Měl jste neobvyklé dětství, už jen proto, že jste z dvojčat a že jste strávil několik let v Anglii. Jakým způsobem na vás tyhle záležitosti působily?
Naprosto mě určily. Nebýt jich, byl bych úplně jiný člověk, možná trochu jako můj otec. Je to správný chlap, ale úplně jiný než já. Strašně dlouho mi trvalo – taky protože jsem z rozvedeného manželství – než jsem k němu našel cestu a byl ochoten mu porozumět. Máme se rádi a respektujeme se, ale každý jsme jiný.

Utekl jste mi z těch dvojčat...
No a to s tím dvojčetem… tam je známý separační problém, nesmírně těžká věc, jak se vůbec stát individualitou, když jste od raného dětství jen polovina individuality jediné. Je strašně těžké si k sobě tu druhou půlku nějak přimyslet, připsat. My jsme to s bráchou měli hodně drsné, protože jsme oba takové citlivky, řešili jsme to po svém a kolem dvaceti let jsme udělali hodně kotrmelců a špatných kroků. Kolem pětadvacítky jsem cítil, že už jsem z toho venku a že už jsem konečně samostatná bytost. Dodneška je to pro mě silné téma, dvojčata a dvojníky mám ve svých knížkách a povídkách stále, a patrně ještě další přibudou.

A dětství v Anglii? Souvisí s tím nějak vaše záliba v hororech?
Horory byly pro nás už tehdy takový únik ze světa, který nás příliš nebavil a neuspokojoval, a tak jsme četli komiksy a koukali na televizi a opájeli se naprosto virtuálními světy. Ono nás to vytržení z československého prostředí dost vzalo. Byli jsme dva hubení kluci, kteří měli rádi sport, a pořád jsme někde hráli fotbal nebo pinkali badminton, pingpong… a najednou nám byly všechny tyhle zdravé fyzické aktivity na té ambasádě, kde pracoval náš nevlastní otec, znemožněny.

Vy jste tam nemohli hrát fotbal?
Byl to uzavřený svět, ze kterého se nesmělo, pouze v doprovodu dospělých. Chodilo se několikrát týdně do Hyde Parku a vždycky to byl hlouček dětí kolem dospělých a všechny musely hlásit, že se třeba chtějí projet na kole, a oznámit, kdy budou zpátky. Byl to takový pseudo vězeňský řád, a protože jsme neměli možnost se fyzicky pořádně pohybovat, staly se z nás tlusté děti, na tom úřadě se totiž velice dobře vařilo, byla tam výborná, ale tučná česká kuchyně. Té tloušťky jsme se zbavili až v pubertě, dávno po návratu z Anglie. Takže to byl zas horor jiného druhu… Dodnes mám hrůzu z uzavřených prostor, nesnáším nemocnice a vězení, mám sklon odevšad utíkat, i z bytu, když jsem tam příliš dlouho. Vydržet v garsonce celý den – to je nad moje síly.

Řešíte ve svém psaní i svoje vztahy k ženám?
V podstatě i díky psaní se vyrovnávám s jejich jinakostí. Někdo mi už naznačil, jestli ty krvavé scény ve sbírce povídek Mrtvý holky, co vyjde teď na jaře, nepíšu proto, že mi ženy kdysi udělaly něco strašného. Nevím, jestli mi udělaly něco strašného, ale možná pro mě ta snaha o poznávání a pochopení ženského světa nebyla úplně jednoduchá právě jako pro dvojče, protože jsme byli dva bráchové a náš mužský svět byl od začátku jasný, na rozdíl od toho ženského. V naší rodině byl otec vzdálený a byl místo něj jiný, který tu roli otce vlastně neuměl hrát. Taky snahy o vyrovnávání s matkou mi trvaly dlouho.

Když vám tedy ženy nic hrozného neudělaly, proč to násilí?
Slouží jako metafora, nesmí se brát příliš vážně. Už u novely Michaela (napsal jsem ji pod pseudonymem Max Unterwasser) mi vyčítali, že v předchozích knihách se násilí děje na mužích, to ještě skousli, ale tady se mydlí ženy se ženami a pak s nimi mužský hrdina bojuje o holý život, což už je prý příliš… Ale já říkám – proč ženy o něco šidit? Kritici této novely však nepochopili, že mezi několik mladých žen zavřených v klášteře nevstupuje obyčejný muž, ale ďábel, ztělesněné pokušení. A ten v nich vyvolá to nejhorší, co v nich doposud jen dřímalo.

Já myslím, že pro každého chlapečka je matka hrozně mocnou postavou a on se z toho musí vymanit, třeba i metaforami násilí…
Možná na tom něco je. Naše máma s námi byla málo. Z Anglie jsme se s bratrem vrátili dřív, před šestou třídou, a starala se o nás babička. Matka z našeho života jakoby vymizela, a když nám bylo nějakých sedmnáct, zase s otčímem odjeli do zahraničí, do severní Afriky. Zpočátku se nám to strašně líbilo, byli jsme doma sami, všechny ty mejdany, alkohol a tak… Na druhou stranu
jsme ale byli opravdu sami a o všechno se museli postarat: praní, vaření, nákupy, uklízení. Naučili jsme se to, byli jsme strašně samostatní, až už té samostatnosti bylo trochu moc. Byli jsme z ní docela smutní. A příliš brzo a těsně jsme se přimkli každý k nějaké dívce, což bylo v nějakých osmnácti letech strašně nezdravé. V životě nám to nadělalo paseku, ty rozchody potom byly strašné.

