Existuje tolik pádných důvodů, proč dítě nemít! Kariéra nepočká. Dítě se prodraží. Kdo by se chtěl nechat spoutávat takovým závazkem. Je čím dál těžší najít vhodného otce. Nebo snad máte jiné vysvětlení? Skoro to vypadá, že v nás léta potlačovaná touha po penězích, úspěchu a pohodlí zabíjí mateřské pudy.

Podle údajů Českého statistického úřadu prochází naše republika obdobím dramatického poklesu porodnosti. Ačkoli se údajně v tomto ohledu pouze přizpůsobujeme západní Evropě, kde počet narozených dětí postupně klesá už delší dobu, je situace u nás kritická i v mezinárodním srovnání. Podle nemilosrdné prognózy OSN bude mít Česká republika v roce 2050 o 2,5 milionu obyvatel méně než dnes, a to je u tak malé zemičky opravdu hrozivé číslo.

Český statistický úřad však tvrdí, že je to pravděpodobně přechodný stav, způsobený prudkými porevolučními změnami. Ty přinesly do životního stylu většiny obyvatel, a jeho mladší poloviny zvlášť, hotovou smršť. Léta fungující komunistický model, v němž rodina a chata představovaly pro většinu lidí jedinou smysluplnou náplň jejich života, odnesl listopadový převrat. Otevřely se nové možnosti, zejména ve vzdělání, cestování a využití volného času, a po vzoru Západu se řada z nás začala honit za kariérou a šustícími bankovkami. Tolik vše­obecně známá fakta
.
Jak se v této spoušti orientuje žena? Proč přestává být mateřství její prioritou?

„Je to celý konglomerát důvodů, a to je právě ten problém,“ soudí Marie Čermáková ze Sociologického ústavu Akademie věd. „Kdyby existovala jedna příčina, mohli bychom se nad ní pořádně zamyslet a třeba ji i řešit. Je jich však celá řada a v momentě, kdy vyřešíme tu první, začne zdánlivě silněji působit další.“

Potomek a kariéra? Zapomeňte!
Moderní česká žena, která cítí potřebu se profesně uplatnit, brzy přijde na to, že se dítě s jejími ambicemi prakticky vylučuje.

„Po dvou letech mateřské jsem zavolala bývalému šéfovi do zahraniční kulturní instituce a oznámila mu, že se chci vrátit do práce,“ vzpomíná čtyřiatřicetiletá filoložka Hana B. „Řekl mi, že děkuje, ale že je spokojen s mou nástupkyní.“

Ačkoli české právo přikazuje zaměstnavatelům přijmout ženu po regulérní mateřské dovolené na původní pozici, v praxi se tento zákon často obchází a žena je ráda, když ji vůbec vezmou zpátky i na nižší, tudíž méně placené místo. Pochopitelně existuje možnost se v souladu se zákonem úředně bránit, ale kolik bázlivých českých povah se rozhodne soudní martyrium podstoupit? Kolika odvážným duším stojí tato složitá a nepříjemná procedura alespoň za pocit zadostiučinění, když už by neměly chuť sednout si opět na svou někdejší židli? Vlastní čest a touha po nastolení spravedlnosti u nás bohužel stále dost obtížně soupeří s náklady časovými a finančními a také s nepříjemným pocitem, jako by se člověk obnažil na veřejnosti.

„V Belgii je běžným pravidlem, že se žena vrátí do své firmy po půlroce mateřské na poloviční úvazek,“ tvrdí paní Hana. Česká realita na­opak ženu od přerušení práce spíše odrazuje směšnou výškou mateřských dávek a nejistou budoucností. Ne každá najde energii začínat prakticky od začátku, navíc s dítětem na krku. Nemluvě o tom, že ne každá si může dovolit jednu paní na úklid a druhou na hlídání dětí, jak je to běžné na Západě.

