Co prozradí noha
„A umyj si nohy,“ podotkla s úsměvem známá, když mě před lety posílala na reflexní terapii. Vzhledem k tomu, že mě tehdy trápila záda, to byla rada podivná. Ale pravdivá.
|
|
Jestli jsem někdy měla pocit, že se o mě otřel zázrak, ač v ně nevěřím, pak to bylo právě tenkrát. Měsíce jsem se totiž probouzela s pocitem, že mě někdo během spánku přelomil na dva kusy. V kříži mě bolelo tak, že jsem se těžko dostávala z postele a do koupelny jsem se plížila v pravém úhlu. Stačilo však pět deset minut a bolest, jako by se zastyděla, mizela. Další ráno tu ovšem byla znovu. „Páteř, to víte, sedavé povolání,“ usoudil lékař a naordinoval mi cvičení. Marnost nad marnost.
Reflexní terapeut Karel Šiling, k němuž mě přivedlo spíš zoufalství než důvěra, mě usadil do křesla naproti sobě, mé bosé nohy položil na židličku mezi námi a pak bříškem palce začal stlačovat místa kolem prstů a chodidel. Jen co zajel do bodu mezi kotníkem a Achillovou šlachou, vyjekla jsem: „Tak to máme,“ řekl spokojeně, „je to zánět sedacího nervu. Někde jste prostě nastydla.“
V následujících chvílích jsem neměla pomyšlení na to, abych si v hlavě srovnala takovou absurditu, jako že sedací nerv bolí u kotníku. Ve snaze vyhnout se bolesti jsem ’rostla‘ v obyčejném křesle podobně jako v tom zubařském a hekala. Za pár minut však pronikavá bolest přešla v pouhý nepříjemný tlak, který s přibývajícími doteky pomalu odezníval.
Druhý den mi budík otevřel oči – a nic. Po třech dalších návštěvách se se mnou zánět sedacího nervu rozloučil na mnoho let. Než jsem na něj zapomněla a zase někde nastydla...
Jako indiáni
Co prověřila tisíciletí, nad tím člověk nemá ohrnovat nos. To, čemu dnes říkáme reflexní masáž, mezi tyhle prastaré, leč účinné metody rozhodně patří. Že to mnozí z nás dosud nevědí, není koneckonců její chyba. Pomáhali si jí ke zdraví nejen okřídlení staří Číňané a Egypťané, Indové i Japonci, ale třeba i severoameričtí Indiáni, zvláště pak ti z kmene Čerokí. První kniha o ní vyšla v Evropě už roku 1582. Před první světovou válkou posloužila bostonskému ušnímu lékaři dr. Williamu Fitzgeraldovi k tomu, aby zformuloval vlastní teorii léčby založenou na přesvědčení, že lidské tělo je rozděleno na několik zón. Není bez zajímavosti, že v praxi začaly tuhle staronovou disciplínu rozvíjet především ženy. Možná proto, že vyžaduje nekonečnou trpělivost a cit. Tou první byla Eunice Inghamová, která v roce 1938 vydala ve Velké Británii knihu Příběhy, které umí vyprávět noha. Dnes je tu reflexologie tak populární a možná i módní, že masáž uvolňující únavu a stres nabízí zákazníkům ve svém londýnském centru na Kensington High Street i známý ostrovní výrobce bot, firma Boots.
Cesta za příčinou
Pro toho, kdo věří jen tomu, co na vlastní oči vidí nebo co se učil v hodinách biologie, může být princip reflexní terapie soustem k nespolknutí. Naše tělo je totiž podle něj rozděleno na podélné a příčné zóny nebo chcete-li dráhy, jimiž proudí životní energie. Jejím úkolem je udržovat vnitřní rovnováhu, tedy vypudit z těla všechno, co by mu mohlo škodit. Základní, podélné zóny začínají v prstech nohou a na chodidlech a přes hlavu se dostávají až do paží a prstů na rukou. Palec pravé nohy je tedy neviditelně spojený s palcem levé ruky, levý malíček nohy zase s levým malíčkem ruky... Právě tím se vysvětluje, proč vnitřní orgány ležící v určité zóně o sobě dávají vědět až na samém jejím konci. Neboli proč mohl terapeut ’nahmatat‘ můj sedací nerv kdesi u kotníku. Jeho masáží pak pomohl rozproudit energii v této zóně tak, aby se poškozený nerv mohl vrátit do původního stavu.
