Velkorysost
Ta je člověku asi dána, tu by asi nevypěstoval. Jsou lidé malodušní a malí, a jsou lidé velcí. To je základní rozměr člověka.

Já jsem míchaný. Místy dokážu být velice velkorysý, místy jsem zase malicherný. To bych v sobě rád potlačil, ale ne úplně se mi to daří. Já byl vychovaný strašně šetrně, teď jsem sice poměrně dobře situovaný, ale šetrnost je ve mně pořád. Žena se na mě zlobí, že žvýkám staré chlebové kůrky, že nosím boty do úplného rozšmajdání. Dopíjím do dna, nenechávám zbytky, a to taky očekávám od okolí.

Maminka
Maminka byla hodná, vzdělaná. Rozhodla se, že mě naučí hrát na piano, a já se rozhodl, že nenaučí. Na pianě ležela vařečka. Zvítězil jsem. Bohužel.

Byla taky strašně čistotná. Když jsem přišel ze školy třeba i s radostnou zprávou, že se mi něco povedlo, její první slova byla – přeskoč práh. Abych ho nepošpinil. Na krásných kobercích ležely noviny, aby se koberce nepošlapaly.

Maminka byla učitelka ručních prací, z prudérnosti se šilo prádlo pouze na holčičky. A protože měla to prádélko schované, oblékala mě do toho. Holčičí kalhotky místo trenek, hrůza. Možná, že ten můj relativně bohatý erotický život jsem vedl i proto, abych toto všechno v sobě nějak srovnal.

Dodnes, možná nyní ještě víc než dřív, mě trápí, že vzpomínky na maminku nejsou úplně láskyplné.

Přátelé
Měl jsem dva mužské přátele, sochaře Zdeňka Palcra a architekta Jindřicha Maládka. Oba jsou už bohužel po smrti. Scházejí mi. Kromě toho jsem zažil komunistický útlak, kdy nám, odvrženým, kterých byla většina, velice pomáhalo vzájemné přátelství. To bylo moc důležité.

Jsem členem Umělecké besedy, tam mám taky přátele. Na přátelství se ženami moc nevěřím. Buď se zvrhne v lásku, nebo… Ne, v to moc nevěřím.

Peníze
Nebojím se říct, že peníze mám dost rád. Byl jsem vychovaný v pocitu, že jsme velice chudí, i když tomu tak vůbec nebylo.

S penězi se cítím svobodnější. Dřív byly některé materiály nedostatkové, takže když jsem někde něco objevil, potřeboval jsem si to hned koupit. Peníze mi trochu dělají starosti. Uvažuji o tom, co bude, až umřu, že se dědictví bude muset rozdělit mezi dvě rodiny.

Život
Už bych nechtěl opakovat svůj život. Pro tři věci – pro složitý vztah k mamince, pro Evinu nevyléčitelnou nemoc, která trvala pět let, a věděli jsme, jak to dopadne, a pro toto údobí s Marií, kdy se jí chci dotknout a narážím na sklo. A já přitom, tak jako dřív, toužím držet někoho za ruku.

Olbram Zoubek
Narodil se 21. 4. 1926 v Praze v bytě, v němž bydlí dodnes. Střídavě žije v Litomyšli, kde po sedmnáct let restauroval renesanční plášť zámku. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Z prvního manželství se sochařkou Evou Kmentovou má dceru Polanu a syna Jasana, taky sochaře. Po smrti své první ženy se oženil s Marií Edlmanovou a narodila se jim dcera Eva. Je autorem posmrtné masky Jana Palacha a náhrobku Jana Zajíce. Po listopadu 1989 se stal zakládajícím členem obnovené a obrozené Umělecké besedy. Za svou práci byl několikrát oceněn, např. v roce 1990 mu byla udělena Národní cena ČR a v roce 1996 obdržel zvláštní cenu – Medaili Za zásluhy.

Tisk článku | Poslat článek