Ona
Samozřejmě. A na kom jiném by mělo? Předpokládám, že vás do obřadní síně nepřivedli ve svěrací kazajce, abyste kývla. Možná jste se bláhově domnívala, že říkáte ano všem těm pěkným větám: Beru si tě z lásky, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí. Bla bla bla. Jak patetické. Ve skutečnosti jste přitakala na jediný dotaz: Souhlasíte, aby všechno bylo na vás? Ano. Tak neskuhrejte. Stejně by vždycky všechno bylo na vás – i za svobodna, i po rozvodu. Manželství je šílené hlavně tím, že máme navíc na krku muže. Pokud kdy omylem přitluče hřebíček, okamžitě se tváří jako oběť zavilé feministky a všechno je naopak na něm včetně porodních bolestí. Vést rodinu v patrnosti soustavně však skutečně není v jeho silách. Má jiné starosti, vy přízemní puťko. Je zavalen dobrovolnou, permanentní a mravenčí prací na teorii bezchybného fungování světaběhu. Cožpak vám uniklo, že stav armády, politické scény a ekonomiky přímo zavání ­katastrofou? Že Spartu čekají čistky uvnitř klubu a boxer Tyson má opět problémy? Především konzultace s ostatními dobrovolníky dávají vašemu drahému zabrat. Vrací se vyčerpán, zrak kalný, krok vratký. Že se Karlíček počural při tělocviku a v pondělí budete malovat? Takové prkotiny už jeho mužná ramena neunesou. Podlá výhrada, že i vás zajímá světaběh, ale už deset let padáte na ústa, jasně vypovídá o vaší pokleslé úrovni. Muž potřebuje intelektuální zázemí. Bez něj by bylo vaše manželství mrtvé.

Pokud mohu drobně radit, právě to mějte na paměti vždy, kdy váš vnitřní přetlak bude už hraničit s mrtvicí. Chcete se pohádat kvůli tchyni, penězům či dětem? Ani nápad. Existují malebnější témata, třeba odsun sudetských Němců, nové uspořádání krajů či rozdíl mezi fašismem a nacismem. Potom se váš manžel bude vracet domů opravdu rád.

—Daniela Kučerová


On
Přijde udřený muž domů, šťasten, že pilně vyoral zase nějakou brázdu, a ona se na něj podívá, vypočítá mu všechny domácí katastrofy, jež se v jeho nepřítomnosti udály, a pak s výrazem světice zaběduje: „Všechno je tu jenom na mně!“

Dříve sufražetky, feministky nyní, si na téhle modelové scénce z domácího života někdy doháněly nenávistné orgasmy. Připočítaly vždycky, kolik piv nebohý muž vypil, než dorazil domů, kolik minut strávil s milenkou či na fotbale. Že dřel na roli rodiny dědičné, zůstalo stranou, neboť si bez jeho přispění musely vyprat modré punčochy. Nyní se však situace obrací. V dámských časopisech je muž líčen jako debil, kterého je správné nejdřív skousnout v posteli a potom z něj vymodelovat komorníka Johana. Mladá generace na to tedy půjde jinak. Mužští budou doma pokukovat nervózně po dveřích, kdy už přijde jejich zbožňovaná velitelka, a pak, až se paní nejen domu, ale i všeho ostatního uráčí dorazit – z úst táhnoucí kyselá pachuť vína, ve spodním prádle zapíchané jakési nazrzlé vousy, v tašce propocený dres z fitcentra –, pípnou: „Lednička neleduje, pračka vytekla a ta skleněná výplň dveří, kterými jsi mě nedávno prohodila, ještě taky není zasklená.“ A jestli se panovnice bude nadechovat k rázné odpovědi příliš dlouho, stihnou bezmocně dodat: „Všechno je tu jenom na mně!“

Carevna podle svého založení a okamžité nálady rebela buď zbije, anebo praští dveřmi a odejde kamsi do své společnosti. Možná jen velkomyslně otráveně mávne rukou a začne si listovat v oblíbeném časopise, v němž se dočte, že muž je debil, kterého je správné nejdřív... (jak už výše řečeno).

Ano, situace na bojišti se mění každým okamžikem, říkával tuším Kutuzov. Nejdřív všechno bylo jenom na nich, za nějakou dobu bude všechno jenom na nás. Časem však hrozí dramatická situace, v níž dělání dětí ­
– po podobných vzájemných zkušenostech
– zůstane asi taky jenom na jednom z pohlaví. Nedostoupí-li klonování dostatečného vývoje, zbude tu pak všechno na nikoho.

—Vladimír Kučera