„Největším kladem reflexní terapie je, že odstraňuje příčinu potíží, ne pouze následky,“ tvrdí Karel Šiling, který má za sebou dvaadvacetiletou praxi. „Neutišuji tedy jen bolesti či křeče, vyrážku, žaludeční nevolnost – ze všeho nejdříve musím najít, co je za nimi.“
Spojité nádoby jménem tělo
Dceři mých přátel bylo čtrnáct, za sebou však už měla nespočetně migrén, desítky vyšetření a pobyt na dětské neurologii. Pod heslem ’není co ztratit‘ jsem ji přivedla k reflexnímu terapeutovi. Ten ohmatal kromě nohou i temeno Terezčiny hlavy a pak se jí zeptal: „Ty máš v noci ráda zimu, viď?“ Přikývla. „A postel máš pod oknem, co?“ „Jak to víte!“ vyhrkla překvapeně. „A nejradši spíš na pravém boku...“ Diagnóza byla prostá: chronické nachlazení od otevřeného okna. Postel se tedy přestěhovala, okno zavřelo a Terezka chodila pár dní v kulichu s tím, že si už navždy bude dávat sakramentský pozor na průvan.
Pan Šiling vzpomíná na sedmiletého kluka, který zničehonic měl levou nohu jako prkno. S nehybným kolenem si ortopedi nevěděli rady; na rentgenovém snímku bylo totiž všechno v pořádku. Při prohlídce ho zaujalo, že pocit v jedné noze popisoval chlapec jako bolest, v druhé však jako pálení. Jelikož podle reflexologie existuje přímá spojitost mezi velkými klouby a některými orgány, třeba mezi kolenem a ledvinou, doporučil reflexolog rentgen ledvin. A tak se ukázalo, že dítěti se jedna ledvina vůbec nevyvinula a druhá pak signalizovala nadměrnou zátěž prostřednictvím ztuhlého kolena.
„V našem těle se opravdu nedějí žádné náhody,“ tvrdí Karel Šiling. „Pokud je třeba kyčel dlouho bolavý, odnáší to žlučník, a naopak.“
Když duše trestá
Možná i nad těmito spojitostmi se teď shovívavě culíte. Za stejnou fantasmagorii však mnozí z nás ještě nedávno považovali názor zastánců psychosomatické medicíny, že některé nemoci našeho těla má na svědomí bolavá duše. Dnes už ovšem tento fakt nepopírá snad ani ten nejzarputilejší materialista.
„U více než poloviny mých klientů opravdu hraje hlavní roli psychika, ačkoli ke mně nejčastěji přicházejí s bolavými zády a se ztuhlou krční páteří, s bolestmi hlavy nebo zažívacími potížemi, protože stres dráždí slinivku, játra, žlučník, dvanáctník i slezinu, která pak zespodu tlačí na žaludek,“ potvrzuje reflexní terapeutka Jindra Krutská z Louňovic. „Žijeme totiž ve věčném neklidu a máme spoustu osobních problémů, které neřešíme, a to se na tělu podepíše.“
Reflexní terapie umí sejmout z člověka alespoň část únavy a celkově ho zklidnit. V těchto chvílích vaše ruce a nohy přestávají být závažím a vy slastně přivíráte oči...
Právě této schopnosti pilně využívají například zdravotníci, kteří se starají o onkologické pacienty v londýnských nemocnicích Hammersmith a Charing Cross. Pomocí reflexních masáží uvolňují jejich vnitřní úzkost i napětí, a dokonce i minimalizují žaludeční nevolnost a bolest hlavy, které většinou provázejí chemoterapeutickou kúru.
Jen moudré knihy nestačí
„Reflexologie je úžasným doplňkem standardní lékařské péče,“ míní guru americké reflexologie Kevin Kunz.
Myslí si to i mnozí čeští lékaři, zdaleka ne všichni jsou však ochotni vyslovit svůj názor nahlas. Ba ani ti, kteří některé své pacienty za reflexology posílají. K těm patří třeba pražský privátní pediatr a homeopat Tomáš Karhan. „Signály, které nám tělo dává, vypovídají opravdu o něčem jiném, než že se nám přeležel krk. Cením si například toho, jak reflexní masáž dokáže odstranit nejrůznější vnitřní bloky, což pomáhá třeba dětem s chronickým jaterním onemocněním.“
Několik let spolupracoval Karel Šiling i s jednou pražskou lékařkou, které pomáhal s pacienty trpícími Bechtěrevovou chorobou, při níž se páteř nemocného postupně ohýbá až do předklonu. Reflexní masáže však leckomu dopomohly k opětnému napřímení. „To je krása, když už lidem zase vidím na pusu i na klobouky,“ libovala si jedna stará dáma, která léta rozpoznávala bytosti kolem sebe jenom podle hlasu a bot.
