Mluv se mnou, díl 1.
Řeč je dar, který byl dán jenom nám lidem. Jenže - umíme ho používat k tomu, abychom si lépe rozuměli a chápali se navzájem? Položili jsme si otázky, na které nám pomohli odpovědět odborníci i laici. Prozradili nám, jak sdělit pravdu tak, abychom neublížili, kterak mluvit s dítětem v pubertě a jak spolu komunikovala generace našich babiček. A víte, že když se s někým nemůžete domluvit, pomůže vám placený mediátor?
|
|
Esemesky místo milostných dopisů
1957: VLADIMÍR (66) A STANISLAVA (63) NOVÁČKOVI (vypráví Vladimír)
1. Jak jsme se seznámili
V podstatě díky mládežnické dovolené od ROH. Dali jsme se dohromady už při přihlašování: podmínka byla, aby jeli dva, a náhoda tomu chtěla, že jsme se sešli na chodbě, zrovna když jsem šel coby ‚singl‘ vrátit poukaz.
2. Jak jsme se bavili
Žilo se dost organizovaně, v kladném slova smyslu. Nebylo jak domlouvat si schůzky nárazově, telefony byly luxus, a tak měl náš život pevný řád. Věděli jsme, který den se uvidíme v Sokolu, hašišárně (rozuměj hasičárně, kde jsme se scházeli na bečku) či divadelním spolku, těm se dařilo hlavně na dědinách a víc než o divadlo v nich šlo o setkání. Taky se chodilo na televizi – na vsi byla často jenom jedna – a na rozhlas. Na magnetofon jsme si z něj nahrávali písničky, program jsme znali předem. Ve městě pak byly populární čaje o páté – odpolední taneční zábavy. Zatímco všude jinde zněla dechovka a budovatelské písně, tady se tančil charleston.
3. Jak jsme komunikovali
I telefonní budka na vesnici byl luxus, většinou se muselo na poštu. Hodně jsme si proto psali a dopis na vojně, to byl klenot, voják si ho musel tvrdě odpracovat. Urgentní záležitosti se posílaly telegramem, fungoval spolehlivě, jen bylo divné diktovat úředníkům věci, které byly osobní.
4. Jak jsme si vyznávali lásku
Psali jsme si dopisy s veršíky, používali růžové obálky (a vkládali je do bílých, aby rodiče nic nepoznali), známka nalepená šikmo říkala: miluji tě! Ale hlavně jsme o své lásce mluvili. Dnes to mladí nedělají. Asi se bojí zodpovědnosti, kterou s sebou láska přináší.
5. Jak jsme hledali práci
Nepracovat byl v komunismu trestný čin, takže vás vždycky někam přidělili. A běda vám, jestliže jste chtěli změnit místo. Když jsem chtěl dát ve Zbrojovce výpověď, abych mohl začít dělat kvalifikovanou práci pro BVV, způsobil jsem rozruch, dokonce po mně chtěli odškodné.
6. Jak jsme odpočívali
Manželka dlouho pracovala u dráhy, takže jsme cestovali vlakem po světě. Se vším komfortem jsme takhle dojeli až do Egypta. Úžasné. Jinak se ale jezdilo organizovaně: podnikové dovolené nebo cesty přes Autoturist – s dneškem se to nedá srovnávat.
