Bere je po dvou a ještě si prozpěvuje. Svléká propocené oblečení, omývá podpaží a češe se. Se zamilovaným úsměvem vítá manžela. Mého dědu. Fešáka. Je policista a v uniformě vypadá přísně. Jinak, než jak si ho pamatuji já. Vlídného, laskavého, toho nejlepšího dědu na celém světě. Kabát mu věší na ramínko, boty úhledně rovná do botníku. Nalévá talíř voňavé polévky a krájí chleba. Při večeři mu vypráví o sousedčině dcerce. Dostala obrnu a je to s ní vážné. Děda soustředěně jí a neříká nic. Myslí na to, o čem se celý den mluvilo v práci. Píše se rok 1937 a prý bude válka…

Zmocňuje se mě panika. Kdyby jen ti dva tušili, co na ně čeká. Babička zůstane na dlouhé roky sama s dvěma malými dětmi. Děda bude těžce raněn. Po válce coby politicky nepohodlný uvězněn na dlouhých osm let. Ještě by mohli utéct. Zachránit se!

Probouzím se zpocená a unavená (asi z toho praní). Je noc. Tikání budíku a slabé vrčení ledničky mi najednou připadá uklidňující. Znovu usínám a znovu sním.

Ach jo, už zase ta babiččina kuchyň. Je to tu ale jiné. Kamna s litinovou plotnou zmizela, místo nich bílý sporák s troubou. Na podlaze tmavě červené linoleum, stůl i židle béžově natřené a hned vedle dřevěná dětská stolička. Na provizorně natažené šňůře se suší několikero puntíkatých tepláčků. Na kanapi sedí medvídek se skleněnýma očima, úplně nový, ještě nevypelichaný. Do dveří vchází rozespalá mladá žena, v náručí asi roční dítě. Maminka s mým bratrem! Rychle ho obléká a tiše konejší. On mrzutě pobrekává. Oba pospíchají, chtíc nechtíc, budovat socialismus.

Ona u pásu v továrně a on v jeslích. Je pět hodin ráno, píše se rok 1960.

Maminka si na krásné, přirozeně plavé vlasy naráží rádiovku a útlou postavu halí do neforemného kabátu. Bratra chumlá do hnědého pytle z pravého beránka a ukládá do kočárku. Odhodlaně vyráží do tmy prožít (přežít?) další den. Čeká ji poctivá práce při plnění plánu na 105 procent. A také pohovor u kádrováka, kvůli přihlášce do večerní školy. Zatím studovat nesměla, když její otec rozvracel republiku. Těší se na odpoledne, které stráví se synem. Možná sežene látku a večer mu ušije kalhoty. Když ne, pustí se do sukně z modrotisku, už ji má nastehovanou… Do místní zeleniny mají přivézt citrony, postojí si ve frontě. Minule dostala jeden od kamarádky za to, že jí tak pěkně udělala hlavu. Vlasy jí natužila cukrovou vodou, skoro nešly odtrhnout od natáček. Ale byla spokojená, i když to přehnala s černou maskarou a druhý den v práci musela na kobereček, vysvětlovat své buržoazní choutky.

Sleduji svou matku, jak po osmi hodinách monotónní práce tlačí kočár s plačícím batoletem, v ruce síťovku
s nákupem. Brambory obalené hlínou, zvadlá mrkev a půl bochníku chleba. Domů to má přes dva kilometry. Žádná městská hromadná doprava zatím neexistuje a samoobsluha na každém rohu, také ne. Tváří se ustaraně, její syn má opět teplotu. Dostane injekce penicilinu. V obavách probdí mnoho nocí. Sama.

Manžela, mého otce, vídá jen občas. Pracuje v lese, kácí stromy. Tedy, pokouší se o to. Manuálně zručný opravdu není, ale jinou práci nesehnal. Z každé ho vyhodili, když zjistili, že je syn bývalého podnikatele. Konečně jsou doma. Maminka chvatně zatápí v kamnech a staví vodu na čaj. Pouští rádio. Uvědomělý hlas nabádá občany, aby neopomněli vyndat před dům všechny nepotřebné věci. Blíží se den sběru a přijede nákladní vůz.

Můj bratr řve v postýlce jako pavián. Maminka ho bere něžně do náruče a chodí s ním po bytě. Je bledá, unavená, vyčerpaná. Musí ještě nanosit uhlí ze sklepa a ohřát vodu na mytí. Oči se jí klíží a tomu křiklounovi naštěstí také. Zahanbená svou neschopností jakkoli pomoci pozoruji ty dva bezmocné, a přece tak silné. Netuší, kdo k nim za pár let přibude…

Probouzím se do slunečného rána. Se vstáváním tentokrát nepospíchám. Užívám si slastného pocitu nehybnosti. Úlevu, že všechno byl jen sen. Vyprávění kdysi slyšené a nyní přetavené do soukromé virtuální reality. Kousek ze života mých nejbližších, prožitý skoro na vlastní kůži. Pocity, sny i obavy, navzdory minulosti – současné. Záblesk skutečnosti.

Už netoužím po starých časech. Už nechci slabomyslně
vzlykat po těch zlatých dobách. Co bych si počala bez pračky, mikrovlnky, nebo dokonce bez tekoucí vody z vodovodu! O bezbolestné vrtačce, laku na vlasy a dalších nezbytnostech ani nemluvě.

Na dnešní den se po dlouhé době opravdu těším. Vychutnám si luxus ranní sprchy a smradlavé autobusy přestanu pomlouvat. Radostně vyskakuji z postele. Sakra! Už zase jsem po kotníky ve vodě. Dobrá nálada je ta tam. Toužím po životě v budoucnosti. Po době, která bude o mé přítomnosti hovořit s blahosklonným pousmáním. To bude něco! Pokud tedy nedojde kyslík a voda, neroztají ledovce… Ach jo!

Popíjím svůj půllitr kávy, ždímám urousanou noční košili a k uřvané odrhovačce podupávám opařenou nohou. Usmívám se. Na dnešní den se zas po dlouhé době těším.

Líbil se vám tento článek? Předplaťte si Marianne  a každý měsíc dostanete 150 stran skvělého čtení. A k tomu dárek!

Tisk článku | Poslat článek