Co nám vlastní obraz tak deformuje? Někdo vidí nepříjemného, nepohodlného cizince na fotkách, někdo i v zrcadle. Někdo jiný si zase dělá nepřiměřené iluze o své kráse, šarmu, půvabu. Odkud tohle všechno pramení? Někde v raném dětství, kdy nám okolí zaselo do duše pochybnosti a zábrany týkající se toho, že bychom neměli být příliš namyšlení na svůj zevnějšek nebo že bychom se jím neměli moc zabývat? Nešetrné poznámky, zahanbující výchovné rady? Pronásledují nás podvědomě vzpomínky na to, jak jsme se spálili?

Objektivní být nemůžeme
„Obecně se dá říci, že žádné objektivní vnímání sebe sama neexistuje,“ vysvětluje psychoanalytik Michael Šebek, „člověk si do každého vjemu vždycky promítá něco ze svých emocí. Je to automatický proces, který si člověk vůbec neuvědomuje. Takže i do zrcadla se vždycky díváte s tímto ‚promítáním‘, projekcí. Všechny projekce ovšem nemusí být špatné.“ A co případy, kdy v zrcadle vidíme pravý opak skutečnosti, třeba když se vychrtlá anorektička vidí jako tlustá? Je vůbec možné, aby nás smysly tak klamaly?

Podle psychologů to možné je. „Existuje pojem ‚psychická realita‘,“ říká Michael Šebek, „a ta se vytváří v podstatě fantazijním procesem. Například anorektičky se nechtějí stát ženami, nechtějí vypadat jako ženy, odmítají sexualitu ve vyzrálé, dospělé podobě. Jejich vnímání sebe samých je v důsledku toho nápadně zkreslené.“

Kousek tohoto deformovaného vnímání vlastní osoby v sobě má každý z nás, ovšem jen v malé míře, anebo jen občas. „Hodně záleží na tom, jak moc tyto jevy přetrvávají. Když se někdo permanentně vidí v zrcad le jako ošklivý a špatný, přestože většina lidí to nepotvrdí, protože vzhledově dobře zapadá do nějakého průměru, pak to je přinejmenším projev nějaké neurózy. Ale
když ráno vstanete, třeba jste měla špatné sny, to ovlivnilo vaši náladu a v zrcadle se sama sobě nelíbíte, pak to nic neznamená, protože během dopoledne se vám vrátí dobrá nálada a v poledne už si v zrcadle připadáte normálně. To je úplně běžné. Zajímavé je, že většina lidí vidí sama sebe špatně tehdy, když i ostatní věci vidí špatně. Když vás nedejbože postihne závist, pak si můžete připadat velmi ošklivě, ale je to tím, že závist je projevem vaší agresivity. Závistivý člověk nejen že chce ničit všechno kolem, ale ničí hlavně sebe,“ míní Michael Šebek.

Svůj obraz máme rozostřený
Obavy, že naše nechuť k zrcadlu nebo k fotografování může znamenat nějaké rány na duši z dětství, nejsou na místě. Naše nejistota má totiž úplně jiné kořeny.
„Je úplně normální, že se člověk v zrcadle nevidí realisticky, ba dokonce se ani dost dobře nemůže vidět realisticky,“ ujišťuje Michael Šebek. „Kdykoli se díváme na nějakou svoji fotografii, vždycky jakoby s údivem zjišťujeme, že jsme to my. Naše vnitřní představa o tom, jak vypadáme, je mnohem matnější a rozmazanější než náš skutečný obraz v zrcadle a na fotografii. Když zavřete oči a představíte si sama sebe, jak vypadáte, pak ten obraz bude mlhavý, těžko uchopitelný.
Vy vlastně nevíte, jak vypadáte! Teprve když se podíváte do zrcadla, začnete se jakoby poznávat, a ten vjem je vždycky v něčem nový a překvapující. Zatímco když potkáváte ostatní lidi, na sto metrů je poznáte a vůbec nejste překvapená, protože jejich obraz máte v paměti jako piktogram. Svůj piktogram ale v hlavě nemáte. A právě tady vzniká veliký prostor, aby se do vašeho vjemu promítly vaše nejrůznější emoce.“

Holčičky a jejich matky
Proč se některé ženy doslova nemohou odtrhnout od zrcadla, kdežto heterosexuální muži posedle sledují vlastní zevnějšek jen vzácně? Michael Šebek soudí, že je to způsobeno hlavně výchovou. „U žen hraje narcistní komponenta psychiky týkající se vzhledu v průměru daleko větší roli než u mužů. Vím z klinické zkušenosti, že třeba ženy trpící premenstruačním syndromem se nechtějí vidět, přitom na nich zvnějšku není znát žádný výrazný rozdíl. Připadají si ale nepříjemně, a tak se v zrcadle nevnímají dobře.“ Muži svůj vzhled tak často a tak intenzivně neřeší, tím víc povzbuzování a oceňování ovšem potřebují v jiných oblastech, hlavně souvisejících s jejich výkony.

Základní sebevědomí
a sebepřijetí vzniká v nejranějším věku. „Naše já se zakládá na raném narcismu,“ říká psychoanalytik. „Na kojence a batolata všichni mluví pochvalně, povzbudivě, dávají dětem lásku a děti ji do sebe nasávají, přijímají ji. Tím se rozvíjí jejich normální narcismus. Tam, kde to rodiče dělají míň nebo to nedělají tak, jak to konkrétní dítě potřebuje, protože každé dítě má vrozenou trochu jinou míru potřeb, jsou pak děti zranitelné i vůči malým frustracím. Záleží také na tom, jak si dítě a rodič ‚sednou‘ navzájem, někdy mohou mít těžko slučitelné povahy.“ Proto se nedá zjednodušeně tvrdit, že když trpíme nějakou nejistotou nebo nemáme sami sebe rádi, určitě za to mohou naši rodiče. Někdo má tak obrovskou potřebu lásky a uznání, že by ji uspokojil málokterý rodič, nebo jeho povahové rysy nedokážou právě jeho rodiče vůbec pochopit, natož ocenit.

Na čem lpíme
I když o vlastním vzhledu máme jen mlhavou představu, přece jen existují určité základní charakteristiky našeho zevnějšku, které jsme vnitřně přijali a zvykli jsme si s nimi žít. Když nám je něco naruší, máme pocit ztráty vlastní identity, podstaty svého já.

Od svých šestnácti let jsem žila s tím, že měřím 176 cm. V mládí jsem tím trpěla a měla jsem z toho trýznivé komplexy, ale postupně jsem se s tím sžila. Když mi teď u lékaře naměřili výšku pouhých 172 cm, zklamalo mě to. ‚Copak jsem nějaká zakrslá trpaslice?‘ bouřila jsem se, ačkoli před lety
by mi nic neudělalo větší radost.

Podobné je to s pacienty, kteří se obrátí na plastické chirurgy a dají si například zmenšit nos, ale záhy zjistí, že bez něho nedokážou žít. Pak chirurga žádají, aby všechno vrátil do původního stavu. Proto plastičtí chirurgové své zákazníky raději důkladně prověřují předem a někdy se jim snaží jejich úmysl spíše rozmluvit než jim vyhovět.

Tisk článku | Poslat článek