Čas jen pro vás
Málokterá z nás dokáže spočítat lidi, jimž dnes věnovala chvilku svého času, na prstech jedné ruky. Dokonce i dvě bývají málo. Uděláme si zkrátka čas pro kohokoli, kdo na nás haleká, že má nějaký problém. Jenom pro sebe ne.
|
|
Koho všeho jste dnes vyslechla? Začneme po pořádku: ráno vám děti svěřily své obavy z písemky z dějepisu a fyziky. V rychlosti jste s nimi probrala poslední kapitoly a povzbudila je. Po cestě do práce vám sousedka podrobně vylíčila strašné trápení svého jezevčíka Harryho, který právě dospěl v psího muže, pročež podhrabal plot k sousedům, navštívil jejich fenu a dostal za to od páníčka přes hlavu lopatou. Během dopoledne si jeden z kolegů postěžoval na nepojízdné auto, druhý na jarní mrazíky a třetí na nevěrnou ženu. Odpoledne volal manžel, prý by k večeři rád svíčkovou, tedy ne že by si ji vynucoval, jen má takový nápad, ale když už tedy půjdete k řezníkovi pro hovězí, mohla byste mu vzít ještě kousek uheráku a dvacet deka debrecínky. Od řezníka jste si kromě masa odnesla ještě chmurný dojem z jeho proslovu o zhoubném vlivu supermarketů na místní
infrastrukturu. Rozkošný večer v rodinném kruhu se nesl v duchu dětských nářků nad zákeřností fyzikáře a dějepisářky a manželova spílání nepřítomnému šéfovi: To bys, Zdeno, nevěřila, co mi ten blbec zase dneska řek’. Rázovitou atmosféru večera korunovala matka. V devět hodin vám po telefonu začala zdlouhavě líčit, jak jí pošťačka zadržuje korespondenci. Když jste ji poprosila, aby chviličku počkala, neboť se vám ve vaně právě topí dítě, rozeštkala se, že si na ni nikdy neuděláte čas.
Budiž vám útěchou, že vtom nejste sama. Sociologové dokonce tvrdí, že takzvaná chronická přetíženost žen středního věku je jedním z nejvážnějších problémů současnosti. Většina rodin se totiž opírá o jednu z žen ze svého středu. Opírají se o ni děti, které se ještě nepostavily na vlastní nohy, slábnoucí rodiče i manžel, který předpokládá, že mu bude dělat zázemí. Protože ženy ve středním věku patří tradičně k nejspolehlivějším a nejvýkonnějším zaměstnancům, opírají se o ně celá oddělení firem – ať už pracují jako vedoucí, nebo jako podřízené, rozumí se samo sebou, že dělají za dva. Role ’Velké matky‘ je těžká a vysilující, jenže zbavit se jí prakticky nemůžeme. Děti nám nikdo neodpáře, rodiče také ne, za práci jsme vlastně vděčné a za manžela koneckonců taky. Možná není dokonalý, ale je náš. Určitou část úkolů se sice můžeme pokusit svěřit někomu jinému, ale nedělejme si o tom velkou iluzi. Pověříme-li například péčí o nemocné rodiče svého bratra, pak se připravme na to, že bude pětkrát denně telefonovat a žádat nás o dálkovou pomoc při hledání matčiných brýlí, adresy jejího lékaře nebo másla, které posléze najde, světe div se, v lednici. Nakonec zjistíme, že snad bude jednodušší, když se příště postaráme samy.
Jeníčkové a Mařenky
Pokud se role Velké matky nemůžeme zbavit, musíme se ji alespoň pokusit unést při zachování duševního zdraví. Fyzicky to obvykle vydržet lze, mnohem horší je to s psychikou.