Argument, že reflexologům chybí odborné studium, a mohli by tedy nemocnému ublížit, zní z úst stoupenců klasické medicíny poněkud falešně, uvážíme-li, kolika pacientům, byť nechtěně, už ublížili absolventi lékařských fakult. Nicméně uškodit opravdu lze. Stačí totiž, aby terapeut zatlačil na určitý bod pod jiným úhlem, a už se ocitne u jiného orgánu, než chtěl. Milimetrový posun a trochu jiný sklon palce – a jste na malíčku místo na rameni...
Proto byste se měli svěřit pouze reflexologovi, který za sebou nemá jen víkendový rychlokurz, ale roky učení a pokud možno i praxe, neboť reflexologii z knížek ještě nikdo nevyčetl. Pro srovnání: Karel Šiling, jeden z našich nejzkušenějších reflexologů, docházel ke svému učiteli, rehabilitačnímu primáři Pokornému, pět let, den co den na tři hodiny. Někdejší knihovnice Jindra Krutská to dva a půl roku odkoukávala zase od něj a pak ještě stejnou dobu pracovala pod jeho dohledem. I Jiří Riedl, masér z Rakovníka, se, ač dávno dospělý, zařadil mezi žáky už před dvěma lety. Jeho pokroky pociťují na vlastní kůži mimo jiné dorostenci Viktorky Žižkov, jimž ’přes nohy‘ spravuje fotbalová kolena, tenisové lokty, namožené svaly...
Samoobsluha? Výjimečně
Představa je to nádherná: jen co nás někde zabolí, honem palec někam zaboříme, párkrát promačkáme... a je zase dobře. Články a knížky, které tuhle léčebnou samoobsluhu doporučují, však přehánějí. Existují hned dva důvody, které mluví proti. Především sami sobě jen těžko dokážeme činit bolest – podvědomě bychom se tedy masírovali tak, aby nás to bolelo jen trochu, tedy méně účinněji. Ještě podstatnější je, že při možnosti lehké záměny bodů bychom byli sami sobě nebezpeční.
Přesto existuje jedna rada, podle níž se může řídit každý z nás bez ohledu na neduhy: v zimě a v průvanu mějte vždycky hlavu a nohy v teple. Právě na nohou a na hlavě sídlí totiž zakončení jednotlivých reflexních zón. Tudy se informace o chladu spolehlivě dostane k vašim vnitřním orgánům, jako jsou třeba ledviny, vaječníky nebo močový měchýř. Ty na ni zareagují jednoduše: nastydnou. A vy si marně lámete hlavu nad tím, na co studeného jste se kde posadili...
Reflexní terapeut Karel Šiling, k němuž mě přivedlo spíš zoufalství než důvěra, mě usadil do křesla naproti sobě, mé bosé nohy položil na židličku mezi námi a pak bříškem palce začal stlačovat místa kolem prstů a chodidel. Jen co zajel do bodu mezi kotníkem a Achillovou šlachou, vyjekla jsem: „Tak to máme,“ řekl spokojeně, „je to zánět sedacího nervu. Někde jste prostě nastydla.“
V následujících chvílích jsem neměla pomyšlení na to, abych si v hlavě srovnala takovou absurditu, jako že sedací nerv bolí u kotníku. Ve snaze vyhnout se bolesti jsem ’rostla‘ v obyčejném křesle podobně jako v tom zubařském a hekala. Za pár minut však pronikavá bolest přešla v pouhý nepříjemný tlak, který s přibývajícími doteky pomalu odezníval.
Druhý den mi budík otevřel oči – a nic. Po třech dalších návštěvách se se mnou zánět sedacího nervu rozloučil na mnoho let. Než jsem na něj zapomněla a zase někde nastydla...
Jako indiáni
Co prověřila tisíciletí, nad tím člověk nemá ohrnovat nos. To, čemu dnes říkáme reflexní masáž, mezi tyhle prastaré, leč účinné metody rozhodně patří. Že to mnozí z nás dosud nevědí, není koneckonců její chyba. Pomáhali si jí ke zdraví nejen okřídlení staří Číňané a Egypťané, Indové i Japonci, ale třeba i severoameričtí Indiáni, zvláště pak ti z kmene Čerokí. První kniha o ní vyšla v Evropě už roku 1582. Před první světovou válkou posloužila bostonskému ušnímu lékaři dr. Williamu Fitzgeraldovi k tomu, aby zformuloval vlastní teorii léčby založenou na přesvědčení, že lidské tělo je rozděleno na několik zón. Není bez zajímavosti, že v praxi začaly tuhle staronovou disciplínu rozvíjet především ženy. Možná proto, že vyžaduje nekonečnou trpělivost a cit. Tou první byla Eunice Inghamová, která v roce 1938 vydala ve Velké Británii knihu Příběhy, které umí vyprávět noha. Dnes je tu reflexologie tak populární a možná i módní, že masáž uvolňující únavu a stres nabízí zákazníkům ve svém londýnském centru na Kensington High Street i známý ostrovní výrobce bot, firma Boots.
