Už dlouho, vlastně od doby, co jsem vás jako začínající novinářka potkávala v České národní radě, se vás na to chci zeptat: Proč jste do toho tenkrát šla? Zanechala jste na čas divadla a filmu, opustila skvěle rozjetou kariéru, kvůli – promiňte – ale něčemu tak nejistému, jako je politika.
Psal se začátek devadesátých let a já přesně vím, proč jsem do toho šla: z čistého entuziasmu. Vždyť jsme po tolika letech konečně mohli sami rozhodovat o své budoucnosti! To byl důvod, proč jsem kandidovala za Občanské fórum. Byla jsem na nějakém osmém, desátém místě, a když mě preferenční hlasy voličů vynesly až na druhé, netroufla jsem si pak říct: „Pardon, to byla jen legrace!“ Brala jsem to zodpovědně. Asi jsem byla směšná. Směšná? Jak to myslíte? Představte si to: poslankyně Kolářová chodila svého času na bytový úřad v Praze 1 a ptala se úředníků, co je třeba udělat, aby nemizely byty. Myslela jsem si, že by se dalo zabránit proměně lukrativních částí Malé Strany na kancelářskou šedou zónu.

A byla jste směšná?
No, jak by ne. Oni žádný zákon nepotřebovali, vždyť z toho měli skvělý kšeft! Musela jsem jim připadat padlá na hlavu. Když mi to došlo, bylo o jednu iluzi méně.

A ty další poztrácené iluze?
Lidi okolo vás se v té době měnili před očima. Ze začátku jsme se v ČNR všichni zdravili, chtěli jsme být slušní, ale pak se začali lidi ‚politicky profilovat‘, napadat ve stranických klubech, začaly vznikat komploty těch proti tamtěm, a už si nestáli ani za pozdrav. Nedovedla jsem to pochopit. Bylo to tak malé, upatlané – a přízemně ješitné. Namítnu, že tak to v politice prostě chodí. Na tom je vlastně postavena – alespoň v demokratických systémech.

Opravdu si myslíte, že upatlanost a nedostatek slušnosti je nutná daň politické profilaci?
Já ne. Vzpomínám si, jak mě to deptalo. Na konci volebního období jsem se mohla v pesimismu koupat. Po svém návratu do divadla jste dokonce novinářům řekla, že parlamentu vládne chlapská hloupost.

Jak se projevovala?
Podstatné heslo té doby byla transformace ekonomie a malá privatizace. Nevěřila jsem vlastním uším, když jsem slyšela dospělé muže v ČNR vážně říkat, že taková zásadní transakce nevyžaduje žádný právní rámec. Že eko nomie nezná ‚špinavé peníze‘ a tak podobně. Nebo při rozpravě o invazi erotických časopisů pánové dlouho probírali otázku, kde končí umělecká fotografie a začíná pornografie, aby nakonec nedošli k žádnému závěru.

To musela být docela kuriózní situace, když pánové řešili, kolik pornočasopisů může být na stáncích, a vy jste pak na ně vytáhla zákon o veřejných knihovnách.
Už první republika měla zákon o veřejných knihovnách! Podle něj každá obec od určitého počtu obyvatel musela zřídit knihovnu. V dodatku toho zákona existuje i doporučení, že by knihovnice měly být mladé a příjemné. V čase, kdy jsem vystoupila na obranu knihoven, byly signály, že se jich má mnoho rušit.
Kultura nebyla (a stále není) na programu dne. Nebyl zde ani ministr kultury, který by požíval takovou autoritu ve vládě, aby mohl vystupovat se stejnou razancí jako například ministr průmyslu. Myslím si, že kultura patří k identitě národa. Ale naše politická reprezentace ji nedokáže nebo nechce podpořit ani jedním procentem ze státního rozpočtu, jak doporučuje Evropská unie! S tím se nemůžu smířit. S tou nebetyčnou krátkozrakostí a hloupostí. Ano, mužskou hloupostí.

