Přesně tyto otázky řeší každý den socioložka Marcela Linková, koordinátorka Národního kontaktního centra pro ženy a vědu, které vzniklo před pěti lety pod Sociologickým ústavem Akademie věd ČR. „Pro vědkyně je extrémně náročné sladit práci a rodinu,“ zdůrazňuje. Dobře, ale netrápí tohle prakticky každou ženu? Jistě, jenže věda co do náročnosti odpovídá práci vysoce postavené manažerky. S tím rozdílem, že vědkyně na univerzitě nebo v Akademii věd má nesrovnatelně nižší tabulkový plat, takže chůva pro ni není zdaleka takovou samozřejmostí.

Je to o to těžší, že bádání není práce od devíti do pěti. To platí hlavně v laboratořích, kde probíhají pokusy a může tu být i čtyřiadvacetihodinový rovoz.
A u běžícího experimentu musí pochopitelně někdo být. Jak to jde dohromady s dětmi? Vědecký pár Eva a Josef Sykovi to měl v době, kdy byli jejich dva synové malí, dobře zorganizované. Nepracovali sice spolu přímo v jedné laboratoři, oba dva však měli shodně na starosti experimenty, které běžely třeba do dvou do noci. „Střídali jsme se. Dva dny v týdnu jsem byla v noci pryč já a další dva dny zase manžel,“ vypráví Eva Syková, která je dnes ředitelkou Ústavu
experimentální medicíny.

BOJOVALA JSEM VÍC NEŽ MUŽI
Celkem pracuje v české vědě zhruba třetina žen, o tom, kolik z nich je zároveň maminkami, už statistiky nehovoří. Podíl něžného pohlaví se každopádně liší podle jednotlivých oborů. V přírodních a technických vědách je žen mnohem méně než v oblastech sociálních a humanitních. Do vedoucích funkcí se dostávají zřídkakdy. „V předsednictvu Akademie věd teď není ani jedna žena, na veřejných vysokých školách máme jen jednu rektorku,“ konstatuje Marcela Linková. Ženská vědecká práce je totiž hodnocena hůře. Když probíhala ve Švédsku studie na toto téma, ukázalo se, že ženy, které se ucházely o postdoktorandský grant pro medicínský výzkum, musely publikovat v prestižních časopisech dvaapůlkrát více. U nás je podobná atmosféra. „Než jsem dosáhla nějakého postupu, musela jsem bojovat více než muži. V tomhle směru mě česká společnost opravdu neuspokojuje,“ říká Eva Syková.

ŠÁRKA NEČASOVÁ: ZVLÁDÁ MATEMATIKU I TŘI DĚTI
Když Šárka Nečasová popisuje, co všechno zvládá, nabudete dojmu, že si v laboratoři potají udělala vlastní klon. Je matematičkou a k tomu se stará o tři děti, které ještě zdaleka neodrostly. Jsou ve věku čtyři, šest a dvanáct let.

Pracuje v Matematickém ústavu Akademie věd ČR, specializuje se na proudění tekutin a mezi její úspěchy patří i prestižní cena Otta Wichterleho udělovaná vědcům do čtyřiceti let. Získala ji před třemi lety za ‚celkově kvalitní vědeckou činnost‘.

Její práce nespočívá jenom v počítání s tužkou v ruce. Na internetu musí neustále sledovat, na čem pracují ostatní vědci na celém světě a k čemu dospěli. Jinak by si mohla myslet, že něco objevila jako jediná a nebyla by to pravda. A na co všechny ty výpočty jsou? „Matematika je vlastně první článek. Moje výsledky slouží dalším vědeckým týmům z různých oborů, například v technice nebo medicíně,“ vysvětluje Šárka.

KDYŽ NESTÍHÁ, VSTANE VE ČTYŘI
Po matematicko-fyzikální fakultě stihla roční stáž v Itálii. Pak hned měla dítě, jenže první manželství nevydrželo. Před šesti lety se provdala za kolegu matematika a do rodiny přibyl další syn a dcerka. „Vědec je myslím jediný typ partnera, který je schopen mě pochopit.“ S žádným z dětí nebyla doma déle než půl roku. Jednu mateřskou by možná ještě dohnala, ale tři za sebou? To by mohl být konec její vědecké kariéry.

Práce matematičky má tu výhodu, že se dá zčásti dělat doma. „Takže s tolerantním partnerem, babičkou a chůvou, na niž padne značná část rodinných financí, se to dá nějak zorganizovat. Je to však nesmírně těžké.“ Když toho má Šárka hodně, vstane v pět, někdy dokonce ve čtyři, a dohání to, co nestihla. „Každý den se to tak ale dělat nedá.“ Pracovat ještě před rozbřeskem je pro ni jedinou možností. Večery totiž patří rodině. S mladšími dětmi si maluje, čte jim pohádky… Nejstarší Martin je zase letos prvním rokem na gymnáziu a potřebuje pomoc s učením. „Pak většinou padnu mrtvá do postele.“