Cesta za příčinou
Pro toho, kdo věří jen tomu, co na vlastní oči vidí nebo co se učil v hodinách biologie, může být princip reflexní terapie soustem k nespolknutí. Naše tělo je totiž podle něj rozděleno na podélné a příčné zóny nebo chcete-li dráhy, jimiž proudí životní energie. Jejím úkolem je udržovat vnitřní rovnováhu, tedy vypudit z těla všechno, co by mu mohlo škodit. Základní, podélné zóny začínají v prstech nohou a na chodidlech a přes hlavu se dostávají až do paží a prstů na rukou. Palec pravé nohy je tedy neviditelně spojený s palcem levé ruky, levý malíček nohy zase s levým malíčkem ruky... Právě tím se vysvětluje, proč vnitřní orgány ležící v určité zóně o sobě dávají vědět až na samém jejím konci. Neboli proč mohl terapeut ’nahmatat‘ můj sedací nerv kdesi u kotníku. Jeho masáží pak pomohl rozproudit energii v této zóně tak, aby se poškozený nerv mohl vrátit do původního stavu.
„Největším kladem reflexní terapie je, že odstraňuje příčinu potíží, ne pouze následky,“ tvrdí Karel Šiling, který má za sebou dvaadvacetiletou praxi. „Neutišuji tedy jen bolesti či křeče, vyrážku, žaludeční nevolnost – ze všeho nejdříve musím najít, co je za nimi.“
Spojité nádoby jménem tělo
Dceři mých přátel bylo čtrnáct, za sebou však už měla nespočetně migrén, desítky vyšetření a pobyt na dětské neurologii. Pod heslem ’není co ztratit‘ jsem ji přivedla k reflexnímu terapeutovi. Ten ohmatal kromě nohou i temeno Terezčiny hlavy a pak se jí zeptal: „Ty máš v noci ráda zimu, viď?“ Přikývla. „A postel máš pod oknem, co?“ „Jak to víte!“ vyhrkla překvapeně. „A nejradši spíš na pravém boku...“ Diagnóza byla prostá: chronické nachlazení od otevřeného okna. Postel se tedy přestěhovala, okno zavřelo a Terezka chodila pár dní v kulichu s tím, že si už navždy bude dávat sakramentský pozor na průvan.
Pan Šiling vzpomíná na sedmiletého kluka, který zničehonic měl levou nohu jako prkno. S nehybným kolenem si ortopedi nevěděli rady; na rentgenovém snímku bylo totiž všechno v pořádku. Při prohlídce ho zaujalo, že pocit v jedné noze popisoval chlapec jako bolest, v druhé však jako pálení. Jelikož podle reflexologie existuje přímá spojitost mezi velkými klouby a některými orgány, třeba mezi kolenem a ledvinou, doporučil reflexolog rentgen ledvin. A tak se ukázalo, že dítěti se jedna ledvina vůbec nevyvinula a druhá pak signalizovala nadměrnou zátěž prostřednictvím ztuhlého kolena.
„V našem těle se opravdu nedějí žádné náhody,“ tvrdí Karel Šiling. „Pokud je třeba kyčel dlouho bolavý, odnáší to žlučník, a naopak.“
Když duše trestá
Možná i nad těmito spojitostmi se teď shovívavě culíte. Za stejnou fantasmagorii však mnozí z nás ještě nedávno považovali názor zastánců psychosomatické medicíny, že některé nemoci našeho těla má na svědomí bolavá duše. Dnes už ovšem tento fakt nepopírá snad ani ten nejzarputilejší materialista.
„U více než poloviny mých klientů opravdu hraje hlavní roli psychika, ačkoli ke mně nejčastěji přicházejí s bolavými zády a se ztuhlou krční páteří, s bolestmi hlavy nebo zažívacími potížemi, protože stres dráždí slinivku, játra, žlučník, dvanáctník i slezinu, která pak zespodu tlačí na žaludek,“ potvrzuje reflexní terapeutka Jindra Krutská z Louňovic. „Žijeme totiž ve věčném neklidu a máme spoustu osobních problémů, které neřešíme, a to se na tělu podepíše.“
Reflexní terapie umí sejmout z člověka alespoň část únavy a celkově ho zklidnit. V těchto chvílích vaše ruce a nohy přestávají být závažím a vy slastně přivíráte oči...
