Byla to školní láska a taky můj první pořádný vztah. Prostě jsme si na přednášce vedle sebe náhodou sedli a od té doby spolu sedáváme pořád.

Hned po dokončení vysokoškolských studií jsme se s Markétou vzali a nastěhovali se do krásného, ale hodně maličkého bytu na Malé Straně. Ten byt měl i s prahy šestnáct metrů čtverečních, ale nám nic nechybělo. Měli jsme výhled na celé město a vyluxovat se dalo téměř z jednoho místa. Navíc já to měl blízko do práce, stačilo vyběhnout Zámecké schody, a byl jsem na Hradě. Z oken jsme si mohli zamávat.

Byt jsme za dva roky rozšířili a sedm let po svatbě se nám narodil Kryštof. Vyšlo to ideálně. Těhotenství jsme mohli trávit spolu a v pohodě, protože jsem právě v té době vyhrál stipendium do Ameriky na Yaleovu univerzitu. Tam se o nás královsky starali a my prožili semestr na přednáškách a v diskusích. Jedinou naší starostí bylo, kterou přednášku si z bohaté nabídky vybrat.

Syn se nám narodil dva měsíce po návratu do Prahy. U porodu jsem byl, Kryštofa rodil náš známý a šlo to dobře. Vlastně výborně. Nečekané komplikace nastaly až pak.

Poporodní blues

Markétina poporodní deprese začala normálními obavami, které asi zažívá každá maminka. Jestli bude schopná se o prvorozené dítě dobře postarat, jestli dělá všechno tak, jak se má… Zpočátku byla jen lehce úzkostlivá, pak se ale bála miminko už i vykoupat, lekala se, že si špatně odříhlo a může se zadusit. K tomu přišla strašná únava, ale zároveň neschopnost spát. Markéta ztratila chuť k jídlu, doslova se jí špatně polykalo. Nejhorší stavy ale pramenily z pocitů vlastní neschopnosti. Cítila, že není s to se o dítě starat. V takových chvílích jí přepadaly myšlenky na jediné řešení této situace: vzít si život.

Za pár dní po příjezdu z porodnice jsme se do nemocnice vraceli, jenže s Markétou. Deprese je šíleně škaredá nemoc a s ‚depkou‘, při které má člověk takzvaně blbou náladu, má pramálo společného. U skutečné deprese se člověk změní k nepoznání a vlastně se s ním nedá vůbec mluvit. Zacyklí se ve svém světě-nesvětě, z něhož není úniku. Trpně se dívá na svět kolem sebe, a přitom jako by byl za tlustým sklem. Ozvěnou vnímá, že je hezky a že by mu to mělo dělat radost, ale na všem leží dusivá deka, která mu často nedá ani nadechnout. Doslova.

Za zamřížovanými okny

Markétu, která jinak přednáší na dvou vysokých školách a pracuje jako socio­ložka v České akademii věd, nebylo možné nechat ani vteřinu bez dozoru. Protože kojila, nemohli jí lékaři nasadit léky, byla to bezvýchodná situace. Po konzultacích s doktory bylo jasné, že mé ženě mohou pomoci jen v nemocnici. Tak jsem ji tam odvezl, Kryštofovi bylo, tuším, jedenáct dní. Markétu si tam bez diskusí nechali hned. Ukázalo se, že na mnoho dalších týdnů. S kojením byl navíc okamžitě konec a Markéta tím dostala další ránu. Odstříkávání a vylévání vlastního mléka je pro ni dodnes jedním z nejhorších pocitů v životě.

Hlídal jsem každý úsměv

Byl to pro mě šok. Neuměl jsem se smířit s představou, že Markétu nechám celé dlouhé měsíce v pavilonu psychia­trické kliniky za zamřížovanými okny s patnácti dalšími ženami v jednom pokoji. Ale nejhorší bylo, že se nic nezlepšovalo, deprese se naopak prohlubovala. Markéta se mi propadala do světů, kam jsem ji nemohl následovat, ač jsem se snažil sebevíc. Tehdy jsme narazili na hranici lidského poznání: nikdo si s mou ženou pořádně nevěděl rady.

Po všech možných formách léčení a braní prášků Markétu po dvou měsících propustili. Nějakou dobu to bylo dobré, pak se ale začala hluboká deprese vracet. Následoval další měsíc v nemocnici, propuštění, opětovný propad a další měsíc v pavilonu. Po celou dobu jsem ji denně navštěvoval a také se později mohla každý den vidět s Kryštůfkem, kterého jsem za ní nosil já nebo babičky.

Nevím, jak bychom zvládli přežít všechny ty problémy a bolesti bez rodiny, zejména bez mojí a Markétiny maminky. Obě se staraly o miminko, když jsem celé dny trávil po nemocnicích. I v zaměstnání mi vyšli vstříc a hodně mi pomáhali. Vybíral jsem si měsíce neplaceného volna v kombinaci s ošetřováním člena rodiny. Později, když už bylo líp, jsem si domluvil poloviční úvazek a de facto fungoval na částečné rodičovské dovolené.

Když Markétu konečně pustili domů, bylo Kryštofovi už půl roku. Prožili jsme společně další těžký měsíc provázený opakovanými záchvaty deprese, ale najednou se do Markéty začal znovu vracet život. Depresivní stavy neodešly náhle, ale objevovaly se méně často.

Když nejde o život…

Po devíti měsících se s pomocí antidepresiv, hormonální antikoncepce a terapie, ale hlavně díky úžasné podpoře rodiny a kamarádů, cítila Markéta zase sama sebou.

Věci se začaly velmi pomalu vracet k normálu. Dnes by člověk nic nepoznal a všechno je, jak má být. Jsme oba vděční za to, že jsme v těžké situaci dokázali jeden pro druhého udělat maximum. Oba jsme si sáhli tak hluboko, že většina běžných problémů se nám zdá dneska úplně podružných. Když nejde o život, tak o co?

O DEPRESI

„Největší hloupost je snažit se léčit podomácku,“ říká Tomáš Sedláček. Nepomůže vám ani silná vůle a snad úplně nejhorší je nemocného povzbuzovat, dokazovat, že je vše o. k., nebo mu vyprávět vtipy. Lidé to podle Tomáše Sedláčka dělají často, protože mají pocit, že ten druhý je smutný, a chtějí ho rozveselit. „Nakonec to má ale stejný dopad, jako tvrdit člověku se zlomenou nohou, že léčba je jen otázkou vůle.“

Prvním příznakem deprese bývá nespavost, či naopak neustálé ležení v posteli a spaní, velká únava a nechuť pouštět se do čehokoli. Následuje ztráta pocitu radosti ze života, chuti k jídlu, pocit méněcennosti, stažení se do ústraní, podrážděnost a sebeobviňování. „Už při prvních příznacích doporučuji rychlou psychiatrickou pomoc, není to žádná ostuda. A pokud měla žena deprese již před porodem, měla by na to doktory upozornit včas, protože porod představuje velký hormonální otřes. Hlavní je, že je to věc, která se dá léčit a je dočasná.“

Aktuální články

Tisk článku | Poslat článek