Mami, dyť snad máš ty alimenty dost vysoký, ne?“ argumentoval můj syn v diskusi o tom, jestli jsou tři tisíce za tričko málo, nebo moc. Potřeboval totiž nutně koupit hiphopové triko a za takové jsou ‚gangstové‘ ochotni dát tři tisíce. Klidně. Moje tři tisíce. Řekla jsem si, že to vezmu jako příležitost procvičit se ve smlouvání (majitel obchůdku má pro mě slabost), a tak jsme vyrazili.

Před krámem natáhl Matěj ruku pro peníze. Divila jsem se proč, přece to u pokladny zaplatím… „No to né, mami, dovnitř nepudeš, to by bylo trapný!“ Nějak mi unikal smysl sdělení. Byla jsem namalovaná, zdravá a neměla jsem zmrzlinu. „Co by bylo trapný? Za prvé chci ukecat slevu, a za druhé: copak skejťáci nemají matky?“ „Jo, mají, ale je to trapný.“ Po chvíli dohadování, zřejmě ze strachu, že bych mohla sklapnout šrajtofli, rezignoval: „Ale jo, tak pojď. Ale nemluv! Oni na to snad časem zapomenou.“ Pochopila jsem, že v určitých situacích jsem pro vlastního syna persona non grata. Naštěstí jsou i jiné situace, kdy naopak požívám výsad VIP osobnosti: když je hlad, bída
a není na mě vidět.

Někde jsem musela udělat chybu. Na konzervatoři se mnou studoval jistý Bartošek. Krásný kluk, celá maminka. A tenhle chytrý hezounek, co na mejdanech při ‚Michelle, ma belle‘ zkušeně osahával prvačkám prsa, se svojí mámou chlubil! Často jsme se tenkrát hromadně doučovali v Depresu a jeho maminka tam za ním chodila, aby si s ním dala dvojku vína. A on, vždycky než přišla, obíhal jeden stolek po druhém, francouzí oči mu žhnuly, nakláněl se nad naše vychladlé šálky a ptal se dychtivě: „Budeš tu ještě chvilku, jo? Za chvíli přijde moje máma!“ Říkal to tak, že jste prostě museli zůstat sedět a čekat na příchod královny. Ano, vypadala jako královna, ale v čem je lepší než já? Jsem přece taky vtipná a hezká! (Pomoz si sám, stejně ti nikdo jiný nepomůže – mají to v knihovně.)

Já to možná zkopala, už když mu bylo půl roku. Strašně ráda jsem mu tenkrát zpívala. Jenže on plakal i při tak veselé písničce, jakou je: „Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub,“ a nepobavila ho ani poslední sloka. Pak si rozšířil slovní zásobu, zařval: „Ježišmarja, přestaň, já to tvoje trapný zpívání nesnáším!“ a já mu zpívat přestala. Stejně ale nosí na krku pro jistotu zavěšená sluchátka, která okamžitě zasune, jakmile se intonace mého hlasu přehoupne přes tón c2, a hrozí tedy nebezpečí, že ladím.

Kromě mého zpěvu mu leze na nervy i to, že mluvím. Nedávno jsme šli po pěší zóně a studentky tam vybíraly peníze na charitu. Že nepřispěju, to by pochopil, aspoň ušetřím na jeho nový iPod, ale proč se proboha ta matka zastavila? Ona snad bude mluvit, nebo co! Ano, mluvila jsem. Vysvětlila jsem slečnám, že si jako nemyslím, že by ony ty peníze ukradly, ale víte, holky, ta kasička není zapečetěná… Chápete mě? No jak by mohly, když mě nepochopí ani vlastní syn! „Ježišmarja, mami, nebuď akční, mlč a pojď,“ a během toho rouhání mě postrkoval před sebou. Dokonce ani nemůžu říct, že mě táhl za ruku, protože chytit matku na veřejnosti za ruku je stejně šoking, jako kdybych mu strčila jazyk do pusy.

Můj syn prostě chce, abych byla plachá, tichá, nenápadná. A já z něj chci vychovat pravý opak. Chci, aby se hádal s podvodníky, aby se zastavil, když bude někdo ležet na ulici, aby se nestyděl skákat na trampolíně.

Vsaďte se, že tuhle bitvu vyhraju já. Rozhodně z něj bude dřív trapák než ze mě puťka. A strašně se těším na to, jakou mi přivede snachu. Doufám, že bude pekelně trapná.

Líbil se vám tento článek? Předplaťte si Marianne  a každý měsíc dostanete 150 stran skvělého čtení. A k tomu dárek!

Tisk článku | Poslat článek