A zatímco ostatní ženy v mé letokruhové vrstvě vychovávají své děti, já vychovávám svou mámu. Protože je poměrně mladá. Ačkoli si myslí, že už ne. Takže v duchu rčení, že ‚kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem‘, nadšeně a bez zábran vrhá své myšlení, jednání a reakce zpátky do stadia puberty, a když se její nadšení hodně nakumuluje, tak i do stadia předškolního věku. Když se k tomu přidá ještě tátovo stadium nemluvněte nebo teenagerovské bití v prsa, je toho dost, co vám budu povídat.

Už mi ani nepřijde tristní dávat tatínkovi přednášku o bezpečnosti práce s elektrickou pilou, když si jej vezeme z nemocnice, kde mu o generaci mladší primář pět hodin vrací palec k ostatním prstům na ruce s jakousi poznámkou o tom, že dneska už dají nebezpečný nástroj do ruky opravdu každému. Nepřipadám si už ani jako debil, když dva dny nato tomu samému tátovi vysvětluju, že ochranná přilba jako povinnost při výstupu na střechu neplatí jenom pro jeho zaměstnance, ale i pro jeho, teď už zkrvavenou hlavu, na které musí ten samý primář právě vyšít pět stehů místo rýhy od trčícího hřebu. A jakmile mi pak ten prima primář mezi čtyřma očima klade na srdce, že bych měla rodiče lépe hlídat, tvářím se už docela sebevědomě.

Ovšem když musím po mamince sbírat kabát, rozevlátou šálu, kabelku a stravenky Sodex, roztroušené kolem celého baru, a rozumně jí vysvětlovat, že ne všechny lidi v podniku zajímá její radost z toho, že táta je Herkules, protože všechno přežije, a když musím napravovat záda chlapíkovi v důchodovém věku, jehož zlomila v rytmu Show Must Go On v nadšeném přesvědčení, že každý takový mladík je dneska přece mistr v break dance, smrtelně vážně přemýšlím, co jsem ve své výchově zanedbala.

Neznám vážnější situaci, než když proti vám sedí v pohovorové pozici vlastní rodiče a vy v pedagogickém rytmu vážně mícháte šálek kávy, co právě přetekl, zatímco oni rozpustile uškubávají třásně ubrusu a pod stolem krmí psa bábovkou. Když si jejich čtyřnohý jezevčík u mých nohou štěkne o druhou půlku bábovky, dojde mi, že to, že situace je vážná, si tady myslím jenom já.

Na dotaz, proč tatínek mou dialektickou snahu bojkotuje civěním z okna a kreslením sprostých obrázků na ubrousek, mi je řečeno, že pozoruje tu ženskou na kruhovém objezdu, co už půl hodiny jezdí ve vnitřním pruhu s blinkrem doleva, a že pro ni vymýšlí novou značku konec kruhového objezdu. Mlhavé vítězství nabývá ostrosti v momentě, kdy z okna civíme už všichni tři, abychom vzápětí zjistili, že z auta vystoupil muž, a já tak mohla svou výchovu završit přednáškou o tom, že stavy poměrů se dnes už vyrovnávají, milý tati.

Tisk článku | Poslat článek