Jako by nestačilo už to, že my, nastávající matky, tak nějak dopředu počítáme s pomocí svých ochotných rodičů. Muži (naši otcové) jsou na tom lépe. Kromě občasného pochování a možná výjimečně i procházky s kočárkem se toho od nich moc nečeká. Od matek ale většinou chceme (a mnohé to i velmi rády dělají), aby co nejvíce volného času trávily s našimi uřvanými dětmi, zatímco my si jdeme klidně na kávičku s kamarádkou anebo třeba do kina. Přitom jejich povinnost to určitě není, to víme také. Jen se to tak už po generace dělá.

Existuje několik kategorií, do nichž my ženy postupně během života spadáme. Dítě, holka (dívka), puberťačka, žena (posléze většinou matka) a potom… babička. Až po matku jde všechno jakž takž. Dál je to katastrofa. Jen uvažte, jakou představu babiček v hlavě máme. Už to slovo! Babička je prostě nedobře oblečená, lehce starobou páchnoucí osoba v šátku, co si máčí sušenky v kávě a dává pozor, aby jí nevypadly náhradní zuby. Má, smířena se svým osudem, na vkladní knížce, o níž však kvůli skleróze netuší, kde je, uspořeno na rakev a pyšní se tím, že je na skvělém místě v pořadníku na domov důchodců. Velkou vinu na tom nese i chudák Božena Němcová, která pojem babička naplnila až po okraj tak, že když zavřu oči, slyším štěkat Sultána a Tyrla a smutně bzučet včeličky.

Možná, že tak dřív skutečně babičky vypadaly a že tak třeba i žily, ale jak můžeme dnešním mladě vypadajícím dámám v jejich nejlepší části života říkat tím slovem? Většinou chodí do práce, chtějí vypadat skvěle, mažou na sebe drahé krémy, cvičí a všemožně se udržují mladé. Ale když si jejich děti pořídí děti, mají stejně smůlu. Není to ale jen ženský problém. Ani slovo dědeček nezní zrovna sexy. Já měla dva a každý se s tím vypořádal po svém. Jednomu (a byl to superplayboy až do 83 let, kdy zemřel) jsme se sestrou
musely už odmalička říkat jménem. Takže to vypadalo asi tak, že k nám na návštěvu chodili babička a Jiří.

A druhý nám zase nakázal, abychom mu rovnou říkaly dědek, což jsme s radostí činily. Bohužel nám to trochu znepříjemnili ve školce, kde jsme za neslušné výrazy a pohrdání stářím musely stát na hanbě. A to jenom proto, že jsme na otázku: Kdo vás dneska vyzvedne ze školky? Hlasitě odpovídaly: Dědek, dědek, náš dědek! Pečovatelkám trochu spadla čelist, když nás pak přišel vysvobodit a už z dálky volal: Holky, dědek je tady!

Může za to naše milovaná čeština. Babička je zdrobnělina od báby a z toho se žádné mládí vytřískat nedá. Z dědka jakbysmet. To v němčině jsou to alespoň die Grossmutter a der Grossvater, tedy velká matka a velký otec. Žádná sláva, ale lepší než nic. V angličtině zase Grandmother a Grandfather, přičemž grand mimo jiné znamená důležitý, ušlechtilý, hlavní, veliký. Anglie také měla královnu matku, nikoli královnu babku. Sečteno a podtrženo, je to nefér a přišel čas to změnit. Musíme se vzbouřit a najít lepší slova, než se nám to (a to bohužel i třeba dřív, než čekáme) stane také. Vypisuji proto veřejnou soutěž o mezistupeň mezi matkou a babičkou. Návrhy posílejte třeba na e-mail redakce Marianne.

Prozatím předkládám ke zvážení slovo mladčička. Slyšíte v tom to mládí, kočičku, dámičku? Sice to trochu zavání i mlátičkou, ale co, ostré lokty se hodí. Dokonalé to není, ale je to jen začátek. Pro mladistvou verzi dědeček zatím slovo nemám, mladeček totiž nezní nijak dobře. Nepříjemně se blíží slovu blbeček.Těším se na vaše nápady. Stojí to za to. Nejenže na vás vnuci a vnučky nebudou pokřikovat babííí, právě když celá svěží dorazíte od kadeřníka či kosmetičky v novém šik kabátě. Kdo ví, třeba vstoupíte i do dějin jazyka a generace mladčiček vám budou vděčné.

Autorka pracuje v MF DNES


Líbil se vám tento článek? Předplaťte si Marianne  a každý měsíc dostanete 150 stran skvělého čtení. A k tomu dárek!

Tisk článku | Poslat článek