Právě této schopnosti pilně využívají například zdravotníci, kteří se starají o onkologické pacienty v londýnských nemocnicích Hammersmith a Charing Cross. Pomocí reflexních masáží uvolňují jejich vnitřní úzkost i napětí, a dokonce i minimalizují žaludeční nevolnost a bolest hlavy, které většinou provázejí chemoterapeutickou kúru.
Jen moudré knihy nestačí
„Reflexologie je úžasným doplňkem standardní lékařské péče,“ míní guru americké reflexologie Kevin Kunz.
Myslí si to i mnozí čeští lékaři, zdaleka ne všichni jsou však ochotni vyslovit svůj názor nahlas. Ba ani ti, kteří některé své pacienty za reflexology posílají. K těm patří třeba pražský privátní pediatr a homeopat Tomáš Karhan. „Signály, které nám tělo dává, vypovídají opravdu o něčem jiném, než že se nám přeležel krk. Cením si například toho, jak reflexní masáž dokáže odstranit nejrůznější vnitřní bloky, což pomáhá třeba dětem s chronickým jaterním onemocněním.“
Několik let spolupracoval Karel Šiling i s jednou pražskou lékařkou, které pomáhal s pacienty trpícími Bechtěrevovou chorobou, při níž se páteř nemocného postupně ohýbá až do předklonu. Reflexní masáže však leckomu dopomohly k opětnému napřímení. „To je krása, když už lidem zase vidím na pusu i na klobouky,“ libovala si jedna stará dáma, která léta rozpoznávala bytosti kolem sebe jenom podle hlasu a bot.
Argument, že reflexologům chybí odborné studium, a mohli by tedy nemocnému ublížit, zní z úst stoupenců klasické medicíny poněkud falešně, uvážíme-li, kolika pacientům, byť nechtěně, už ublížili absolventi lékařských fakult. Nicméně uškodit opravdu lze. Stačí totiž, aby terapeut zatlačil na určitý bod pod jiným úhlem, a už se ocitne u jiného orgánu, než chtěl. Milimetrový posun a trochu jiný sklon palce – a jste na malíčku místo na rameni...
Proto byste se měli svěřit pouze reflexologovi, který za sebou nemá jen víkendový rychlokurz, ale roky učení a pokud možno i praxe, neboť reflexologii z knížek ještě nikdo nevyčetl. Pro srovnání: Karel Šiling, jeden z našich nejzkušenějších reflexologů, docházel ke svému učiteli, rehabilitačnímu primáři Pokornému, pět let, den co den na tři hodiny. Někdejší knihovnice Jindra Krutská to dva a půl roku odkoukávala zase od něj a pak ještě stejnou dobu pracovala pod jeho dohledem. I Jiří Riedl, masér z Rakovníka, se, ač dávno dospělý, zařadil mezi žáky už před dvěma lety. Jeho pokroky pociťují na vlastní kůži mimo jiné dorostenci Viktorky Žižkov, jimž ’přes nohy‘ spravuje fotbalová kolena, tenisové lokty, namožené svaly...
Samoobsluha? Výjimečně
Představa je to nádherná: jen co nás někde zabolí, honem palec někam zaboříme, párkrát promačkáme... a je zase dobře. Články a knížky, které tuhle léčebnou samoobsluhu doporučují, však přehánějí. Existují hned dva důvody, které mluví proti. Především sami sobě jen těžko dokážeme činit bolest – podvědomě bychom se tedy masírovali tak, aby nás to bolelo jen trochu, tedy méně účinněji. Ještě podstatnější je, že při možnosti lehké záměny bodů bychom byli sami sobě nebezpeční.
Přesto existuje jedna rada, podle níž se může řídit každý z nás bez ohledu na neduhy: v zimě a v průvanu mějte vždycky hlavu a nohy v teple. Právě na nohou a na hlavě sídlí totiž zakončení jednotlivých reflexních zón. Tudy se informace o chladu spolehlivě dostane k vašim vnitřním orgánům, jako jsou třeba ledviny, vaječníky nebo močový měchýř. Ty na ni zareagují jednoduše: nastydnou. A vy si marně lámete hlavu nad tím, na co studeného jste se kde posadili...
