Braňo Polák: úspěch příliš brzy
Před deseti lety myslel, že je na vrcholu. Se skupinou A-Tak vyprodával sály a jel na plný plyn. Dnes začíná od nuly.

Co se stalo? Uspěl příliš rychle. „Když stojíte před tisícihlavým publikem, neřešíte, jestli za rok přijde znova,“ říká Polák, kterého si vznikající A-Tak našel na brněnské JAMU. Školu ještě dokončil, ale divadla se postupně vzdal. Tři roky byl na vrcholu hitparád, ale pak boybandům došel dech. Kdo s podobným vývojem nepočítal, měl problém. Jako Braňo. „Dostal jsem se na dno. Tři roky jsem nezavadil o práci. Pak jsem ale pochopil, že zadarmo nic nedostanu, a začal jsem makat. Lekce zpěvu, posilovna, jazyky, malá každodenní dřina, kterou jsem do té doby neznal.“ Nevzdal se, a dobře udělal. V divadle má zatím malé role, ale protože mu jdou, přicházejí další, větší. Točí seriál, budoucí hit České televize. A taky dává dohromady desku. „Tohle už není ten prudký výstřel, stavím svůj úspěch postupně a jsem šťastný za každý krok vpřed.“

Tomáš Zelenka: stejně vestoje i vsedě
Tomáš Zelenka byl před pěti lety nadějným hokejovým útočníkem. Pak přišel brutální soupeřův faul a od té doby je Tomáš na vozíku. Říká se, že těžká životní zkouška člověka hodně změní. Změnilo se i jeho vnímání úspěchu? „Tenkrát mi záleželo na tom, abych byl ve své profesi dobrý. Dnes mi záleží na tom samém. Mám své cíle a šplhám po žebříčku, abych jich dosáhl. Úspěch vnímám úplně stejně vestoje i vsedě.“

Život na vozíku přináší velká omezení, zvláště kvadruplegikům, mezi které patří i Tomáš (postiženy jsou nejen nohy, ale částečně i ruce). Jeho pracovní cíle se tedy nutně musely přizpůsobit změnám. Před úrazem bylo jeho snem dostat se do extraligy, a taky na tom tvrdě pracoval. Dnes zase tvrdě pracuje na tom, aby se tým sledge hokejistů, který trénuje, dostal za čtyři roky na paralympiádu ve Vancouveru. Vlastně by se dalo říci, že dnes dělá to, co tenkrát. Hokej. „Rád bych ale ještě našel oblast, která by mě naplňovala stejně jako sport. Zatím nevím, co by to mělo být, a tak studuju. Dokončil jsem bakaláře, chystám se na magistra a doufám, že co nejdřív přijdu na to, kde se chci realizovat.“ Za úspěch považuje i to, když máte opravdu hodně dobrého kamaráda. On ho našel v Patriku Eliášovi, díky jehož pomoci se mohl podrobit náročné a dlouhé rehabilitaci. A co považuje Tomáš Zelenka za svůj největší úspěch? „Že jsem se s tím smířil. Trvalo mi skoro tři roky, než jsem si v hlavě srovnal, jestli s tím dokážu žít, než jsem stabilizoval svůj zdravotní stav a naučil se novým principům, na jakých teď moje tělo funguje. U zdravého člověka je nejdřív příkaz z mozku a pak reakce těla. U mě je to obráceně. Koukám, co tělo udělá, a až pak to můžu nějak řešit. Oproti ostatním, kterým se stalo totéž, jsem byl z hokeje zvyklý na obrovskou psychickou a fyzickou zátěž, takže dřít na sobě během rehabilitace, a vlastně pořád, pro mě nebylo a není nic nového. V tom mám velkou výhodu.“ Tomáš Zelenka pracuje jako trenér české sledge reprezentace, a také jako marketingový ředitel SK HS Třebíč.

Před časem o něm běžel v televizi dokument. Kromě jiného se tam hovořilo i o Radce, jeho přítelkyni, se kterou se rok a půl po úraze rozešli. Dnes je všechno jinak. Před půl rokem se k sobě vrátili a plánují společnou budoucnost.

FENOMÉN: RYCHLÝ ÚSPĚCH
Rychlý úspěch lákal lidské pokolení odnepaměti. Rychle však neznamená vždycky bezbolestně. Hi-tec doba ovšem rychlou akci vyžaduje. S čím vším přišla, aby nám umožnila uspět snadno a hned? Začalo to vcelku nenápadně, televizní slávou. Nástup komerčních televizí přinesl novinku v podobě lidí, kteří se stali úspěšnými jenom proto, že nám lezli do obýváků ještě častěji než herci ze seriálů a filmů. Přehnala se vlna chlapeckých a dívčích kapel, které se z ničeho nic objevily a pak zase stejně rychle z ničeho nic zmizely. S tím, že život Lunetiků, A-Taků či Holek bude vpravdě jepičí, přitom počítali všichni, kdo s nimi měli co do činění, a projekty tak fungovaly hlavně jako okamžité zdroje peněz.

Uměle popohnanými produkty továrny na úspěch jsou také hvězdy muzikálů – herci a zpěváci, kteří léta paběrkovali po oblastech, načež se jednoho dne šťastně nachomýtli k muzikálu, který ani nemusel být dobrý, ale zájezdové publikum ho dokázalo držet na výsluní. Všechny výše uvedené příklady jsou nicméně velkým hlemýždím nic ve srovnání s rychlokvaškami, jež přinesla éra reality show. V případě televizních celebrit či zpěváků platilo, že museli přece jenom aspoň něco umět. V éře bizarních reality show už není podmínkou snad ani píle. Lidé, kteří do projektů s názvy jako VyVolení, Milionový pár či třeba Udělám cokoli, vstupují, nemají v úmyslu přesvědčit diváka o svém talentu. Jediným cílem je zaujmout a ze své pikoslávy vytěžit balík peněz. Typické je pro ně především extrémní sebevědomí, které nemají čím podložit. J

edinou činnost, jež dotyční pozdějí vyvíjejí, je účast na večírcích. Kapitolu samu pro sebe pak tvoří účastníci SuperStar, fenoménu, který v očích odbornější veřejnosti ospravedlňuje, že staví na hudebním talentu: i zde ovšem došlo k posunu. Zřejmé je to především v případě Hvězdné pěchoty, sekci věnované odpadlíkům, kteří svou popularitou mnohdy dohánějí regulérní soutěžící. Zatímco v prvních dílech soutěže šlo o skutečné nešťastníky, kterým jen nikdo neměl odvahu říct „neumíte zpívat!“, nyní jsou to z velké části exhibicionisté, kteří snad ani nikdy zpívat nechtěli a mají jen jedinou ambici: zviditelnit se. A ono to občas vyjde…

Tisk článku | Poslat článek