Hned ráno mě probudilo tiché ševelení kapek. Kap, kap, kap... Jarní déšť, pomyslela jsem si ještě v polospán- ku a znovu spokojeně zavřela oči. Jen na chvilku! Ale to kapání... zní jinak, než když venku prší! Vyskočila jsem a ocitla se po kotníky ve vodě. V horké vodě. Ústřední topení mi decentně připomínalo svůj vysoký věk.

V urousané noční košili popíjím ranní kávu, pozoruji svoje opařené nohy a marně  přemýšlím, čím si zvednout náladu. Čím se motivovat před dalším pracovním dnem. Čím vykouzlit optimistický úsměv, loajální obličej a zdání manické dynamičnosti. Nepomáhá ani půllitr černé tekutiny, ani postbudovatelská odrhovačka, linoucí se z rádia puštěného na doraz. Ústní koutky zůstávají beznadějně svěšené, záda nahrbená a břišní svaly povolené.

Tak tedy vzhůru do pracovního procesu! Netěšila jsem se, s výjimkou oběda a večerního odchodu do hajan, vůbec na nic. Také, koho by bavilo stále marně bojovat s počítačem a dalšími vymoženostmi usnadňujícími (jak komu) život. A kdo by se těšil na poněkolikáté začatý kurz angličtiny, chození po úřadech a návštěvu zubaře. Kterému bláznovi může tahle hekticky odlidštěná doba vyhovovat? Mně tedy rozhodně ne!Toužila jsem po starých dobách! Po idylických časech, kdy babičky byly nevinnými dívčinami, vzduch se dal dýchat plnými doušky, aniž propálil hrtan nějakou sirnou sloučeninou, sousedé se přátelsky navštěvovali a nikdo nikam nespěchal.

Je večer a konečně usínám. Dýchám jemnou vůni ložního prádla, polštář konejšivě chladí tvář. Tělo zmučené tisícovkou drobných stresů všedního dne se pomalu uvolňuje. Všechny problémy se zdají malicherné (právem) a já se konečně propadám do kýženého bezvědomí.

Zdá se mi sen. Ocitla jsem se v kuchyni své babičky. Je to ona, i když takhle mladou a svěží jsem ji nikdy nezažila. Zrovna drhne rýžovým kartáčem podlahu. Ruce červené a popraskané od nějakého louhu, kolena otlačená od každodenního klečení. Na plotně bublá zelňačka a v kamnech útulně praská. Na dřevěném válu schne velká placka těsta na nudle. V koutě košíček s pletením. Babička vstává a s bolestným úšklebkem narovnává záda.

K mému překvapení si nesed ne. Chopí se velké plátěné tašky a někam pospíchá. Aha, jen na roh k řezníkovi, pro kousek sádla na vyškvaření a hned zas domů.

Odstaví hotovou polévku a spě chá do sklepa. Vyvařovat cíchy. Jsou bílé, s vystřiženým oválem ozdobeným výšivkou. Zatápí v kotli a strouhá kostku mýdla s jelenem. Pracuje soustředěně, mlčky, bez prodlev. Do vroucí vody postupně hází ložní prádlo a vše míchá obří vařečkou, vlastně spíš nějakým pádlem. Potí se. Vlasy jí pod šátkem zkudrnatěly. I jednoduché plátěné šaty má provlhlé od páry, přes kterou není vidět na krok. Zbývá máchání v neckách a znovu v čisté vodě. Tak teď to asi půjde pověsit, myslím si, ale mýlím se. Zbývá ještě škrobení. Ta hrůza, takové zbytečné piplání! „Babi, kašli na to,“ chce se mi zakřičet, ale ona mě nevidí ani neslyší. Po té dřině běží babička svižně do schodů.

Tisk článku | Poslat článek