Sex ve městě a na vesnici. Díl 1.
Filmové kamarádky byly čtyři, ty naše jsou po třech. Jinak se ale podporují, hádají a mají rády úplně stejně. Na čem všem ještě stojí holčičí přátelství?
|
|
Ivana Chýlková (44)
Herečka, žije v Praze.Jejím partnerem je Jan Kraus,
mají syna Jáchyma (10).
První setkání s Andreou, to bylo, jako bychom se my dvě znaly celý život. Naše muže jsme nechaly stranou a mluvily jsme pět hodin v kuse – prostě jsme musely probrat osmnáct let našeho života. Staly se z nás přítelkyně. Když mi pak Andrea na podzim 1989 zatelefonovala, že zůstává ve Francii, plakala jsem. Nemohla jsem tušit, že jsme krátce před revolucí a že to nebude trvat dlouho a zase se uvidíme.
A tehdy jsem se začala scházet s Michaelou. Byla to Andreina kamarádka a znaly jsme se už z dřívějška. Po revoluci se z nás stala trojice.
Navzájem se svěřujeme, víme toho na sebe dost. A určitě je důležité i to, že jedeme na stejné vlně, i když jsme každá úplně jiná. Já třeba vůbec nejsem z těch, co se nemohou dočkat, až se dostanou ke slovu. O to lepší jsem posluchačka.
Občas přemýšlím, bez čeho bych v životě nemohla být. Když pominu děti, umím si třeba představit život bez partnera, bez přátel by to ale nešlo.
Andrea Sedláčková (41)
Režisérka, scenáristka, střihačka, žije v Paříži, její manžel Louis-Charles Sirjacq je režisér a autor divadelních her, spisovatel a scenárista, mají dceru Annu (3) a syna Karla (8).My tři jsme se potkaly až kolem dvacítky. Do té doby jsem se kamarádila spíš s klukama, myslela jsem, že nejsem na holčičí přátelství stavěná. Pak jsem poznala Ivanu s Míšou. Ihned mi připadly výjimečné. Byly na tehdejší dobu samostatné, měly vlastní názor a spoustu humoru. Ta setkání, nejdříve s Ivanou a následovně s Michaelou, měla jedno společné – bylo evidentní, že k sobě patříme.
Když jsem v roce 1989 ve Francii vážně uvažovala o emigraci a myslela si, že opouštím své přátele navždy, byla jsem přesvědčena, že nové brzy najdu. V Paříži mám dnes hodně kamarádek, ale ty dvě jsou nenahraditelné.
V Paříži žiju už téměř dvacet let a jsme neustále v kontaktu, s Michaelou jsme si vyměnily stovky dopisů, s Ivanou protelefonovaly dlouhé hodiny. Neexistuje, že bych byla v Praze a neviděla je. Naštěstí do Prahy jezdím kvůli práci často. Ivana hrála hlavní role v mých dvou filmech, Michaela role vedlejší. Ostatně ráda pracuju i s jejich partnery.
Když v mém životě proběhne nějaká významná událost, první, s kým to proberu, jsou holky, i když často mívají jiný názor. Ale právě tohle je pro mě důležité. Znají všechny zákruty mého života a myslím, že se na ně mohu vždycky spolehnout.
A taky mě vždycky rozesmějí, při telefonování s nimi mívám záchvaty smíchu. Mého muže někdy mrzí, že se takhle nesměju s ním.
Michaela Pavlátová (47 )
Režisérka, animátorka a výtvarnice, žije v Praze s manželem, výtvarníkem Vratislavem Hlavatým.Jako první jsem poznala Andreu a přátelství s ní mi připadalo mnohem zajímavější, než celé moje tehdejší manželství. Můj muž byl o patnáct let starší a já se pohybovala v jeho společnosti. S Andreou to bylo najednou hrozně zábavné, stýkaly jsme se se svými vrstevníky, což se manželovi vůbec nelíbilo.
Ivanu jsem ‚zdědila‘, když Andrea emigrovala a my dvě se společně utěšovaly. Můj nynější muž Vratislav si je oblíbil obě, a když za nimi vyrážím, nikdy neskučí, že se mu nevěnuju.
My tři jsme takový stolek o třech nožkách, což je docela dobrá stabilita. Vždycky měla jedna problém a dvě ji podporovaly, a pak další měla problém… Teď už je to ale mnohem klidnější, než když jsme byly úplně mladé a všechno prožívaly bouřlivěji.
Moje kamarádky jsou za všech okolností ohromně loajální. I když udělám něco špatně, vždycky stojí za mnou a řeknou, že já mám pravdu. Jsou trochu jako moji rodiče. V tom smyslu, že by mě nikdy neopustily. I kdybych je třeba nějak naštvala, je prostě dané, že mě mají rády bezpodmínečně, tak si to aspoň namlouvám. Tohle přátelství pro mě proto znamená posílení rodiny, kruhu bezpečí, rozšíření pocitu jistoty.
Jediná z nás tří nemám děti. Na holkách je báječné, že pro ně děti nejsou hlavním tématem rozhovoru. Jsou pro ně v životě tím nejdůležitějším, ale když se sejdeme, nemluví o nich, nebo o nich vypráví něco, co je zábavné pro všechny.
