to i v případě, že je nebude mít ve své péči.

Aktuální články

Tisk článku | Poslat článek