„Mám pocit, jako bych byla perníková chaloupka, ze které si uloupne každý, kdo právě dostane hlad,“ shrnula své pocity jedna z mých kolegyň – matka tří dětí, sestra dvou bratrů, dcera čtyř rodičů (počítají se i nevlastní), sousedka čtyř domovních partají, přítelkyně šesti manželských párů a tak dále a tak dále. Se svým komplexem se jednou dokonce svěřila psycholožce. Celá uřícená přilétla do její ordinace, s heknutím se svalila do terapeutického křesla a vyhrkla: „Potřebovala bych, abyste mě zbavila pocitu vyčerpanosti, ale máte na to bohužel jen třicet minut. Od pěti totiž začínají třídní schůzky.“
„Stačí mi jedna minuta,“ odpověděla jí pohotová psycholožka. „Tak si prostě občas odpočiňte.“
K čemu jsou cizí problémy
Aby člověk občas vysadil, nepotřebuje nutně strávit týden dovolené na opuštěném ostrově. Bohatě postačí, když si několikrát denně dopřeje desetiminutovku a jednou týdně alespoň hodinu či dvě. Jenomže přinutit se odpočívat není zdaleka tak jednoduché, zvlášť pro Velké matky. Jak napsal Thomas Moore, autor publikace, která u nás vyšla pod názvem Kniha o duši (Portál, 1997), naše kultura jako by měla nějaký komplex pilnosti. Většina z nás by během dne našla chvíli, kdy by se dalo odpočívat, ale samy sebe přesvědčujeme, že ne. Připadá nám, že na nás stále někde čeká nějaká práce nebo někdo, kdo potřebuje naši pozornost.
„Je nešťastné, že naše civilizace nemá příliš pochopení pro nicnedělání. Když zrovna nic neděláme, máme pocit, že ztrácíme čas,“ dodává Moore.
Většina z nás poměřuje svou úspěšnost tím, co během dne stihla. Zbude-li nám doma náhodou deset minut času, v jakémsi návalu paniky se vrháme po prachovce nebo vysavači. Jestliže není nikde ani smítko, chápeme se telefonního sluchátka a ptáme se, jak se tomu či onomu daří. Nikdo nebere telefon? Naštěstí je tu další spása – dálkové ovládání televize, ze které se na nás cizí problémy jen pohrnou. Ally McBealová zase přišla o lásku, Británie o další kusy hovězího dobytka a panu Břicháčkovi z Humpolce utekl jeho první milion, přestože v té soutěži táák chytře odpovídal. Takže jsou na tom asi hůře než my, no to je ale úleva...
Proč se tak zoufale snažíme vyhýbat každé chvilce, kdy bychom zůstaly jen samy se sebou?
Protože se bojíme, co najdeme.
Možná ženskou, která tak vehementně máchala prachovkou a dálkovým ovladačem, až si ani nevšimla, jak jí ujíždí vlak.
Návrat k duši
Cizí problémy nám dávají jedinečnou šanci nevnímat ty vlastní. Kolik z nás se už jednoho dne probudilo a zjistilo, že se nám pomalu rozpadlo manželství, děti se odcizily víc, než bylo zdrávo, a na věci, které jsme si od života přály nejvíce, vlastně vůbec nezbyl čas...
Chvilka samoty sice žádné z nás nezaručí dokonalé štěstí, ale rozhodně zabrání tomu, aby nám život utekl pod rukama. Pokud totiž občas zůstaneme samy se sebou, začneme vidět věci mnohem jasněji: „Žijeme v době, která klade důraz jen na vnější svět,“ píše Moore. „Všechno nás táhne ven, lidé kolem nás, média, nároky, které na nás život klade. Tohle tempo nám pomohou vyvážit chvíle klidu, kdy nemáme žádné povinnosti, kromě jediné: věnovat se vnitřnímu světu a tomu, co v něm probíhá. Jak těm chvílím budeme říkat, je lhostejné: meditace, odpočinek nebo třeba i lenošení. Důležitý je onen vnitřní klid, v němž dýcháme hlouběji, lépe slyšíme a jasněji vidíme. Postupně se vracíme sami k sobě.“
Jeho teorie není jen ojedinělým názorem samotářského filozofa. Takzvaná hlubinná psychologie je solidní vědeckou disciplínou. Jejím základem je fakt, že většina z nás je tak zahlcena drobnými problémy všedního dne, že si ani nejsme schopny uvědomit, co nás skutečně trápí – natož to řešit. Budeme-li samy sobě dobře naslouchat, dostaneme také šanci samy sobě pomoci.
