Když vešla do místní nálevny, odehrála se scéna jako z amerického trháku. Ve filmu Limonádový Joe by ji určitě snímali růžovým filtrem. „Uviděla jsem ho a nemohla se nadechnout. Zamilovala jsem se jako v patnácti,“ vypráví paní Hana. Sedí teď naproti mně v křesle a tu a tam si rozpačitě přihladí oříškové vlasy, stažené do ohonu. Její příběh je tak spletitý, že cítila potřebu napsat nám jej do redakce. A my se za ní rozjeli...

TOLIK ŠTĚSTÍ NAJEDNOU
Večírek skončil a Marek s Hanou chodili ruku v ruce městem. „Vzala by sis mě?“ zeptal se jí před svítáním. O dvě hodiny později se už seznamoval s jejím osmiletým synem.

Zůstal až do neděle večer. Odjížděl, když začínaly televizní Události, a Hana ho na rozloučenou políbila na tvář. V úterý jí zavolal a ona byla štěstím bez sebe. A když v pátek večer zazvonil u jejích dveří s kyticí růží (tentokrát ne umělých), měla pocit, že se chvěje zem.

V příštích dvou měsících dostala Hana desítky zamilovaných dopisů s pražským razítkem. Když ji potkala na ulici pošťačka, spiklenecky na ni mrkala. A to ani nevěděla, že pisatel liebesbriefů přijíždí každý víkend osobně. Spravoval kohoutky, vyměňoval prasklé žárovky, vytíral koupelnu. Dokonce chtěl Haninu dvougarsonku vymalovat. Když to odmítla, došel aspoň vyvenčit ratlíka a nakoupit jídlo na celý týden.

Zneurotizovaná, uštvaná rozvedená matka-samoživitelka se ze dne na den proměnila v holku krev a mléko. Snila o životě v Praze. Kamarádky ji sice varovaly, že Pražáci, kteří jezdí jenom na víkendy, jsou falešní, ale to jí bylo k smíchu. „Copak byste dala na maloměstské řeči?“

CHUDÁK, KTERÝ PROCESTOVAL MAJLANT
Každou sobotu a neděli vařila Hana maso s omáčkou a knedlíky, smažila řízky, pekla štrúdl. Kupovala basu piv a víno – radši červené i bílé, protože nikdy nevěděla předem, na jaké bude mít Marek chuť. Za to všechno po něm nikdy nic nechtěla. „Říkala jsem si, že chudák hodně peněz procestuje. Ale v skrytu duše jsem doufala, že ho časem napadne přispět nám.“ Nenapadlo.

Jednou si Hana všimla, že na košili, kterou nechal Marek v ložnici, visí jeden knoflík už na poslední nitce. Rozhodla se, že ho přišije, a vzala košili do ruky. V tu chvíli vešel Marek do místnosti. Stiskl jí zápěstí tak, že tam měla měsíc modřinu. „Co tam hledáš?“ zasyčel. „Bylo mi to líto... Snad myslel, že jsem hledala peníze.“

TŘIATŘICET RŮŽÍ
„Kdybychom spolu měli dítě, byl bych nejšťastnější chlap na světě,“ řekl Marek Haně po dvouměsíční známosti. Ale Hana o tom nechtěla slyšet. „Jo, to tak, pak zůstanu sama s dvěma dětma.“

Marek nebyl z těch, pro které je ’ne‘ poslední odpověď. Vánoce i Silvestra sice musel strávit se svou osamělou matkou, ale po Novém roce požádal Hanu o ruku. „Dostala jsem svůj první zásnubní prstýnek. A růží, kolik mi bylo let. Jako v pohádce.“

Měsíc po zásnubách zjistila, že je v jiném stavu. „V ten moment jsem začala uvažovat racionálně. Chtěla jsem jít na interrupci. Když jsem mu to řekla, rozplakal se. Připadala jsem si jako bezcitný robot. Neřekl ani slovo. Tedy mně neřekl ani slovo, ale mé mamince telefonoval každý den, ať mi domluví, že on si mě přece chce vzít a po dítěti touží.“ Maminka s Hanou promluvila. Kdyby prý někdo tak miloval ji, neváhala by ani chvilku. Když chce být člověk spokojený, musí prostě čas od času obětovat kus svého pohodlí. Takový je život... A tak Hana nahlas oznámila, že je těhotná. Všichni včetně syna se na miminko začali těšit.


O ZAČÁTKU A KONCI
Teprve pak vše začalo. „Marek byl podrážděný, vyvolával hádky. Můžu prý za to já, protože nejsem dost milující a také mu málo věřím. Bez vysvětlení nepřijel třeba celý měsíc.“

Hana nemohla chodit do práce, protože těhotenství bylo rizikové. Měla minimální příjem. A Marek nikde. „Netušila jsem, co se děje, jestli za to můžu já nebo je v tom jiná žena. Zavolala jsem jeho kamarádovi, který nás dal dohromady. Řekl mi, že můj miláček doteď bydlel s manželkou, s níž není rozvedený. Až před měsícem si odstěhoval část věcí k nové milence na Moravu. A tak jsem šla na interrupci. Jenže už bylo pozdě. O šest dní.“