Ženské myšlení a jednání tedy nemůže na české politické scéně bodovat?
Zatím to tak, bohužel, vypadá. Ta rvačka o moc, o pozice, o křesla je hrozně tvrdá.

V divadle to asi musí být chvílemi také docela drsná rvačka, ne?
Ptáte se mě na hereckou žárlivost?

A na přecitlivělost, hysterii… Jestli se nepletu, Divadlo na Vinohradech, kde působíte přes třicet let, je pověstné nevraživostí, která vždy vládla mezi herci, zvláště pak mezi herečkami. To je asi dost těžké, hrát s člověkem, kterého nesnášíte, ne?
Všude existují animozity. Pokud se to neplete do práce, dá se to ustát. Popravdě řečeno se zákulisí divadla nedá srovnávat s politikou. A mluvíte-li o vinohradské scéně jako o prostředí nenávisti a střetů, hlavně mezi dámami, promiňte, je to klišé. Musím vás zklamat, není to pravda. Ale prozradím, že v divadelním prostředí jsou to spíš kolegové, kdo je tím křehčím materiálem. Citlivost je ovšem do jisté míry předpokladem pro herectví.

To chápu. Ovšem asi nepopřete, že doba, kdy vašemu divadlu dominovala Jiřina Švorcová a hrály se převážně sovětské hry, nebyla zrovna veselá.
Některé situace byly skutečně muka a já bych v životě nechtěla, aby se něco z toho vrátilo. Víte, okusila jsem zklamání z porevoluční politiky, ale nikdy bych se nechtěla ani na okamžik vrátit před rok 1989. Tehdy jsem často chodila okolo fermanu a upřímně se modlila, aby mě neobsadili.

Napadlo vás někdy odejít?
Jít od divadla jsem chtěla mockrát. Ale nedokázala jsem přijít na alternativní řešení.

A co emigrace?
Taky milionkrát promleté téma.

A proč ne?
Nevím. V určitém momentě mě něco zastavilo, něco mi řeklo, že na to nemám. Jsem nějak pitomě citově vázaná tady k tomu území. Nedokázala jsem tu vazbu překonat. Snad taky proto, že je herectví tak úzce spjato s řečí, s jazykem.

Herectví je vášeň, že?
Svým způsobem ano. Propadnete jí, najednou máte pocit, že už umíte vyjadřovat své životní postoje prostřednictvím rolí, figur. Stanete se na nich psychicky závislou, potřebujete divadlo! Ale vůbec to za to nestojí.

Jak to?
Rozumějte mi, prosím. Miluju divadlo, ale když se na sebe a svůj život podívám dnes zvenku, nestojí to všechno za ty nervy, za obrovskou psychickou i časovou investici, kterou do své práce vkládáte. Jako herečka jste závislá na tolika okolnostech, které ani nemůžete ovlivnit: na setkání s dobrým režisérem nebo se špatným režisérem, s dobrými kolegy či se špatnými kolegy… Se všemi trávíte hromadu času a pak to nakonec může být úžasné, anebo to může být na zbláznění. Takže z vnějšku nahlíženo, když od toho objektivně odstoupím, tak to za to nestojí.

A když se na to podíváte subjektivně?
Tak je to často krásné, ale vždycky také hodně bolavé. Když pekař upeče špatné housky a vy si je koupíte, nejdete mu nadávat, protože ho prostě neznáte. Je to anonymní osoba. Já jdu se svou kůží na trh neustále, dělám to, co si pamatuju, a tak mě leckdo může pochválit, ale také na mě kdekdo může plivnout.

