Den operace

Příjem jsem měla v Ústavu estetické medicíny o půl osmé ráno. Od půlnoci jsem měla zakázáno cokoli jíst i pít (kuřáci musejí vydržet bez cigarety a radši zapomeňte i na bonbon či žvýkačku), musela jsem přijet nenalíčená. V šatně jsem dostala skříňku, kam jsem si uložila oblečení, převlékla jsem se do ‚andělíčka‘ a s klíčem od skříňky šla na pokoj. Tam mě čekalo milé překvapení: slečna, která šla ten den také ‚na nos‘. Aspoň jsem v tom nebyla sama.

Anestezioložka nám vysvětlila, co obnáší operace v celkové narkóze a jak nám po ní může být (každý ji snáší jinak), že nemáme radši samy chodit na WC a prudce vstávat z postele. Za hodinku byla vizita, pan doktor Záruba mi ještě jednou vysvětlil, co bude s mým nosem dělat (sníží hrbol, zjemní nos nahoře po stranách a zvedne špičku). Pak jsme dostaly ‚oblbovačku‘ do zadnice. Ta začala do patnácti minut působit a sestřička mě odvedla pár kroků přes chodbu na sál. Tam jsem dostala slušivý igelitový čepeček, lehla jsem si, zavedli mi kanylu do žíly na ruce a – tma. Celá operace trvala asi hodinu.

Z narkózy jsem byla příjemně unavená a nebylo mi špatně. Kvůli tamponádě v nose jsem musela dýchat jen pusou a zatím ještě pořád nepít a nejíst (což mi ani moc nevadilo). Ležela jsem na zádech, sestřička mi nosila chladivé gelové obklady, které se přikládaly na oči a vzadu za krk, odpočívala jsem. Odpoledne jsme se slečnou dostaly čaj a mohly se brčkem konečně trochu napít. Oči začaly otékat. Zatímco moje spolubydlící měla šílený otok, že skoro neviděla na krok, já jsem pod očima měla jenom šedavé podlitiny a monokly. Večer jsme dostaly prášek na spaní, který mi bohužel moc nezabral – nejsem zvyklá spát na zádech a dýchání pusou jako při silné rýmě vás pořád budí, protože sliznice v ústech nepříjemně vysychá. V nose to jakoby bublalo a kdesi vzadu jakoby něco ‚protékalo‘. V noci nám sestřička pořád vyměňovala chladivé obklady a byly jsme se slečnou pochválené, že nám z nosu po operaci ani nekrvácelo, což je prý jinak celkem běžné.

2. den

Ráno jsem se celkem s chutí nasnídala, zasmála jsem se tomu, že s obvazy vypadám jako nějaká sova, doktor mě zkontroloval a propustil domů s tím, že si máme samy po třech dnech vyndat z nosu tamponádu. Přijel pro mě otec autem, doma jsem se uložila do postele a ledovala každou hodinu nateklé oči gelovými obklady zabalenými do utěrky. Začala jsem užívat wobenzym – patnáct tablet ráno a patnáct večer (a řekla bych, že mi to dost pomohlo). Celý den jsem pospávala, ledovala, pila čaj brčkem a večer spatřila krásné fialové podlitiny a silně oteklý obličej. Bylo mi ale dobře, nic mě nebolelo. Spala jsem radši pořád na zádech, i když to za moc nestálo. Zjistila jsem, že pokud by měl člověk permanentně něčím ucpaný nos, tak by mohl báječně zhubnout. Každé jídlo chutná bez čichu totiž jako polystyren. Navíc ani moc nejde otevřít pusa a žvýkat.

3. den

Probudila jsem se s velkými otoky, takže jsem zase jen ležela jako na márách (je dobré dát pod hlavu dva polštáře a být tak trochu v polosedu, krev se nenahrne do hlavy) a ledovala jsem. Doporučuji pořídit si nějaké audioknihy nebo si pustit rádio – pokud se vám nebude chtít spát, tak je tahle ‚meditace‘ docela nuda. Poslouchám zprávy o povolebním vyjednávání a těším se jako malé dítě, až si z nosu vyndám tampony a zase se náááádechnu nosem! Zuboženou pleť ošetřuji párkrát denně alespoň vodou navlhčeným tamponem a dětským olejíčkem. Můj nejlepší kamarád je teď balzám na rty, ty totiž kvůli dýchání ústy co minutu vyschnou na troud. Cítím, že mi v nose cosi teče, ale nechávám to koňovi.

4. den

Moje modřiny se teď skví hořčičnou žlutí a píšu si e-maily se slečnou, se kterou jsem byla v Ústavu estetické medicíny na pokoji. Inu, za socialismu navazovaly ženy přátelství se spolupacientkami v porodnicích a v dnešní postmoderní době zase na plastice. Po dopoledním odhodlávání jdu do koupelny odstranit tampony. Sundám obvaz a pak opatrně z každé dírky vytáhnu tampon. Vůbec to nebolí a jde to zlehka, protože jsou mastné, takže v pohodě vyklouznou. Můžu dýchat nosem! A vidím jeho špičku! Z jedné nosní dírky komicky trčí modrá nit (steh), nos se mi zdá být menší, špička je na dotyk necitlivá a jemným pohmatem poznávám, že je jiná než ta ‚stará‘. Mám z toho radost, mám tušení, že pod dlahou se skrývá fešák! Teď je důležité nos čistit každé dvě tři hodiny vatovými štětičkami (říkám jim vaťátka), protože nesmíte smrkat. V horních částech nosních dírek jsou vaťátkem cítit jizvy a sliznice v nose je rozcitlivělá. Na internetu jsem si nechala poradit, že je dobré na noc do nosu dávat zinkovou emulzi Miraclean, která by jizvy měla rychle zacelit. Rychle se unavím a jakýkoli prudký pohyb způsobuje otok. K večeru nos dost natekl a špička je jako kus kamene. Ale že je taková slibně roztomilá, nesu to stoicky.

5. den

V noci se mi spustila rýma. Otoky ustupují, modřiny se vybarvují krásnými barvami podzimního listí (které mi ale, upřímně řečeno, moc nesluší, protože jsem zimní typ). Jsem hodně unavená, většinou spím i během dne. Nos pod sádrou začal trochu svědit, ale proti otravné rýmě, kterou můžete maximálně čistit vaťátky… (Dobré je namáčet je do vincentky, ale stačí i obyčejná voda.) Království za smrkání! Leduji každé dvě hodiny, ale nijak to nepřeháním, už si můžu číst, čehož mohutně využívám.

Pokračování zítra.

Tisk článku | Poslat článek