Když si plánuje svoje pracovní povinnosti, musí počítat s tím, že děti čas od času marodí, stejně jako její maminka nebo paní na hlídání. „Třeba příští týden přijedou kolegové z Německa a do toho operují mou mámu. Budu běhat mezi nemocnicí, matematickým ústavem a školkou.“ Podobná situace může nastat kdykoli, proto se snaží mít každý velký projekt hotový alespoň o měsíc dříve, než je termín. Nikdy neví, co se přihodí. „Já sama onemocnět prostě nemůžu, a to je také veliký stres.“

NEJSME DISKRIMINOVANÉ, ALE ZNEVÝHODNĚNÉ
Jednačtyřicetiletá Šárka Nečasová říká, že ženy ve vědě nejsou diskriminované, ale znevýhodněné. „Prostě proto, že mají děti. Když porodíte, nemůžete hned běžet na konferenci, pak vás omezuje to, že kojíte a že děti často stůňou. Už nikdy nemáte tolik času jako bezdětní lidé a vlastně je jedno, jestli jste matka, nebo otec.“

MARCELA FEJTOVÁ: MŮJ MOZEK? NIC ZVLÁŠTNÍHO
Bydlí spolu s přítelem v domku za Prahou, okolního lesa si ale moc neužije. Domů se běžně vrací až kolem desáté hodiny večer, v tu chvíli jí ovšem začíná ještě noční vědecká směna. Spolu s partnerem bádají doma v kuchyni a někdy se do toho tak zaberou, že jim na spánek zůstane jen čtyři, pět hodin. Tak takhle žije dvaatřicetiletá Marcela Fejtová, žena, díky jejíž vědecké práci mají tělesně postižení lidé šanci na kvalitnější život.

„Když chcete něco dokázat, musíte se tomu věnovat prakticky nonstop,“ tvrdí. Bylo jí teprve osmadvacet, když navrhla přístroj, s nímž se dá počítač ovládat pohybem oka. Pak si řekla: když se dá pouhým pohledem jezdit kurzorem po monitoru, proč by se na podobném principu nedaly třeba rozhrnovat závěsy? V současnosti najdete v její pracovně hračku – malý vozík, který také jezdí ‚na oči‘. Její vědecká práce teď směřuje k tomu, aby mohl fyzicky postižený člověk očima například rozsvítit světlo, polohovat postel či dokonce řídit elektrický vozík. Toto zařízení začala vyvíjet se svým bratrem, který ale kvůli financím odešel z vědy do soukromé sféry. Od té doby pracuje v jednom týmu s přítelem, což má své výhody. „Doma alespoň nemusím vysvětlovat, proč jsem byla tak dlouho v práci,“ říká mladá inženýrka, která učí i bádá na pražské ČVUT.

KDYŽ VĚDKYNI PRASKNE TAŠKA
Každý den vymýšlí, jak to udělat, aby její zařízení co nejlépe fungovalo, zároveň ale musí řešit i mnohem prozaičtější problémy. Třeba když jí na střeše praskne taška. „Pracujeme i o víkendech, takže na to, abychom to s přítelem opravili sami, není čas. Nezbývá než se uskrovnit a našetřit na řemeslníky. S našimi platy je to ale obtížné, a když jsem zjistila, že potřebuji vyměnit celou střechu, dost jsem se vylekala.“ Za velkou výhodu ale považuje, že mají s partnerem vůbec kde bydlet. Domek totiž dostala od rodičů. „I díky tomu můžeme oba ve vědě zůstat.“

Po třicítce začíná uvažovat o rodině. I když hektické tempo s miminkem omezí, nedovede si představit, že by si dopřála klasickou mateřskou. „Je to rychlý obor, mohl by mi ujet vlak.“ S dítětem jí vypomůže maminka.

JENOM SE DÍVÁM
Ve vědě chtěla pracovat od dětství. Přišlo jí to normální, protože oba její rodiče jsou technici. Na vysoké škole se sice musela více snažit, protože jí spousta lidí nevěřila, že jako děvče bere techniku vážně. Jinak ji ale realita nezklamala. „Nikdo mi nebrání v tom, abych realizovala své nápady.“ Největším trápením tak zůstává byrokracie. Žádosti o granty, bez kterých se neobejde žádný výzkum, jsou složité. Právě kvůli papírování se k samotnému experimentování běžně dostává až navečer.

Její práce nemá ve světě obdoby. „Alespoň jsem nenašla nikoho, kdo by tak jako my pomocí oka rozpohyboval nějaké jiné zařízení.“ Za svoje objevy už získala ocenění v soutěži Česká hlava, letos pak spolu s přítelem vybojovali pro svou katedru cenu ‚za převratný produkt v oblasti technologií‘, kterou uděluje Evropská komise. Přes všechny úspěchy tvrdí, že na jejím mozku není nic zvláštního. „Nejsem geniální. Jen jsem dobrá pozorovatelka. Všímám si věcí kolem sebe a dávám si je do souvislostí. Až mi to pak najednou všechno secvakne dohromady.“

Tisk článku | Poslat článek