Daň za slávu, řekla bych.
Já vím a nestěžuju si. Jen konstatuju. Jsem pod svou prací podepsaná a musím si za ní stát, i když se něco nepovede. Ptala jste se na pocity herečky, ne? Ty jsou často velmi rozkolísané. Představte si, že jedete v metru a vedle vás sedí dva lidi a baví se nahlas o vás. Je vlastně jedno, jestli se jim nějaké to představení nebo film líbily, nebo nelíbily. Oni o vás mluví – vedle vás! Hrozně nepříjemný pocit, věřte mi. Tyhle situace jsem si nedovedla představit, když jsem kdysi s divadlem v Karlových Varech začínala. A dnes vím, že v dalším životě bych už nechtěla být herečkou.

A čím byste tedy chtěla být?
Zahradní architektkou. Anebo se prostě věnovat přírodě, rostlinám, stromům.

Slyšela jsem, že tak už stejně činíte.
Jako absolutní amatér! Bojuju s takovým pozemkem za Prahou. Jsou tam tuny jílu, a tak ho po částech vyvážím, navážím novou zeminu, seju trávu. Je to stráň do kopce, za barákem. Vím, že ten boj nemůžu vyhrát, ale to koneckonců ani nemám v úmyslu. Nechci vytvořit dokonalou zahradu, ale jenom prolnout les a louku. Aby si to všechno nevadilo, dokázalo spolu koexistovat. Takže tam si každý víkend hezky makám a makám, pak přijdou ti moji tři chlapi, prohlídnou to, pochválí mě, jaký kus práce jsem zase udělala, a já mám obrovskou radost. Nesmírně mě to těší, protože to je k něčemu dobré a protože mi to čistí duši i mozek.

Ti vaši tři chlapi se vám nesmějí?
Myslím, že ne. Už se takhle morduju šest let a oni mi, myslím, dost fandí.

Jak se žije se třemi chlapy v baráku?
Teď už je to dobrý.

Jako že jsou už kluci velcí?
Ano, už jsou to velcí chlapi, třicetiletí, samostatní. Samozřejmě, když byli menší, bývala to občas bitva. Vždycky si na to vzpomenu, když mi ten mladší, který zatím nemá ve svém bytě pračku, přiveze prádlo. Věším ty jeho ponožky a vzpomínám, jak jsem věšela ponožky, košile a kalhoty na tři mužský a v duchu si opakovala ten starý židovský vtip o koze. Znáte ho?

Neznám.
To si přijde stěžovat rabínovi chudý člověk: „Rabíne, my se už vůbec nehneme v tý naší chalupě, to je bída, to je bída. Máme jedenáct dětí, co si počít?“ Rabín přemýšlí: „Tak si přiveď domů ještě kozu!“ Po čase přijde chlapík znovu a zase naříká: „Co jsi mi to poradil! Teď už jsme úplně vyřízení! Ta koza je pohroma, ta nás zničí.“ Rabín se usměje: „A teď tu kozu prodej.“ Přesně v takové situaci jsem dnes já. Už nežehlím tolik košil, nevěším tolik ponožek, nemusím kupovat tolik jídla. Bývaly doby, kdy si kluci večer otevřeli lednici jako televizi a vybílili na posezení zásoby na tři dny.

Ani jeden se nedal na divadlo?
Nedal. Ne, nemyslete si, nijak jsme je neovlivňovali. Věděli jsme, že když budou chtít divadlo dělat, stejně si to od nás nedají vymluvit. Tak jsme je vychovávali, aby se dokázali samostatně rozhodovat. Ten mladší dnes pracuje s počítači, starší má spoustu hudebních aktivit a zároveň pracuje jako vychovatel v Jedličkově ústavu.

Děti vám vyrostly, stárnete. Nebojíte se trochu?
No tak, není mi to fuk, samozřejmě. Ale zase z toho nemíním nějak šílet. Když máte před sebou stále dost plánů, dost práce, není potřeba se hroutit. A já si na nedostatek práce nemůžu stěžovat. Podívejte, za pár týdnů bude už zase jaro. Vezmu nářadí a vyšplhám na tu svou stráň…

Tisk článku | Poslat článek