Alice Nellis, 30 let, režisérka
Dostala jsem do manželství jednu cennou radu, které jsem si dlouhá léta nevšímala, takže je to skoro, jako bych ji nedostala. Dala mi ji naše babička, ovšem bohužel když jsem zrovna byla ve věku, kdy jsem dobře míněné rady vůbec nevnímala. Ta rada zní: ’Musíš být každý den jiná. Jeden den si vezmi něco červeného, další den šatičky a třetí den třeba něco sportovního.‘ Pro mě to tenkrát bylo totéž, jako by mi říkala: ’Venku je mráz, musíš si vzít čepici.‘ Dneska už vím, že měla pravdu, a nejen v tom oblékání. V manželství by si totiž ti dva zúčastnění měli dávat pozor, aby se překvapovali, aby pro sebe navzájem byli stále trochu nevypočitatelní. Jinak se vztah může lehce změnit v nudnou rutinu.

A ještě něco, co mi opravdu nikdo neřekl, a teď už to vím. Možná to zní zvláštně, ale myslím, že manželství potřebuje hodně opatrnosti. V dnešní době je velmi snadné překročit hranice intimity druhého člověka – a právě v tomhle by měli být manželé opatrní. Pro mé manželství je důležité, že každý máme svůj svět, do kterého ten druhý neleze. Každý máme vlastní přátele, máme rádi jiné sporty a tak dále. Díky tomu si také máme pořád co povídat. Když mi můj muž vypráví, co dělal, když jsme spolu nebyli, je pro mě zajímavější. Myslím, že právě tímhle se vztah oživuje. Samozřejmě se nabízí otázka, co by se stalo, kdyby pro jednoho z nás ten ’je­ho‘ svět začal být zajímavější než ten, který ­sdílíme spolu. Nevím. Soudím, že svět kolem vás může být sice zajímavý, ale pokud se vám přihodí něco opravdu vážného, něco se vám nepovede, existuje člověk, pro něhož se tím nezměníte. Každý z těch dvou si může být jist respektem a pochopením toho druhého. Bude to vypadat jako pitomost, ale máte třeba psa, jehož jste společně vychovali, byt, který jste společně vybudovali... a svět, do kterého patříte jenom vy dva.

Markéta Johnová 56, scenáristka
Chtěla jsem se s ním držet za ruku, objímat ho, milovat ho celou svou bytostí. Taky to tak chtěl. Ale místo toho jsme se hádali a křičeli na sebe. Trpěla jsem, byla jsem zoufalá, tisíckrát jsem ho opouštěla... a trvalo to dlouho. A dlouho trvalo, než jsem pochopila, proč se to všechno děje. Být sama sebou, to je ta čarovná věta. Naslouchat svému vnitřnímu sluchu, vnitřnímu zraku, nedovolit nikomu, aby potlačoval moji energii, vážit si své spontánnosti, klást si otázky: Je tohle opravdu to, co chci a co odpovídá mé přirozenosti? Proč dělám právě tuhle práci? Proč se miluji právě takhle? A vykašlat se na všechna kritéria, která necítím jako vlastní. Samozřejmě je třeba se vzájemně přizpůsobit, ale ne za cenu ztráty vlastních radostí a vlastní identity. Nikdy ne vztah typu ’jestli mě opustí, zahynu‘! A kdyby přece, pak si položit otázku, proč vlastně potřebuji být na někom tolik závislá.


Kateřina Havlenová 28, novinářka
Do manželství jsem dostala tolik rad, že se mi pomalu nevešly do bytu. Příbuzní – tedy spíš příbuzné – mě jejich prostřednictvím zřejmě chtěli uchránit zbytečných karambolů a výhledově i rozvodu. Ale znáte to: každý si jednou musí na rozpálená kamna sáhnout. A tak jsem i já známou metodou pokusů a omylů došla k poměrně zásadnímu zjištění, že ne každá dobře míněná rada je ta správná. Jedna za všechny: ’Když se nebudeš o svého muže dobře starat a vařit mu, uteče ti.‘ Blbost.

Měla jsem to štěstí, že jsem si vzala šikovného a samostatného muže, vybaveného dvěma rukama, dvěma nohama a mozkem. Umí si uvařit kafe, ví, kde máme ledničku, a dokonce i kde visí otvírák na pivo. Umí i vařit, žehlit košile, vysávat i nakupovat. Zkrátka a dobře: nemusím být manželovou služkou, aby nám manželství klapalo. Naopak! Víte, jak manželství kvete, když žena občas přestane být výkonným robotem a nechá se svým drahým opečovávat, tedy dovolí mu být milujícím mužem?! Tak tuhle radu jsem od nikoho nedostala.

Ještě jednu věc mi nikdo neřekl: není hanba mluvit o svých přáních a pocitech. Muži totiž neumějí číst naše myšlenky.

