Loni v květnu a červnu jsem si musela přiznat, že mám stupňující se potíže s trávením: mohla jsem jíst jen po malých dávkách a lehká jídla, jinak se mi dělalo špatně, a vlevo pod žebry mě pobolívalo, dokonce tak, že jsem si v noci musela brát prášky proti bolesti, abych mohla spát. K lékaři se mi ale nechtělo a čekala jsem, jestli mě to přejde. V červenci jsem si řekla, že s tím počkám až po dovolené, a odjela jsem k moři do Bulharska. Záplavu lákavého levného jídla v místních restauracích jsem si ale vůbec neužila…

Hledání správné diagnózy
Lékař mi potvrdil moji domněnku: bouří se mi žlučník. Samozřejmě, máme to v rodině, moje babička i maminka měly se žlučníkem potíže. Proto jsem šla na sonografické vyšetření v úplném klidu. „Žlučník máte v pořádku,“ oznámila mi lékařka a dlouho mi přejížděla po břiše čidlem sonografu, „ale máte něco na slinivce a na slezině.“ Zneklidňujícím, naléhavým tónem mi vysvětlila, že musím co nejdřív absolvovat další vyšetření. Okamžitě mě napadlo, že můj otec zemřel na rakovinu slinivky. Mám ji taky? Byla jsem ve stavu šoku, ustrnutí, nastupující paniky. Přesto jsem musela být trpělivá.

Následovalo vyšetření na computerovém tomografu (CT), které ukázalo mimořádně zvětšenou slezinu, jakýsi útvar na slinivce a další podobné útvary kolem. Diagnózu jsem ale pořád neznala, k té byla potřeba biopsie – odebrání vzorku tkáně. Obvodní lékař mě tedy poslal do motolské nemocnice na chirurgii.

Tady jsem se střetla s pověstně nefunkční mašinerií našeho zdravotnictví. Místo aby mě co nejrychleji poslali na další vyšetření nebo provedli biopsii, dali mi jen neurčitý pokyn, abych jim opatřila vyjádření z onkologie, hematologie a gastroenterologie. Žádanky mi nedali, ty mi musel opět napsat obvodní lékař, i když mě poslal zpátky do Motola, jen na jiná oddělení.

Po celou tu dobu jsem žila ve zvláštním oparu temného tušení, ale i naděje, že to třeba přece jen nebude nic vážného (snad nějaké cysty?). Nicméně nedalo mi to a na internetu jsem si našla informace o rakovině slinivky. Na anglickém Googlu se dozvíte nepřikrášlenou pravdu: tuhle chorobu bohužel
lékaři téměř léčit neumějí, a pokud by byla tak pokročilá jako ta moje, pak už vůbec ne. Neubránila jsem se tomu, aby mi hlavou neprobíhaly ty nejtemnější scénáře a především scény z posledních dnů otcova života. Tehdy jsem se pevně rozhodla, že se pokusím svůj život vlastnoručně ukončit dřív, než to dospěje tak daleko.

Začala jsem obíhat odborníky z Motola. Onkoložka vyjádřila podezření na lymfom, nádorové onemocnění lymfatických uzlin a určitého typu bílých krvinek. Na hematologii mi po dvou týdnech nějaké vyjádření dali, ale na gastroenterologii vůbec nechápali, co chci, a objednali mě až za měsíc.

Konečný verdikt
Začala jsem si připadat jako slepička, která pobíhá po všech čertech a nemůže sehnat kohoutkovi vodu. Přitom mi bylo pořád hůř, zvedal se mi žaludek a jíst jsem dokázala míň a míň. Obrátila jsem se tedy na soukromou kliniku, zaplatila 1000 Kč za návštěvu gastroenterologa a získala tím rychlé endoskopické vyšetření v IKEM. To ale jen potvrdilo, že slinivka je skutečně postižená nádorem. Takže – s největší pravděpodobností – jde o metastázující rakovinu slinivky.

V té době se mi na krku udělala asi pěticentimetrová boule, ze které se dala snadno provést biopsie (chirurgům se totiž nechtělo otevírat mi břicho). Než mi provedli operaci a než přišly výsledky z histologie, uplynulo dalších několik týdnů. To už mi bylo opravdu špatně, zhubla jsem celkem o deset kilo a sotva jsem se ploužila, navíc se mi onemocnění vplížilo i do plic a hrozně jsem se zadýchávala. V té době jsem pro své děti vyrobila obálku nadepsanou ‚Pro případ mého definitivního uchřadnutí‘, kde jsem sepsala nejrůznější pokyny a vzkazy praktického i citového rázu. Samotnou mě udivilo, že nemám vůbec sklony se hystericky hroutit v slzách. Se svým přítelem jsem se stále bavila o těch nejvšednějších věcech a neztrácela jsem smysl pro humor. Zvláštní. Snad je to proto, že člověku začne každý okamžik připadat jaksi cennější. Anebo proto, že když je vám opravdu špatně, přestanete na životě tak lpět.

