Ano, tuhle větu jste naposledy slyšela snad v mateřské školce, když hledali vši. Nikdy v životě vám nehty nelakoval nikdo jiný než vaše levá či pravá ruka, nohy masíroval pouze vlastní manžel, a to jen tenkrát, když už jste po sedmi dnech permanentního sjíždění rakouského ledovce vážně nemohla dát špičky od sebe.

A najednou, až fatální souhrou náhod otáčíte stránky dvou, tří… pěti periodik v krátké časové sekvenci jednoho dne, ze kterých vám dávají pěstí titulky „Pravidelné ošetření pleti od profesionálů, to je život! Bez péče kadeřníka? – To není život!“, aby vám následně dala ránu z milosti další povedená, jistě též náhodná, v krátkém časovém úseku nakumulovaná sdělení o vašem životě, a to z televize: „Jedině v kosmetickém salonu na vás čeká ten pravý život! Soukromá klinika plastické chirurgie vám zaručí nový život po životě!“ A vaše smyslová percepce (i ta, co je mimo) vše zpracovává, analyzuje, rozmělňuje i sceluje, aby na konci vyplivla jedinou logickou informaci: žiju v matrixu!

K potvrzení pravdy, že pravý život, zvláště ten váš, je opravdu jinde, pak už stačí jen otázka přítelkyně nejlepší z nejlepších, kterou (opravdu náhodně) potkáte: „Co se ti stalo?“ Z hlediska psychologie – dlouhodobě přetrvávající jednostranný postoj nebo stereotypem již zmechanizované myšlení stejně dřív nebo později vede ke změnám chování. Matematické a logické vnímání se prostě jednoho dne změní v jednání pudové. Se stigmatem ‚co se ti stalo?‘ jdete hledat odpověď mimo svůj matrix.

Nejprve zalehnete na kosmetické lůžko, posloucháte tři meditační struny z přehrávače a výkřiky o ‚ježišmarjá‘ zanesených pórech, celou dobu vidíte jen kalnou bílou přes vatové tamponky, ale když odcházíte, váš obličej v zrcadle splývá v jeden červený flek. Jdete tedy vložit matrix do rukou kadeřnice a hledat barvu života. Dozvíte se, že nejlepší je mahagonová červeň, ale vy se pořád snažíte nevidět rudě. Od číselných proudů k pramenu života vás dělí už jen vlna na ofině. S ní plujete ke špičce jehly s kolagenem a pak zakotvíte proti dámě s arzenálem pilníků, nůžtiček a rypadel. Z masážního salonu odcházejí nejdřív svaly, pak vy. Nešť.

Život se blíží! Úplnou náhodou (ó, jak to tady, v tom životě, hezky funguje!) potkáte přítelkyni, která je pro vás ta nejlepší z nejlepších, ona se vám loajálně – a samozřejmě, velmi upřímně zadívá do tváře, pak výš, pak se jí zúží panenky do pohledu celkového a pak bez zaváhání zadá kód: „Co se ti stalo?“

Složíte svaly na osamělou lavičku a ten šíjový otočíte směrem k propleteným rukám, ležícím vedle na trávě, mladším o dvacet let, potom k unavené ženské na schodech ke kostelu, co utírá zmrzlinové koutky svému dvouletému pokračování, možná se zvládnete otočit i k fešáckému prodavači hot-dogů, který levou rukou bravurně chytá pětku od manažera, co to taky rád s kremžskou hořčicí, a dost možná že se vám podaří otočit se za odpovědí s holí, která opravdu, ale opravdu náhodou prochází kolem vás a z tváře jí zní: Nic. Nestalo se mi, zaplaťpánbůh, nic, za zhruba deset tisíc…

Tisk článku | Poslat článek