V dalších třech měsících Marek občas přijel, najedl se a odjel na Moravu. „Dokonce i jeho nová milá mi telefonovala, číslo jí dal on. Když jsem zavěsila, třásla jsem se po celém těle. A čekala, až zas někdy přijede. Přijel. Nejdřív byl strašně vzteklý, potom skoro plakal. Říkal, jak mě miluje a že začneme znovu. Měl přijet za dva dny se svými věcmi, a přijel za dva týdny. Přivezl si rádio a kartáček na zuby. Potom odjel a nepřijel zase celý měsíc. To už jsem se opravdu naštvala, odstěhovala mu vše do sklepa, napsala, kde své věci má, a šmytec. Když přijel, šíleně se rozzuřil, že prý na mě podá trestní oznámení kvůli zadržování věcí v hodnotě sto tisíc (!). A jak řekl, tak udělal.“ Není divu, že potom ho Hana už nikdy nechtěla vidět. Za sebou neměla rok života v krásné Praze, ale sedm měsíců rizikového těhotenství v kůži svobodné matky na malém městě, kde si na ni všichni ukazovali prstem.

MIMINKO
„Miminko? Jsem samoživitelka s příjmem sedm tisíc měsíčně plus výživné na syna,“ pokyvuje hlavou paní Hana. „Měsíc co měsíc nosím do banky minimálně šest tisíc na platby. Po půlroce mateřské bych byla na sociálním příspěvku a to by nám nezbylo nic. Mé dvě děti by měly mámu v blázinci, protože bych nebyla schopna je uživit. Nejsem člověk, který si dokáže říct: ono to nějak dopadne. Kde bych vzala peníze na jídlo, oblečení, hračky, knížky, kroužky? Měla jsem se soudit o otcovství a výživné s tak podlým člověkem? Ani jsem nevěděla, kde ho hledat...“

Matka jen bezradně krčila rameny. „Nezlobila jsem se na ni. Došlo mi, že ji nemůžu svými starostmi zatěžovat věčně. Máma mi může do určité míry pomoct v praktických záležitostech, ale ne rozhodovat o mém životě. Ona očekává, že ji pochopím, ale naopak už to asi nebude možné bezvýhradně.“

Dalším rádcem byla nejlepší přítelkyně, jediná, která nad ní neohrnovala nos. „Když se Radce něco stane, nechodí s tím za mámou, protože ji nezná. Vyrostla v děcáku a na bolístky jí dodnes foukají vychovatelky. Poslala mě za ředitelem domova. Ten se mnou trpělivě mluvil. Nakonec řekl, že pro dítě je nejlepší, když vyrůstá v úplné rodině.“

Byl to on, kdo dal Haně kontakt na Fond ohrožených dětí a pomohl jí vyřídit formality okolo porodu a následné adopce.

„Rodila jsem o měsíc později v nedalekém městě. Ani na chvíli jsem neměla pocit, že by mnou doktoři a sestry pohrdali nebo mě měli za krkavčí mámu. Porodila jsem krásnou a zdravou holčičku, která je teď už u adoptivních rodičů, jež pro ni vybral fond. Vím, že budou mého mrňouska hýčkat a že o něj nemusím mít strach.“

Když se Hana vrátila z porodnice domů, kde zatím matka hlídala syna, oznámila, že miminko umřelo. Chlapeček půl dne proplakal. „Doufám, že zapomene. I já chci zapomenout. Nechci teď přemýšlet o tom, jestli se mi po mém miminku bude někdy stýskat.“

CO ZBÝVÁ
Je krásná, myslím si při pohledu na tvář paní Hany. Je ovšem daleko smutnější než na rok staré fotce v rámečku, stojícím na prádelníku.

„Když se ohlížím zpátky, připadá mi, jako bych poslední dva roky strávila na centrifuze. Zažila jsem toho víc než za dvaatřicet let. Nejdřív neskutečné štěstí, potom beznaděj. Teď se pomalu vracím k normálu. Vím, že každodenní život není ani nádherný, ani příšerný, ale od každého trochu. Špatné se střídá s dobrým, ale většina dnů je prostě obyčejných. Možná se mi to muselo stát, protože jsem tak strašně toužila být šťastná. Udělala jsem spoustu věcí, které by pro mě za normálních okolností byly nepřijatelné. Vím, že to byla chyba. Možná to zní hrozně, ale ulevilo se mi, až když jsem porodila. Měla jsem pocit, že už to konečně půjde. Že budu moci normálně vychovávat syna, pracovat a možná někdy i milovat. Zkrátka normálně žít.“

Klokánek a spol.
Do situace, v níž se ocitla Hana, se každý rok dostanou desítky, možná stovky žen. Pokud nemohou nebo nechtějí podstoupit interrupci, ale zároveň není v jejich silách se o dítě náležitě postarat, měly by se obrátit na Fond ohrožených dětí. „Nastávající mamince, která by chtěla po porodu dát své dítě k adopci, se snažíme všemožně pomoci. Pochází-li z vesnice či malého města, najdeme pro ni porodnici v jiném místě, pomůžeme ji tam dopravit, případně odvézt nazpátek, může se poradit s psychologem. Pokud si to přeje, může se dokonce i seznámit s adoptivními rodiči svého potomka,“ říká Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí, která se o možnost anonymních porodů u nás velmi zasloužila. A co se stane, pokud maminka porodí postižené dítě? I na tuto eventualitu Fond ohrožených dětí myslí. Nový projekt Klokánek umožňuje umístit takové dítě, pro něž se dosud nenašli vhodní adoptivní rodiče, do přechodné ­rodinné péče, čímž odpadá pobyt v kojeneckém ústavu.