Konečně přišel den, kdy jsem se na onkologii dozvěděla skutečnou, definitivně platnou diagnózu: je to lymfom. Měla jsem radost, jako bych dostala nečekaný dárek. Lymfom se totiž v principu dá léčit.

Chemoterapie
Následovala týdenní hospitalizace a první chemoterapeutické infuze. Udivilo mě, jak většina pacientek, které se sešly na onkologickém oddělení, přijímá svůj osud optimisticky, a dokonce s humorem. Na pokoji jsem byla s pětašedesátiletou paní Marešovou, které se už jednou zlikvidovaná rakovina vrátila, a tak vždycky po ránu absolvovala ozařování. Hned nato si energicky narazila paruku a vyrážela na mnohakilometrové výlety, třeba k mohyle na Bílou Horu, k Bráně borců na Strahov… To jsem jí mohla jen závidět, protože mě vyčerpala už pouhá procházka po areálu nemocnice. Paní Marešová přímo sršela energií a dobrou náladou.

Po chemoterapii jsem se cítila o něco zesláblejší a bylo mi nevolno. Po návratu domů jsem se každý den po ránu několik hodin vzpamatovávala ze zastřeného, omámeného stavu mysli a z celkového ochromení. Jen spolykat všechny předepsané léky, aniž bych je vyzvracela, představovalo problém. Během tří týdnů, které mi zbývaly do další chemoterapie, se ale můj stav hodně zlepšil a proti tomu, jak jsem se cítila před začátkem léčby, jsem
znatelně pookřála.

Dokonce jsem se v té době po dvou měsících byla podívat v redakci, a ta mi připadala jako úžasný, vysněný svět. Kéž bych zase mohla chodit do práce a cítit se jako člověk! Zatím jsem ale dokázala něco dělat tak tři čtyři hodiny denně, pak jsem se unavila, začalo mi být špatně od žaludku a musela jsem jít odpočívat na gauč. Pracovala jsem na článku do lednového čísla Marianne, dokonce jsem se kvůli tomu vypravila do Městské knihovny, ale připadala jsem si tak trochu jako zombie – dočista bez energie, prázdná, dutá, s automatickými pohyby.

Následovaly tři další chemoterapie, po nichž jsem se cítila líp a líp. Po každé z nich ovšem následovalo asi pětidenní období zesláblosti a nechutenství, ale s tím se už dalo žít. S mrazením v zádech jsem si uvědomovala, že ještě před nějakými dvaceti nebo patnácti lety bych zřejmě neměla šanci přežít. Pokrok lékařské vědy je neuvěřitelný. „Moje děti říkaly, že rakovina, to je dneska jenom něco jako angína,“ prohlásila jednou paní Marešová. No, možná to tak doslova není, ale přesto to ošklivé slovo na ‚r‘ nemusí mít vždycky  přídech smrti.

Asi měsíc po první chemoterapii mi začaly padat vlasy. Požádala jsem svého přítele, aby mi je oholil strojkem na pět milimetrů, a pár dní jsem ještě mohla chodit s novým avantgardním sestřihem. Pak mi postupně vypadaly i kraťoučké zbytky vlasů a nastal čas pořídit si paruku. Vybrala jsem si tu nejnenápadnější a nejpřirozenější ze všech, ale stejně mi hodně změnila image. Působím v ní tak nějak solidněji, jako úřednice. Paruka však není nejpohodlnější a doma chodím v šátku.

Návrat k normálnímu životu
Každá chvilka, kdy na svou nemoc zapomenu a žiju jako dřív, je mi neskutečně, až euforicky příjemná, a s postupem času je těch chvilek víc a víc a prodlužují se na celé dny. Už zase chodím s kamarádkou do fitka, i když si na strojích nastavuji jen ta nejlehčí závaží. Už zase řídím auto (což jsem si několik měsíců netroufla) a jezdím jím do nemocnice i do práce, protože se musím vyhýbat hrozící chřipkové infekci v hromadných dopravních prostředcích. Pracuju na půl úvazku, zčásti doma.

Občas mě zaplaví pocit opojení z toho, že žiju, normálně žiju, tak jak už jsem ani nedoufala. I v těch nejvšednějších situacích mám pocit radosti a vděku. Můžu říct, že v tomhle smyslu mě moje nemoc paradoxně obohatila.

Tisk článku | Poslat článek