Začnu vtipem. Muž prosí na kolenou Boha, ať je jeden den svoje žena. Že dře osm hodin v kanceláři jako mezek a ona si sedí doma. Bůh ho vyslyší, a muž druhý den ráno vstává v ženském těle. A – zkrátím to – dělá všechno, co žena v domácnosti, vaří, pere, uklízí, poklízí, chystá, žehlí, zařizuje, telefonuje, mailuje, stará se o děti. V deset večer padne do postele. Jeho žena se chce milovat. Zatne zuby a vyhoví. V deset nula pět usne. Nad ránem se probudí, diví se, že není zpátky mužem a prosí Boha, aby to tak znovu bylo. Bůh na to: velmi rád bych všechno vrátil zpátky, jenže si musíš devět měsíců počkat.

Včera v noci jsi otěhotněl…
Dobře mu tak.  

Neříkejte, že jste někdy nepřemýšlely o nespravedlnosti ženského údělu. O tom, že lítáte mezi prací a domovem jako v tryskáči, zatímco váš partner pluje na luxusní výletní bárce. Co víc, že vy v tom zatraceném letadle děláte stevardku, kdežto on je na lodi VIP host. Jenže… nemůžete si za to tak trochu samy? Přiznávám, já tedy ano. Jak bych proto mohla čekat, že mě z téhle bryndy bude tahat někdo jiný? Svého pracanta jsem si vytvořila svépomocí.

Zbytek článku najdete v tištěné marianne

Tisk článku | Poslat článek