Loni touhle dobou jsem každé odpoledne počítala Bělouna. Tak řečený ‚Běloun‘ je sbírka úloh z matematiky pro žáky devátých tříd, dychtící se dostat na střední školy. Kdo spočítá Bělouna, může se jít rovnou seznámit se školníkem. Úspěch je zaručen.

Loni touhle dobou jsem dychtila umístit na gymnázium své dítě, a proto jsem ho musela vyzkoušet ze všech příkladů ve sbírce. Vyzkoušet znamená… spočítat. Udělala jsem to, z čeho jsem před pětadvaceti lety zdánlivě vyklouzla zkouškami na humanitní obor. Spočítala jsem Bělouna, pokorně a odevzdaně, protože už nějaký pátek vím, že život jde po spirále a tak dlouho vám do cesty posílá tytéž úkoly, dokud se s nimi nevyrovnáte.

Poprvé jsem to pochopila na pískovišti, kde jeden mrňavý hajzlík házel mému dítěti do očí písek. Moje dítě se neumělo bránit. Prostě jen sedělo, brečelo a mnulo si oči. Požádala jsem hajzlíka, aby to nedělal. S ledovým klidem se na mě podíval a nacpal mu do pusy další hrst písku. Zvýšila jsem hlas a požádala o zásah hajzlíkovu matku. Povýšeně se na mě usmála, pohladila své dítě a řekla: „Pojď, Danečku, jdeme domů.“ Seděly jsme na lavičce, moje dítě si mnulo oči od písku a já od bezmocného vzteku.

Doma jsem prošla všechny encyklopedie a psychologické příručky o dětech a násilí. Najdete v nich tisíce návodů pro rodiče malých hajzlíků. Problém ovšem je, že ti si je nepřečtou, neboť jsou se svými dětmi zcela spokojeni. Vám, rodičům obětí, se radí, ať posilujete svým dětem sebevědomí, ať je vyslechnete, ať si jich všímáte, prostě všechno, co odjakživa děláte a za co si vaše děti vyslouží jen další hrsti písku. A pak jsem na to kápla. V jedné starší americké encyklopedii se na úvod kapitoly o dětské sebeobraně psalo: „Vaše dítě se učí nápodobou. Nedokáželi se bránit napadení, je to proto, že jste se to nikdy nenaučili vy sami. Postavte se zlu, a budou to umět i vaše děti.“

Postavit se zlu ovšem neznamená zastat se kolegyně na schůzi oddělení. To by bylo moc jednoduché. Musíte začít tam, kde vás to zabolelo: v mém případě na písku. Ve třiceti musíte udělat to, co jste měla udělat, když vám byly tři.

Vrátit úder. Hodit písek.
Udělala jsem to přes všechno, co mi kdy kázali moji mírumilovní křesťanští rodiče. Následující týden jsem při podobné scéně vytrhla malému hajzlíkovi lopatku, hodila ji daleko do křoví a zasyčela na něj, že mu příště stáhnu kalhoty a nařežu mu tak, že si týden nesedne. Totéž jsem na prahu svých sil zaječela na jeho matku. Od té doby moje dítě vědělo, co se při napadení na pískovišti dělá: tomu, kdo si začíná, se zahodí lopatka a pořádně se na něj zasyčí. Když to nepomůže, povalí se a hází se na něj písek.

S lopatkou v ruce, roztrhanou žákovskou knížkou a čepicí hozenou do bláta jsem skládala opravné zkoušky svého dětství až do řečeného Bělouna.

Reparát však děláte i z mnoha dalších věcí. Třeba z lásky. Moje kolegyně se kdysi rozvedla. Nechtěla žít se sebestředným ješitou. Jednoho dne si sbalila kufry, následující podala žádost o rozvod a za pár měsíců přísahala, že ho nechce až do smrti vidět. Přání se jí v podstatě vyplnilo, o dítě se nezajímal, za deset let zemřel a tím to… všechno začalo. Její syn vyrostl v báječně vychovaného, nicméně sobeckého sebestředného ješitu. Tentokrát si nemohla sbalit kufry. Musela se naučit svoje dítě milovat. Sobecké, ale vtipné. Celé po tatínkovi.

Nedávno mi brečela u barového pultu jedna světová modelka. Udělala kariéru v Paříži a taky v New Yorku a byla na důležitých obálkách všech světových časopisů, jenže tady, v Čechách, jí to zase nevyšlo. Mizerný fotograf, šeredné počasí, zkrátka focení se nepovedlo, takže na obálce laciného týdeníku, který čte máma a její sousedky v Horní Dolní, zase nebude. A dokud tam nebude, nikdo v Horní Dolní neuvěří, že je světová modelka.

Nikdy nebudete dost úspěšná, dokud vás za úspěšnou nebudou považovat u vás doma.

Nebudete dost silná, dokud se nepostavíte dětem na písku.

A nepoznáte lásku, dokud se nenaučíte milovat ty, co vám byli souzeni.

Tisk článku | Poslat článek