Kde ovšem tyhle chvíle vzít, a nekrást? Stačí využívat těch, které se naskytnou. Třeba čtvrthodinka, kdy děti odejdou do školy a manžel do práce. Což si namísto uklízení zbytků od snídaně uvařit kávu, sednout do křesla, přikrýt se teplou dekou a jen tak koukat z okna? A proč si místo polední pauzy nejít zaplavat do bazénu... Žádný v okolí není? Pak by mohla připadat v úvahu procházka parkem nebo tichou ulicí. Na sobotu si naordinujte posezení na lesní mýtině, výstavu, koncert nebo procházku po místech, kam vás brávala babička, když jste byla malá. Pozor, má-li to být k něčemu, jděte ven bez přátel. Nebo snad vážně chcete poslouchat vzrušující historku o tom, jak sousedům přijela na návštěvu tchyně?
Jak si zařídit chvilku o samotě
● Domlouvejte si schůzky sama se sebou
Zkuste do svého týdenního programu propašovat pravidelné chvilky osamění. Pro začátek stačí jednou denně patnáct minut, jednou týdně hodina a jednou za měsíc půlden. To je ovšem minimum, časem se jistě zlepšíte.
● Nedejte se zviklat
Je zajímavé, jak snadno se čas, který si vyhradíte jen pro sebe, změní na něco jiného. Ale pozor: když se jedná o samotu, dva už jsou dav.
● Vyjádřete své potřeby jasně a srozumitelně
Budete-li chtít být sama, neříkejte: „Potřebuju někdy čas pro sebe.“ Je to sice velmi trefné, ale ostatním to zní jako zoufalé obvinění, že jsou vám jen na obtíž. Zejména vašemu muži to tak bude znít, zkuste proto jasně a konkrétně říct: „V sobotu od dvou do pěti bych si ráda udělala volno. Mohl bys pohlídat děti?“ Zároveň mu můžete navrhnout, aby šel v neděli na fotbal, protože budete hlídat vy.
● Využívejte náhody
Odpadne-li vám nějaká schůzka, přijdete-li domů dříve z práce nebo si babička odveze děti na víkend, nesnažte se vzniklý čas za každou cenu vyplnit něčím užitečným. Zeptejte se sama sebe, co byste ráda dělala, a když si upřímně odpovíte, že nic, tak to udělejte. Příjemné nicnedělání!
infrastrukturu. Rozkošný večer v rodinném kruhu se nesl v duchu dětských nářků nad zákeřností fyzikáře a dějepisářky a manželova spílání nepřítomnému šéfovi: To bys, Zdeno, nevěřila, co mi ten blbec zase dneska řek’. Rázovitou atmosféru večera korunovala matka. V devět hodin vám po telefonu začala zdlouhavě líčit, jak jí pošťačka zadržuje korespondenci. Když jste ji poprosila, aby chviličku počkala, neboť se vám ve vaně právě topí dítě, rozeštkala se, že si na ni nikdy neuděláte čas.