„Chtěla jsem si najmout někoho, kdo by mi dal šest hodin denně pozor na dcerku,“ konstatuje Alexandra Donnová, pětatřicetiletá manažerka zahraniční firmy. „Manžel i já máme vysoce nadprůměrné platy, přesto se mi podlomila kolena, když si agentura řekla o 200 Kč na hodinu.“

V Česku se pochopitelně lze dopátrat levnějších služeb, i ty jsou však zatím využívány mizivě. Jednak nás svrbějí ruce, když máme vydělovat z rodinného rozpočtu větší sumy na zaplacení práce, kterou bychom měly podle mlčící většiny zcela samozřejmě zvládnout samy. Jednak jen málokterou z nás žene taková touha po kariéře a seberealizaci, která ženu na Západě přiměje potřebné peníze bez většího přemýšlení obětovat, i když v novém zaměstnání zpočátku vydělá sotva na to. Ale ví, že se jí tato investice časem mnohonásobně vrátí.

Korunové dostihy
Asi každý pár, který se rozhoduje, zda dítě ano, či ne, bere v úvahu i svou finanční situaci. Pořídit si dnes potomka není zadarmo a až na výjimky to znamená snížení životní úrovně.

Leckteří rodiče domýšlejí i postavení dítěte mezi jeho vrstevníky. „Náš jedenáctiletý syn chodí ze školy a ptá se, proč pořád jezdíme na dovolenou jen k babičce, když Marek jede s rodiči na Floridu,“ vypráví čtyřicetiletá mzdová účetní Marie Kopecká. „Pořád žadoní o mobil, kolečkové brusle a počítač: všichni kluci ve třídě to prý mají a on je podle nich ’pod jejich úroveň‘. Ačkoli si říkám, že než aby měl takové kamarády, to snad radši žádné, stejně mu jen těžko vysvětlím, že si to prostě nemůžeme dovolit. Sice kývá, že to chápe, ale zdá se mi, že je z toho nešťastný.“
Takové problémy jsou ovšem spíše rázu výchovného než finančního. Spokojené vícedětné rodiny, které dokážou bez viditelné újmy vyžít s minimální částkou, jsou přesvědčivým důkazem toho, že pokud partneři děti opravdu chtějí, neradostná materiální situace není tím dostatečně silným protiargumentem. Ani být nemůže. Kolik párů je na tom dnes finančně tak dobře, aby při plánování rodiny nemusely vůbec počítat? Ze sociologických výzkumů je navíc zřejmé, že právě takové dvojice zůstávají často bezdětné. „Nejdřív jsme si chtěli zařídit byt,“ vzpomíná lékařka Jiřina Matulová, které je dnes 37 let. „Pak jsme šetřili na auto a pak na exotickou dovolenou, na kterou bychom s dítětem už zřejmě nevyrazili. A teď si říkáme, že jsme na rodinu už staří.“

Není to spíš lenost? Neochota vzdát se vydobytého pohodlí?
„Dítě je velice omezující faktor,“ soudí doktorka Čermáková, „a nedovolí lidem, aby si dělali, co se jim zamane.“

Efekt sněhové koule
Teorie ’infekce‘ tvrdí, že pokud se nějaké chování, které bylo dosud ve společnosti nepřijatelné, začne vyskytovat častěji, jako sněhová koule se na ně postupně nabalují další případy. Objeví-li se tedy ženy, které děti mít vůbec nechtějí nebo porod odkládají, začne je jejich okolí brzy napodobovat. Pětadvacetiletou ženu, která před takovými deseti lety nebyla ještě vdaná a neměla dítě, vnímali lidé kolem trochu jako exota. Čím je asi podivná? – zkoumali. Po revoluci ovšem tyto předsudky padly. Mimochodem i proto, že dramaticky přibylo soužití ’na hromádce‘. V těchto volnějších vztazích si partneři dítě rozmýšlejí dvakrát – existuje totiž větší riziko, že svazek nevydrží.

„Nebuďme naivní: příčinou klesající rozvodovosti je z větší části fakt, že se lidé vůbec neberou,“ říká doktorka Čermáková. V české společnosti stále přibývá i ještě rozvolněnějších svazků, kdy spolu partneři ani nežijí a každý si jede po svém. Ten, kdo si na své pohodlí zvykne, se v budoucnu pravděpodobně do bydlení ve společném bytě nijak zvlášť nepohrne.

