Jsem nešťastná. Ne kvůli tomu, že tady mám čumět na nějaký nudný zesilovače, ale kvůli celý tý situaci se Slávkem a s Tomášem.

Tomáš je totiž můj první muž a Slávek můj druhý muž. Teda ne že bych za ně byla vdaná, to nejsem. Naštěstí. S Tomášem si naplno prožívám věčný utrpení nás žen: musím se pořád šíleně ovládat. Kdybych se neovládala, v jednom kuse bych mu volala, dotírala na něj, vyčítala bych mu, že se mnou tráví málo času. Teoreticky bysme spolu mohli dokonce bydlet, on má svůj byt, jenomže mě tam nechce mít moc často. Kámošky mě už mockrát utěšovaly, že většina holek se musí v tohle směru ovládat. Já vím, ale copak mi to pomůže?

A tak jsem naivně doufala, že takovej Slávek by to člověku moh vykompenzovat. Jo, houby! Právě se dal do prohlížení nějakejch sluchátek a vyptává se prodavače detailně na jejich parametry. Ach jo.

Na Tomášovi je nejhorší jeho zvláštní smysl pro humor. Když jsme byli  naposledy u něj, říkal, že by potřeboval, aby mu někdo uklízel byt a žehlil, takže se musí oženit. A významně na mě zamrkal. Sakra, jak mám vědět, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně? Jednak s tou svatbou, a jednak s tím uklízením a žehlením.

Pro jistotu jsem mu řekla, že je ještě mladej, nevybitej a na ženitbu má dost času. Jenže to se samozřejmě přetvařuju, protože daleko radši bych začala okamžitě pitvat, jak to myslel. Typická situace. Pořád jsem tak nějak ve střehu, jako bych chodila mezi vejcema. Ale napadá mě, že i kdybych ho brutálně přinutila, aby věnoval několik hodin času čistě jen mně na to, abychom si povídali tak, jak po tom toužím, tak by stejně nebylo jasný, o čem se s ním chci jako bavit. O vztazích a duševních stavech (a o tom se bavím nejradši), s ním totiž konverzovat nejde. Ach jo. Jsem fakt nešťastná.

Vlastně jo, dovede se bavit i o vztazích, ale jak! Je dětinskej. Minule mi mezi řečí sdělil, že nevěra je u muže přirozená, kdežto u ženy je přirozená věrnost. Na to jsem vypěnila a řekla jsem: „No jasně, protože muž je rozsévač, že jo.“ On nepochopil moji ironii a řekl, že jasně že proto. O chvíli později jsem se zmínila, jak mi vadí tloušťka u mužských, čistě esteticky myslím, a on prohlásil, že u mužských obezita není taková vada jako u ženských.

„Jasně, protože první povinností ženy je být krásná, kdežto první povinností muže je být bohatý a úspěšný,“ řekla jsem. Tomáš opět souhlasil.

Konečně dorazil Slávek a nadšeně hlásil: „Našel jsem přehrávač s podporou ID3 tagů, a přitom je to dvěstěsedmdesátka!“

Zamířili jsme do Nextu, Háemka a New Yorkeru, kde by mohli mít ty košile.

„Myslíš, že je tloušťka horší u ženskejch, nebo u mužskejch?“ nadhodila jsem, protože jsem neměla chuť nechat si vysvětlovat, v čem spočívají rozdíly mezi přehrávači.

„Cože? No to je přece jasný, že u ženskejch. U chlapa na tom tolik nezáleží.“

Napadlo mě, že CHLAP je takovej magickej pojem. Slůvko, který omluví nejrůznější příšernosti, od tělesnýho zápachu přes alkoholismus až po kanálnickej jazyk.

„Kde jsi sebral ty kalhoty?“ zeptala jsem se ho, když jsem si líp všimla, co má na sobě. Připadaly mi strašlivý, hnědý s proužkama, snad dokonce tesilový.

„Ty mám už strašně dlouho… asi od maminky,“ řekl Slávek.

„A ten svetr máš taky od maminky?“ Bílej rolák byl naopak dojemně chlapeckej, vůbec ne špatnej. Sen matinek dospívajících dívek.

„Ne, ten mi dala… Monika,“ přiznal váhavě. Jeho bývalka, o který nechtěl mluvit. Naštěstí jsme se ocitli u pultu se zlevněnýma košilema a Slávek se v nich hned začal přehrabovat.

„Problém s těmahle proužkama je, že to vypadá jako pyžamo,“ namítla jsem. Když už proužky, tak mám ráda jemný a všechny stejně široký. Jednu takovou košili jsem tu objevila, v kombinaci světle modrý a šedý. „Co tahle?“

„Ty jsi přece proti proužkům zaujatá, ne? Ty kalhoty se ti taky nelíběj,“ vyčetl mi Slávek a obrátil se ke stojanu, kde visely jednobarevný košile. „Tuhle si zkusím!“ vybral si podivně nažloutlou.