Budiž vám útěchou, že vtom nejste sama. Sociologové dokonce tvrdí, že takzvaná chronická přetíženost žen středního věku je jedním z nejvážnějších problémů současnosti. Většina rodin se totiž opírá o jednu z žen ze svého středu. Opírají se o ni děti, které se ještě nepostavily na vlastní nohy, slábnoucí rodiče i manžel, který předpokládá, že mu bude dělat zázemí. Protože ženy ve středním věku patří tradičně k nejspolehlivějším a nejvýkonnějším zaměstnancům, opírají se o ně celá oddělení firem – ať už pracují jako vedoucí, nebo jako podřízené, rozumí se samo sebou, že dělají za dva. Role ’Velké matky‘ je těžká a vysilující, jenže zbavit se jí prakticky nemůžeme. Děti nám nikdo neodpáře, rodiče také ne, za práci jsme vlastně vděčné a za manžela koneckonců taky. Možná není dokonalý, ale je náš. Určitou část úkolů se sice můžeme pokusit svěřit někomu jinému, ale nedělejme si o tom velkou iluzi. Pověříme-li například péčí o nemocné rodiče svého bratra, pak se připravme na to, že bude pětkrát denně telefonovat a žádat nás o dálkovou pomoc při hledání matčiných brýlí, adresy jejího lékaře nebo másla, které posléze najde, světe div se, v lednici. Nakonec zjistíme, že snad bude jednodušší, když se příště postaráme samy.
Jeníčkové a Mařenky
Pokud se role Velké matky nemůžeme zbavit, musíme se ji alespoň pokusit unést při zachování duševního zdraví. Fyzicky to obvykle vydržet lze, mnohem horší je to s psychikou.
„Mám pocit, jako bych byla perníková chaloupka, ze které si uloupne každý, kdo právě dostane hlad,“ shrnula své pocity jedna z mých kolegyň – matka tří dětí, sestra dvou bratrů, dcera čtyř rodičů (počítají se i nevlastní), sousedka čtyř domovních partají, přítelkyně šesti manželských párů a tak dále a tak dále. Se svým komplexem se jednou dokonce svěřila psycholožce. Celá uřícená přilétla do její ordinace, s heknutím se svalila do terapeutického křesla a vyhrkla: „Potřebovala bych, abyste mě zbavila pocitu vyčerpanosti, ale máte na to bohužel jen třicet minut. Od pěti totiž začínají třídní schůzky.“
„Stačí mi jedna minuta,“ odpověděla jí pohotová psycholožka. „Tak si prostě občas odpočiňte.“
K čemu jsou cizí problémy
Aby člověk občas vysadil, nepotřebuje nutně strávit týden dovolené na opuštěném ostrově. Bohatě postačí, když si několikrát denně dopřeje desetiminutovku a jednou týdně alespoň hodinu či dvě. Jenomže přinutit se odpočívat není zdaleka tak jednoduché, zvlášť pro Velké matky. Jak napsal Thomas Moore, autor publikace, která u nás vyšla pod názvem Kniha o duši (Portál, 1997), naše kultura jako by měla nějaký komplex pilnosti. Většina z nás by během dne našla chvíli, kdy by se dalo odpočívat, ale samy sebe přesvědčujeme, že ne. Připadá nám, že na nás stále někde čeká nějaká práce nebo někdo, kdo potřebuje naši pozornost.
„Je nešťastné, že naše civilizace nemá příliš pochopení pro nicnedělání. Když zrovna nic neděláme, máme pocit, že ztrácíme čas,“ dodává Moore.
Většina z nás poměřuje svou úspěšnost tím, co během dne stihla. Zbude-li nám doma náhodou deset minut času, v jakémsi návalu paniky se vrháme po prachovce nebo vysavači. Jestliže není nikde ani smítko, chápeme se telefonního sluchátka a ptáme se, jak se tomu či onomu daří. Nikdo nebere telefon? Naštěstí je tu další spása – dálkové ovládání televize, ze které se na nás cizí problémy jen pohrnou. Ally McBealová zase přišla o lásku, Británie o další kusy hovězího dobytka a panu Břicháčkovi z Humpolce utekl jeho první milion, přestože v té soutěži táák chytře odpovídal. Takže jsou na tom asi hůře než my, no to je ale úleva...
Proč se tak zoufale snažíme vyhýbat každé chvilce, kdy bychom zůstaly jen samy se sebou?
Protože se bojíme, co najdeme.
Možná ženskou, která tak vehementně máchala prachovkou a dálkovým ovladačem, až si ani nevšimla, jak jí ujíždí vlak.