„Jsem svou paní a nemusím se nijak omezovat,“ pochvaluje si ve svých třiceti novinářka Milada Svatoňová, která právě v takovém vztahu žije. „Kdykoli můžu jít někam s kamarády nebo zůstat sama, mohu neuklízet, nevařit a třeba chodit nahá po bytě, není nikdo, komu by to vadilo. Na každou schůzku se naopak hodím do gala, takže mě přítel zná jen krásnou a milou. Jsme si vzácní a vůbec si nelezeme na nervy.“
A dítě si taky nepořídíme, chtělo by se dodat.

Nejsou chlapi!
Mnohé ženy po třicítce, které přece jen dospěly k rozhodnutí si dítě pořídit, tvrdí, že je velice obtížné najít vhodného partnera. „Většina mužů touží po úspěšné, schopné, reprezentativní a nezávislé partnerce, která by je navíc respektovala, vytvářela teplo rodinného krbu a vzorně pečovala o domácnost,“ míní psycholog Petr Šmolka, prezident Asociace manželských a rodinných poradců. „Takové vlastnosti jsou ovšem v jedné osobě prakticky neslučitelné.“

Leckterý z mužů, kteří se v posledních deseti letech soustředili především na kariéru, považuje rodinu v podstatě za přítěž. Jiní se doslova bojí úspěšných a silných žen, které by nad nimi mohly mít vrch – patriarchální model vládne české společnosti dodnes. „Postavení ženy je u nás zatím skutečně hodně nešťastné,“ myslí si socioložka. „Když nebojuje, je služka, když bojuje, je feministka.“ Ale co jí potom, touží-li po dítěti, zbývá?

Třeba si vzít cizince. To v poslední době dělá nezanedbatelné množství českých dívek. Důvody nejsou jen čistě ekonomické: tyto mladíky vychovaly západní feministické matky, a tak zcela samozřejmě považují ženu za svého rovnoprávného partnera. Druhou možností je pořídit si dítě takříkajíc bez partnera, což bývá většinou ekonomická sebevražda. „Pokud nenajdu vhodného muže, budu svobodná matka,“ tvrdí středoškolská učitelka Daniela Rezková ve svých 34 letech. „Ale nejdřív musím splatit hypotéku, jinak bych to nezvládla.“ Vyrovnat dluhy není však to jediné, co takovou odvážlivkyni čeká. K tomu, aby tento náročný překážkový závod zdolala bez výraznějšího zaškobrtnutí, potřebuje obrovské zázemí, finanční rezervy a pomoc blízkých.

Dětem a psům vstup zakázán
Že dítě znamená velké omezení a hodně nepohodlí, zjistí brzy každá čerstvá matka. Stačí vzít ratolest do restaurace a bude mít pocit, že se za ní táhne obtížný hmyz. Dětská jídla, poloviční porce, židličky, herní koutky a v neposlední řadě laskavý přístup číšníků, to není – až na výjimky – česká skutečnost, ale sen. V ’normální‘ tuzemské restauraci, podobně jako třeba na výstavě či v muzeu, rodinu většinou zlověstně obcházejí nerudní zaměstnanci a číhají, zda dítě náhodou neprovádí něco nepatřičného, zač by mohli dát matce co proto. Chce-li maminka cestovat s kočárkem, musí u každých schodů jako žebračka prosit cizí lidi o pomoc, a to na sebevědomí nepřidá. Na dovolené musí rodina počítat s tím, že ji tam nejspíš čeká dlouhý seznam činností, které děti provádět nesmějí, zato si může být předem jista, že dětské nádobí, speciální zabezpečení elektrických spotřebičů, přebalovny a další vymoženosti, ulehčující život západním rodičům, nepotká.