„Ta ti nepůjde k pleti, zkus radši tu cihlovou a tu úplně tmavou.“

„Jak, nepůjde k pleti?“ naježil se, ale vybral si ze stojanu všechny tři ve svým čísle a zmizel ve zkušební kabince.

Taky Slávek vypadal zpočátku slibně. Zapůsobilo na mě jeho vyprávění o drastickým rozvodu, jeho hlubokej smutek a strach ze samoty, až jsem se o něj zatoužila starat, nějak mu to všechno vynahradit, dostat ho z krize…

Brzy jsem zjistila, že všechny vztahy redukuje na to, co pro koho udělal a jak mu to kdo oplatil. Nebyl sobeckej, ale maximum porozumění se pro něj projevovalo třeba tím, že když přišel domů, měl už připravenou teplou večeři, a on zase manželce třeba občas koupil šaty nebo ji vyvedl si zatančit. Nebo mu udělalo radost, když jsem mu podala z lednice minerálku. Takový věci pro něj jsou strašně důležitý, přitom mně je to srdečně jedno a zrovna tak dobře ho někdy můžu nechat, ať si pití přinese sám.

Nejhorš í je to se sexem, nemám vůbec chuť si to zopakovat. Zjistila jsem, že když nemáme současně orgasmus, Slávek pitvá, proč jsme se neshodli, a je z toho smutnej. A ptá se mě: „Cítila jsi něco?“ Sakra! Kdežto Tomáš mi jako milenec vyhovuje, protože do sexu aspoň vkládá dost vervy. Nepůsobí přitom dojmem, že o tom pořád hrozně přemýšlí, nebo že čeká, co si vymyslím a jaký služby mu poskytnu. Což je už samo o sobě úspěch.

Slávek vylezl z kabinky v tý nažloutlý košili. Byla opravdu divná, slabě, tak podprahově dozelena.

„Tahle mi půjde ke všemu!“ hlásil mi. „V tý černý vypadám jako dýdžej a v tý červený jako teplouš.“

„Hm. Tak proč jsi chtěl, abych sem s tebou chodila?“

Podíval se na mě, povzdechl si a stiskl rty. Pak znovu zmizel v kabince.

V komunikaci má určitý rezervy, pomyslela jsem si. A taky mě napadlo, že bych mu to měla říct. Že je muž číslo dvě. Protože Tomášovi rozhodně říct nemůžu a ani nechci, že je pouhej muž číslo jedna ze dvou.

Samozřejmě že jakmile Slávek vylezl z kabinky šel ke kase zaplatit tu košili (údajně to byl odstín limetky, mně to spíš přišlo jako ptačí průjem), zazvonil mi mobil. Tomáš. Nezbylo mi než to típnout a litovat, že jsem ho preventivně nevypnula.

„Nezajdem ještě na kafe?“ navrhla jsem.

„Ale pak už musím běžet.“

„Nechápu, že máš o víkendu tolik věcí, který mají přede mnou přednost,“ nadhodil nespokojeně Slávek.

Usadili jsme se zády k davům korzujícím po nákupním centru a mě najednou nenapadalo vůbec nic, co bych mu mohla říkat.

Kromě toho, že je u mě dvojka.

„Ty seš nějaká zamlklá!“ postřehl Slávek.

„Hele, a nemáš nějaký červený tváře?“

„Přehnala jsem to v solárku a trochu jsem
se připálila. Vadí?“

„A co jsi dělala celej týden?“

„No přece jako vždycky, makala na diplomce, očkovala bakterie, odstřeďovala, testovala na genový markery… vždyť víš.“ Do podrobnějších výkladů se mi nechtělo, Slávek pak vždycky dostane skelnej výraz a přestane dávat pozor, asi jako já, když mi vykládá o přehrávačích, zesilovačích a sluchátkách.

Ale taky se mi nechtělo na něj vybalit tu informaci o bigamii. Cítila jsem, že mi na to chybí energie. Zamíchala jsem si preso a napadlo mě, že možná až ho vypiju… ale ne, pak nebudu mít energii taky. A kdoví, jestli vůbec někdy.

„Když já nevím, jestli ten čas, co spolu trávíme… jestli je kvalitně strávenej,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si uvědomila, co říkám.

„Nudím tě,“ konstatoval Slávek. „Pořád na mně vidíš nějaký… proužky,“ přejel si dlaní po těch příšerných kalhotách.

„A ty zas nechápeš, že to, co nesnáším, nejsou proužky, ale… ale…“

„Co?“

Co vlastně? Když se musím přetvařovat a zapírat.

„Víš co, radši ti povím, jak mě zase seřvali ve fakultní knihovně. Zase jsem zapomněla vrátit jeden časopis, jenže…“

Tak, a už zase se nutím do něčeho, co vůbec nechci říkat a dělat. Nechci být tady a teď, nechci takhle žít. Jenže co člověku zbývá. Pokaždý se nějak vzchopí a pokračuje dál.

Tisk článku | Poslat článek