Návrat k duši
Cizí problémy nám dávají jedinečnou šanci nevnímat ty vlastní. Kolik z nás se už jednoho dne probudilo a zjistilo, že se nám pomalu rozpadlo manželství, děti se odcizily víc, než bylo zdrávo, a na věci, které jsme si od života přály nejvíce, vlastně vůbec nezbyl čas...
Chvilka samoty sice žádné z nás nezaručí dokonalé štěstí, ale rozhodně zabrání tomu, aby nám život utekl pod rukama. Pokud totiž občas zůstaneme samy se sebou, začneme vidět věci mnohem jasněji: „Žijeme v době, která klade důraz jen na vnější svět,“ píše Moore. „Všechno nás táhne ven, lidé kolem nás, média, nároky, které na nás život klade. Tohle tempo nám pomohou vyvážit chvíle klidu, kdy nemáme žádné povinnosti, kromě jediné: věnovat se vnitřnímu světu a tomu, co v něm probíhá. Jak těm chvílím budeme říkat, je lhostejné: meditace, odpočinek nebo třeba i lenošení. Důležitý je onen vnitřní klid, v němž dýcháme hlouběji, lépe slyšíme a jasněji vidíme. Postupně se vracíme sami k sobě.“
Jeho teorie není jen ojedinělým názorem samotářského filozofa. Takzvaná hlubinná psychologie je solidní vědeckou disciplínou. Jejím základem je fakt, že většina z nás je tak zahlcena drobnými problémy všedního dne, že si ani nejsme schopny uvědomit, co nás skutečně trápí – natož to řešit. Budeme-li samy sobě dobře naslouchat, dostaneme také šanci samy sobě pomoci.
Kde ovšem tyhle chvíle vzít, a nekrást? Stačí využívat těch, které se naskytnou. Třeba čtvrthodinka, kdy děti odejdou do školy a manžel do práce. Což si namísto uklízení zbytků od snídaně uvařit kávu, sednout do křesla, přikrýt se teplou dekou a jen tak koukat z okna? A proč si místo polední pauzy nejít zaplavat do bazénu... Žádný v okolí není? Pak by mohla připadat v úvahu procházka parkem nebo tichou ulicí. Na sobotu si naordinujte posezení na lesní mýtině, výstavu, koncert nebo procházku po místech, kam vás brávala babička, když jste byla malá. Pozor, má-li to být k něčemu, jděte ven bez přátel. Nebo snad vážně chcete poslouchat vzrušující historku o tom, jak sousedům přijela na návštěvu tchyně?
Jak si zařídit chvilku o samotě
● Domlouvejte si schůzky sama se sebou
Zkuste do svého týdenního programu propašovat pravidelné chvilky osamění. Pro začátek stačí jednou denně patnáct minut, jednou týdně hodina a jednou za měsíc půlden. To je ovšem minimum, časem se jistě zlepšíte.
● Nedejte se zviklat
Je zajímavé, jak snadno se čas, který si vyhradíte jen pro sebe, změní na něco jiného. Ale pozor: když se jedná o samotu, dva už jsou dav.
● Vyjádřete své potřeby jasně a srozumitelně
Budete-li chtít být sama, neříkejte: „Potřebuju někdy čas pro sebe.“ Je to sice velmi trefné, ale ostatním to zní jako zoufalé obvinění, že jsou vám jen na obtíž. Zejména vašemu muži to tak bude znít, zkuste proto jasně a konkrétně říct: „V sobotu od dvou do pěti bych si ráda udělala volno. Mohl bys pohlídat děti?“ Zároveň mu můžete navrhnout, aby šel v neděli na fotbal, protože budete hlídat vy.
● Využívejte náhody
Odpadne-li vám nějaká schůzka, přijdete-li domů dříve z práce nebo si babička odveze děti na víkend, nesnažte se vzniklý čas za každou cenu vyplnit něčím užitečným. Zeptejte se sama sebe, co byste ráda dělala, a když si upřímně odpovíte, že nic, tak to udělejte. Příjemné nicnedělání!