Myslíte si, že ženy píšou jinak než muži?
To, čemu se říká ženská literatura, rád nemám. Nemusí to být jenom červená knihovna, jsou to prostě vztahovky, které pro mě jsou často psány z toho hlediska, že ,takto to v životě chodí, takhle já to v životě mám‘.

Život ale přece je o vztazích, nebo ne?
Ano, ale myslím, že příběh se musí komponovat ještě s nějakým jiným plánem. Pro mě musí oblouk románu nebo i povídky jít trochu výš než k tomu, že například partner je čuně, nepere si ponožky a podobně. Potom jsou autorky, kterých si nesmírně vážím. Jednou z nich je Jeanette Winterson, která jednu svou knihu napsala – v angličtině to jde – tak, že vlastně vůbec nepoznáte, kdo to vypráví. A přitom je to román o lásce. Potom je to třeba autorka jménem Rose Tremain, kterou jsem měl tu čest kdysi překládat, napsala úžasný historický román Navrácená milost, s mužským hrdinou, který byl tak strašně lidský, s tolika chybami, až jsem měl dojem, že jde o román ze současnosti.

Takže vaše cesta k psaní vedla přes překlady jiných autorů? Inspirovali vás?
Než jsem napsal Poslední tečku za Rukopisy, překládal jsem a myslím, že docela úspěšně, protože jsem dostal dvě překladatelské ceny. Překládání mě bavilo a myslel jsem si, že to bude taková moje láska, seberealizace na celý život. Ale pak se mi u několika titulů stalo, že jsem začal opravovat autora – jeho styl. Začal jsem košatět a květnatět jeho jazyk, a tehdy jsem si řekl: Pozor, tohle si opravdu nemůžeš dovolit, i kdyby sis třeba myslel, že je to takhle lepší. Překladatel musí autora ctít. A tak jsem se rozhodl zkusit sám něco napsat. Chtěl jsem v podstatě najít knížku, která by mě úplně uspokojila, a tak jsem si takovou napsal.

Napsal byste knihu i zadarmo, bez naděje na honorář?
To se mi stalo několikrát, třeba z politického pamfletu Paměti poslance parlamentu jsem neměl nic, jenom radost, že si můžu střelit na politiky. Ne že by to kdy četli, ale člověku to udělá dobře. Nebo novela Michaela. Tam se vědělo, že je to věc hodně ujetá a určená pro velice vyhraněný vkus, takže jsme se dohodli, že já sám z toho nebudu mít nic a jen to nechám vydat v Argu, v úpravě od Pavla Růta.

Proč jste si dal ten podivuhodný pseudonym Max Unterwasser?
Jedním z důvodů byla moje rodina, nechtěl jsem, aby moji příbuzní a přátelé, kteří mě mají za dobrého člověka, viděli, jaké žánry mám rád – politicky nekorektní, násilné, pornografické, ujeté a třeba i… no, možná že by se feministkám některé věci nelíbily. Dnes už je mi ale úplně jedno, že si to lidé se mnou spojují, hlásím se k tomu a víceméně nechápu, proč jsem to tenkrát nechtěl podepsat. Jsem už někde jinde.

Říká se, že v postmoderní době je dovoleno všechno, ale vy máte ještě zábrany, zřejmě jste obzvlášť slušný člověk.
Já jsem opravdu velký slušňák, upřímně řečeno, permisivní společnost mi hodně vadí. Když je dovoleno všechno, tak o to menší pozornost se tomu věnuje. Rozhodně se mně nedaří nějak moc šokovat, ale já jsem ani šokovat nechtěl, chtěl jsem jen napsat knížku podle svého gusta, která do kontextu české literatury patří.

Někteří vaši známí o vás říkají, že byste prý daleko raději žil ve středověku než dnes, je to pravda?
Pokud bych si mohl vybrat nějakou jinou dobu než dnešek, byl by to spíš biedermeier. Ta první polovina devatenáctého století, doba podle mého velice romantická, byla v našich končinách také docela klidná. Pomalu se schylovalo k revoluci 1848, ale ta by mě asi bývala minula, protože bych určitě měl jiné zájmy, nejspíš bych byl zabouchnutý. Technická revoluce tehdy ještě nepostoupila natolik, aby byla tak strašně zničená krajina jako dnes. Jak je třeba vidět na Máchových kresbách českých hradů, tenkrát byla česko-rakouská krajina arkadickým koutkem světa. Pro mě je to vysněná doba, vím, že by se mi tam hrozně líbilo a že kdybych byl tenkrát ,progresivní‘ spisovatel, mohl bych být i ceněn. Na rozdíl ode dneška. Dnešek mě vede spíš k dekadenci.

Tisk článku | Poslat článek