Až donedávna jsem žila ve stínu statečnosti mé maminky. Zatínala jsem zuby, jak jen to šlo, ale s migrénou jsem se do práce nedokázala dobelhat. Snažila jsem se usmívat, když manžel sledoval šestapadesátý zápas pětatřicátého mistrovství Evropy ve fotbale, ale vyloudila jsem jen hysterický škleb. Když začal zůstávat v práci do noci a náš syn ho přestal poznávat, ruply mi nervy a bylo vymalováno. Maminka málem omdlela, když jsem jí řekla, že jsem se s manželem pohádala. „Jak si dva řeknou sprosté slovo, je to začátek konce, to si pamatuj,“ řekla mi rozechvělým hlasem. Bohudík neměla pravdu. Možná i ona by toho v životě musela daleko méně ’vydržet‘ a ’přežít‘, kdyby občas dokázala od plic říct, co si doopravdy myslí. Mně se to osvědčilo. Zjistila jsem totiž, že můj drahý muž kolikrát ani netušil – sem byla herečka –, že jsem s něčím nespokojená nebo že mě jeho chování trápí. Není tedy nad to vyložit karty na stůl a nefixlovat.

Pavlína Filipovská 59, herečka
Když jsem se vdávala poprvé, byla jsem velmi mladá a ke všem dobře míněným radám hluchá. Od manželství jsem si slibovala především zlatý snubní prstýnek – že mi bude slušet. Podruhé jsem se vdávala, protože jsem si přála mít rodinu, a to vyšlo – měla jsem dvě holčičky. Jenže za nějakou dobu začalo být mé manželství jen jakýmsi vlečňákem, který za sebou člověk táhne kvůli dětem. A tak se začalo bortit, až se samovolně zhroutilo. Když jsem se vdávala potřetí, nepovažovala jsem už v manželství za nejdůležitejší, že je to právní svazek. Tedy, to je samozřejmě také důležité, ale důležitější je, že tím svazkem získáte partnera – člověka, který vedle vás bude stát, a vy už nebudete na všechno sama. Podstatné také je, aby se ti dva lidé nejen měli rádi, ale byli i dobří přátelé. A právě to mi předtím nikdo neřekl; a jestli řekl, tak jsem zřejmě nedbala.

Ivana Vondřejcová 49, vychovatelka
Jak utáhnout chlapa na vařené nudli – to mi maminka smlčela. Dvacet let mi pak trvalo, než jsem pochopila, že nejtěžší není dosáhnout svého, ale udělat to tak, aby s tím nápadem přišel mužský sám a věřil tomu, že je opravdu jeho vlastní. Po dvaadvaceti letech manželství mě třeba těší, že můj muž skutečně pochopil, že nejlepší je budit mě jemným cinkáním lžičky o hrníček horké ­kávy. Ale než jsem mu to vnukla... Měla jsem to o to horší, že byl profesí výzkumník, a tak i na mně průběžně zkoušel, co vydržím. Před pár roky jsem ho převezla: rozhodla jsem se totiž, že tou výzkumnicí budu pro změnu já.

Hana Adamcová 43, lékařka
Rady do manželství jsem nedostala žádné, protože mi bohužel už jako dítěti oba rodiče zemřeli. Jelikož však pocházím z malého města na jihu Čech, všichni známí mi říkali, ať si neberu Pražáka, protože všichni jsou... no nebyl to zrovna slušný výraz. Dnes vidím, že nejlepší rada by bývala byla, kdyby mi někdo řekl, že je nejdříve potřeba se trochu otrkat, zkusit s někým i chvíli žít, bydlet s ním v jednom bytě, společně jíst, chodit spát a vstávat. Teprve pak se má člověk usadit a založit rodinu s vědomím, že zatím nikdo nic lepšího než tolikrát zatracovaný i opěvovaný model manželství nevymyslel.

Věra Martinová, 40, zpěvačka
Nikdo mě nepoučil, že bych měla budoucího manžela pořádně poznat, když už s ním mám strávit zbytek života. Poprvé jsem se vdávala tak trochu z hecu, protože jsme byli spíš kamarádi, a nakonec jsme se i přátelsky rozešli. Když jsem vstupovala do druhého manželství, bylo mi už třiatřicet; a poučena předchozím vztahem jsem to udělala uváženě a s pocitem, že tentokrát svého partnera dobře znám a chci s ním žít. Takže jsem si tu nejlepší radu vlastně sama prožila.

Jana Ostrá, 52, úřednice
Vdávala jsem se ve dvaadvaceti letech a do manželství jsem si odnesla model z vlastní rodiny. Moji rodiče měli krásný vztah a já vůbec nebyla připravená na to, že by mohly přijít problémy. Navíc jsem se velice zamilovala, a tak rozum zastínily city. Teď už vím, že je lepší více přemýšlet než milovat a všímat si především charakteru budoucího muže. Od sebekrásnějšího slabocha raději dál! Má rada zní: Neberte se příliš brzy, bohatě stačí ve třiceti.

Hana Fifková, 40, sexuoložka
Nikdo mi neřekl, že manželství nemusí být špatná věc. Teď už to vím.