Jen málokdo se může pochlubit tak širokým záběrem a tolika odbornými úspěchy. Ústav experimentální medicíny se pod jejím vedením stal Centrem excelence EU, to znamená, že se ocitl mezi trojicí nejlepších vědeckých zařízení v České republice, vytipovaných Evropskou unií, která jim poskytuje podporu v podobě grantů. Je autorkou dvou patentů a stovek publikací. Obrovská pracovitost kombinovaná s tvůrčími nápady jí vynesla mnoho prestižních ocenění. Je předsedkyní správní rady občanského sdružení Buněčná terapie, které podporuje a prosazuje léčbu pomocí kmenových buněk (to jsou takové, co mají schopnost přeměnit se v buňky kteréhokoli orgánu). „My musíme, chceme a budeme léčit nevyléčitelně nemocné,“ říká profesorka Eva Syková.

Je léčba pomocí kmenových buněk ještě hudbou daleké budoucnosti?
Kmenové buňky podle mě už vůbec nejsou vzdálená budoucnost, ale realita. Když dnes léčíme pacienty s leukemií transplantací kostní dřeně, není to nic jiného než léčba kmenovými buňkami. Stejně tak se používají u popálenin. Ale v budoucnu se tak bude léčit mnohem víc nemocí.

Jaké další metody prosazujete?
Nejlépe je shrnuje termín ,regenerativní medicína‘, který v sobě zahrnuje buněčnou terapii i všechny možné jiné přístupy, jak nahradit tkáně lidského těla, jako jsou například umělé biomateriály, nanotechnologie nebo různé techniky podporující regeneraci, včetně fyzických a duševních aktivit.
Před časem se zdálo, že vývoj půjde cestou transplantací orgánů, které se získávají od zemřelých dárců, ale organismus se přijetí cizích orgánů brání, a hlavně jich vždycky bude nedostatek. Mnohem lepší by bylo z vlastních buněk pacienta vypěstovat v laboratoři potřebnou tkáň nebo celý orgán.

Jaké orgány už umíme uměle ‚vypěstovat‘?
Dnes už máme vyvinuté náhrady chrupavek pro pacienty s onemocněním kloubů
nebo náhrady kostí. Fantastické zlepšení života znamená umělý močový měchýř, který se nedávno v USA podařilo vypěstovat v laboratoři z buněk a pak implantovat pacientce. Stejně tak umíme nahrazovat pomocí rozmnožených buněk i kůži po rozsáhlých popáleninách, což umožní i těžce popálenému
pacientovi přežít.

V Dominikánské republice prý už ‚zázračně‘ léčí poškozené nervové tkáně pomocí embryonálních kmenových buněk. Možná že i někdo v České republice právě teď zoufale šetří na to, aby si takový zákrok mohl dovolit…
V případě transplantací kmenových buněk v Dominikánské republice jde zatím
o zcela neověřenou léčbu a pravděpodobně o velký podvod. Pacientům mohou tyto zásahy ublížit, hrozí různé komplikace, například se u nich mohou objevit nádory. Polovina těch lidí pravděpodobně zemře a ani zbytek pacientů není vyléčen. Ten tým nikdy na žádné odborné konferenci neukázal ani jeden prokazatelný výsledek.

Proč je u nás stále tak málo žen na nejvyšších postech ve světě vědy? Mohou za to předsudky?
Dnes se už mění představa, že by ženy úspěšné ve vědě nemohly mít také rodinu nebo nějaké další zájmy. Sama mám dvě děti a tvrdím, že pokud žena zvládne své zaměstnání, zvládne mít i rodinu s dětmi. Ženy s dětmi jsou spokojenější a úspěšnější, pochopitelně pokud jim moderní společnost vytváří podmínky vhodné pro ženy a nejen pro muže. Ve vědě není žen málo – v některých oborech je jich nejméně polovina ještě ve středních pozicích –, jako všude jinde však platí, že na vyšších postech musí žena být mnohem lepší než muž, a ani pak nemá přednost. To možná trochu přeháním, ale předsudky tady určitě jsou. Všimněte si, že když muž nemůže pracovat kvůli nemoci, tak se nic neděje, ovšem když žena nemůže někdy pracovat kvůli rodině, hned je to pro řídicí funkce neakceptovatelné a je to vždy překážka pro její uplatnění.

Není to tak, že ženy do špičkových pozic z nějakého důvodu samy nechtějí?
Počty žen na vedoucích pozicích jsou u nás katastrofálně nízké, v tom nejsme vůbec na úrovni Západu. V předsednictvu Akademie věd není
ani jedna žena, Karlova univerzita nemá ani jednu prorektorku a klidně to projde, což by na Západě už, myslím, neprošlo. Nejde o to, že by ženy samy do těchto pozic nechtěly, to je zkreslené tvrzení. Ony o to ale nechtějí bojovat takovým způsobem, aby si tím společensky uškodily, protože by jim někdo nadával do feministek. Přitom do vedoucích pozic patří, mají totiž praktičtější přístup než muži, potřebují před sebou vidět jasný cíl. Navíc muži mají své sítě známostí, já tomu říkám ‚pánské bratrstvo‘. Jdou spolu na fotbal, do hospody, tam se domluví a dokážou jeden druhého podporovat. Sama jsem se někdy snažila, abychom se s jinými ženami vzájemně podporovaly, ale z té druhé strany jsem podobné přání viděla zřídka; snad ženy touží být ve špičkových pozicích samy.

Můžete prozradit nějaké recepty ze svého vlastního života, jak na to?
Mladým ženám radím: nejdůležitější pro vaši kariéru je vybrat si správného manžela. Upřímně řečeno, ženy potřebují muže, který je podporuje v jejich práci, ale zároveň se stará o rodinu. Manželky totiž podporují své muže automaticky, ale opačně to neplatí. Sama takového manžela mám. Taky se musíte smířit s tím, že vrcholová manažerka nebo vynikající vědkyně prostě nemůže s dětmi trávit tolik času jako žena, která je doma s dětmi. Já jsem pokaždé měla paní na hlídání a u prvního dítěte jsem jí dávala celý svůj plat, abych měla klid a abych se v pracovní době mohla plně věnovat své práci. A musím říct, že to našim dětem určitě neuškodilo. Naopak jsem se jim o to víc věnovala ve chvílích, které jsem s nimi trávila. Nezáleží totiž na kvantitě, ale na kvalitě společně prožitého času. Na druhé straně absolutně nepohrdám ženami, které se chtějí věnovat manželovi a dětem, a ne pracovní kariéře. To je naprosto v pořádku. Ale já bych v takovém případě měla těch dětí aspoň pět, a ještě bych se třeba nějakých opuštěných ujala. Tohle hodně záleží na povaze a na tom, kolik máte energie.

Tisk článku | Poslat článek