Mám raději ženy s nějakou chybou. Trochu tlustší, trochu starší, s povislými ňadry. To mě vzrušuje. Krása modelek mi připadá uměle vypěstovaná. Je to pravda? Není to náhodou silikon? To prosím ne,“ Olbram Zoubek odkládá časopis s kráskou na obálce. „Taky dělám spíš pravdivě,“ dodává a zvedá se z křesla. „Teď naleju tu slivovici.“

Erotika, láska, vztahy, ženy. Témata, která v tu chvíli prostoupila celý ateliér. Vlastně ona tam jsou stále. V každé z Olbramových soch, stejně jako v celém jeho životě. Přidali jsme k nim pár dalších.

Naléhavost
To je dobré slovo. Ano, chci, aby moje sochy mluvily. Tak, aby to ten druhý slyšel, čili naléhavě. O mých sochách říkají: létající, beztížné, sehnuté, erotické, ale naléhavé, jo, to je dobré. Já si ty sochy nejprve představuji, a dokonce si je trochu tady před zrcadlem předehrávám. Ano, naléhavost mi vyhovuje… Ale opravdu, člověče, to si budu pamatovat. A naléhavost ve mně? Ale jo, ale ne taková jako v těch sochách. Socha je vlastně umocněný člověk.

Krása
Na světě není nic krásnějšího než krásná žena. Dokonale rozdělené tvary, funkce, k tomu vůně pleti, duše. Dokonalá modelka neoslovuje, krása je v něčem jiném, v pravdivosti. Třeba socha mojí ženy má povislá prsa, protože odkojila tři děti, přesto je krásná, miluju ji.

Láska
Zda věřím v lásku na první pohled? Spíš ano. Je to stejné – jak říkal můj kolega Palcr – jako když vstoupíš do výstavní síně, nejdřív se díváš ode dveří a poznáš, jestli jde o umění, a teprve pak si to prohlížíš. Poznáš, že jsi už při prvním pohledu měl pravdu.

S láskou k ženě je to stejné. Když ji člověk uvidí, taky si řekne – teď ano, je to ono. A může to vydržet dlouho. S mou první ženou to bylo do jejího odchodu, svou druhou ženu mám rád pořád. To mi ale nebrání, abych měl rád ještě někoho jiného.

Nevěra
Říká se, že muži jsou přelétaví a ženy stálé. Ke každé mužské nevěře ale musí být také ženská nevěra. Mužům je už od pravěku dáno vyrážet na lov za kořistí, a když přemůžou cizí kmen, zmocnit se jejich žen, zatímco ženy hlídají v jeskyni oheň a děti. Ty úlohy jsou rozděleny. Mužům je dobývání dáno a vám bylo dáno to všechno ochraňovat. Slovo nevěra se mi nelíbí. Nezdá se mi být přesně vyjadřující. Lepší je nalézání dalších vztahů. I když mám ale ještě jiný vztah, láska k mé ženě se tím nemění. Já vím, zní to paradoxně. Řekněte mi ale, kolik znáte mužů, kteří žijí celý život s jednou ženou?

Štěstí
Ano, člověk má povinnost být šťastný. Vůči pánu bohu – já nejsem věřící – tedy vůči světu, který mi dal život. Myslím, že nešťastný člověk není správný. Člověk by měl dělat sebe i druhé šťastnými.

Můj tatínek byl velice moudrý, byl vtělený anděl, to myslím úplně vážně, a ten říkal, že člověk musí mít rád i sebe. Vždyť i v bibli je psáno – miluj bližního svého jako sebe samého. Člověk má povinnost i vůči sobě.

Vztahy
Žít celý život v jediném vztahu a nikdy nenajít ještě další vztah? To skoro nejde. Možná hluboce věřící lidé, kteří jsou šťastní, že dodržují slovo, které sami sobě dali. Ke štěstí ale patří ještě něco dalšího.

Samozřejmě, že je těžké hledat své štěstí na úkor někoho jiného. To se bohužel stalo mně. Netušil jsem, že moje druhá žena to tak těžce prožije. Tehdy jsem jí připomněl, že jsme spolu totéž prováděli mé první ženě.

Ženy
Každá touží po něčem jiném. Eva toužila po lásce, být dobrou maminkou. Moje druhá žena taky toužila po lásce, po věrnosti. Když se moje první žena dozvěděla o mé nevěře, vztah trval dál a byl krásný. U druhé ženy se podstatně pokazil. Když jsme se brali (Marie je o pětadvacet let mladší), řekl jsem jí – až mi bude pětasedmdesát, budeš v nejlepším věku a já budu mimo. Pokusím se být velkorysý. Pravý opak je dnes pravdou.

Čas
Je to můj životní partner. Ani nepřítel, ani přítel. Já žiji v čase, který se už zkracuje. Víte, když se ptám ostatních, zda by chtěli vrátit čas, nikdo to nechce. Ale prodloužit si život, to by skoro každý rád. Proč? Asi člověk pořád ještě něco čeká. Já ale vím, že už nemůžu čekat nic lepšího, než jsem prožil. A prožil jsem krásný život. Co po osmdesátce? Nemoci,
závislost na péči druhých.

Smrt
Smrti se moc nebojím. Vyzbrojilo mě úmrtí mé první ženy. Umírala dlouho, a i když jsem byl nevěrný, měli jsme se moc rádi. Věděl jsem, že Eva musí zemřít, a klesal jsem na mysli. Byla to ona, kdo mě podpíral.

Svou ženu jsem poznal vlastně třikrát. Nejprve jako mladou, veselou dívku, ochotnou přijímat od života všechno, co dával. Pak jsem ji poznal jako umělkyni, což jsem pochopil až později. A v nemoci jsem ji poznal jako velkou osobnost. Vlastně jsem ji poznal čtyřikrát. Počtvrté jsem ji poznal, když jsme doma našli její básně a texty. Moc jsem je nečetl, měl jsem pocit, že tam jsou věci, které se mě úplně netýkají, ale něco mi dcera přečetla. Pochopil jsem, že to, co se v její nemoci zdálo, že bere s nadhledem, bylo ve skutečnosti strašně protrpěné a prožité.

Tisk článku | Poslat článek