„Mám ráda Ikeu a McDonald's, protože tam se vůbec netváří, že ­k dospělým žádné děti nepatří,“ přiznává novinářka Markéta Klocová, sedmatřicetiletá matka dvou školaček. „Počítají s tím, že normální je děti mít, a co víc – dokonce s nimi někam chodit. Začíná to přebalovacími pulty na toaletách, mikrovlnkou na ohřívání dětských jídel v restauraci, dětským koutkem s hlídacími tetami pro ty nejmenší a minikinem pro větší, pokračuje to klouzačkou v oddělení dětského nábytku a před restauracemi a končí to nejrůznějšími akcemi a soutěžemi pro děti včetně těch zatracovaných oslav narozenin u ’Mekáče‘. Jak by byl krásný svět, kdyby s existencí dětí počítali i jinde. Kdyby například zaměstnavatelé považovali za normální, že rodiče mohou někdy děti přivést s sebou do práce, a vyhradili pro ně koutek s papírem a pastelkami nebo s videopřehrávačem. Prozatím je ovšem v práci lepší děti tajit. Kdyby je společnost konečně začala brát normálně na vědomí, možná by se začaly i nějaké rodit. Jestli nám k tomu dopomůže třeba právě firma McDonald's, měli by jí to odpůrci globalizace přičíst k dobru, a ne jí vymlátit výlohy.“

Co si v mládí vytrpíš...
Byt a park – takové má být po tři roky teritorium ženy, která se ocitne na mateřské dovolené. Že zůstane doma, se od ní prostě očekává. Chce jít za kamarádkou? Zacvičit si? Ke kadeřníkovi? ­Jistě, ale snad nebude žádat po manželovi, aby hlídal! Vždyť on je unavený z práce a ona je na dovolené.

Ne nadarmo se říká, že termín mateřská dovolená vymysleli muži. Pro ženu je to často spíš vězení, z něhož se obtížně dostává. Není divu, že po této zkušenosti si rozmýšlí druhé dítě ještě víc. Tím spíš, že společnost ani nejbližší okolí jí nedávají nijak zvlášť najevo, že o nové potomstvo stojí a že si její mateřské role váží. Tohle všechno mají mladí lidé, ponořeni v poměrně bezstarostné přítomnosti, denně na očích a nedomýšlejí, že pohodlí v mládí může znamenat nepohodlí ve stáří. Až se ohlásí, nebudou mít totiž možná nikoho, kdo by se o ně postaral. Připraví se mimochodem také o téma spojující všechny, jimž věk už odpouští ranní vstávání do práce: co děti, co vnoučata. S kým pojedou na prázdniny oni? A čím se pochlubí?

Kde se stala chyba?
„Mnozí odborníci zastávají hypotézu, že snížená porodnost je víceméně jen porodností odloženou, takže děti se prostě budou matkám rodit průměrně o deset let později, jako je tomu v západní Evropě,“ připomíná psycholog Šmolka. Ať už jsou stanoviska odborníků jakákoli, v jednom se shodují prakticky všichni: takový obrat, aby obyvatel alespoň přestalo ubývat, nastane jen stěží. Nejde totiž pouze o to, že by se děti rodily později; rodí se jich mnohem méně. Ženy, které si to první pořídí kolem pětatřiceti, už totiž další většinou nemívají.

Co s tím? Jak už bylo řečeno, atmosféra u nás mateřství příliš nenahrává. Zatímco na Západě patří rodina neodmyslitelně k imagi úspěšného muže a dospělí si děti pořizují už proto, aby měli nashromážděný majetek komu předat, u nás tyto neviditelné vlivy zatím nefungují. A pokud ano, pak opačně. Žena s kočárkem nebo muž obklopený dětmi jako modelové vzory? To spíš štíhlá pěstěná manažerka a chlapík v drahém a rychlém bouráku. Generace čerstvých třicátníků, která už získala jisté postavení, neví, jak z toho rozjetého kolotoče – a jestli z něj vůbec seskočit chce. Ještě je čas, přesvědčují sami sebe ti úspěšní a stát je nijak zvlášť nepobízí. Žebříček hodnot a měřítka úspěšnosti, jež společnost, byť mnohdy nenápadně, „Nikdy nebylo rozhodování ženy o mateřství tak svobodné jako dnes,“ myslí si socioložka Čermáková. „Okolností, které při něm hrají roli, je však hodně a ženy je vyhodnocují tak, že děti zatím nemají. A my sociologové se jim, upřímně řečeno, ani nemůžeme moc divit.“