Jsem to, co dělám
Vzdálenější mým představám o hraběnce už Petra Sternbergová být nemohla. Klučičí sestřih, usměvavé oči a kytkované manšestráky. „Vítejte u nás doma,“ kývla hlavou k budově barokního zámku Jemniště a vedla nás za ‚dům‘ pochlubit se rozkvetlou skalkou.
|
|
Ono je toho ale na zámku kousek od Benešova u Prahy k chlubení víc. Třeba krásný park se sochami, rybníčky a spoustou květin, jejichž barevné kompozici ještě před pár měsíci udávalo tón sedm tisícovek tulipánů. Nebo nedávno renovované barokní varhany, okrovo-bílá fasáda, po letech chátrání se vesele rozpomínající na svá nejlepší léta, tři stylové apartmány pro romantické nocování, kavárna či expozice v salonech, jimž Petra Sternbergová (30) v minulých devíti letech postupně vdechovala šmrnc, něhu a útulné kouzlo.
Začali jsme rodinou
Provdat se na zámek, to už na první poslech zní jako pohádka. Když se však dvacetiletá novomanželka Petra se svým mužem Jiřím Sternbergem stěhovala na Jemniště, o které desítky let předtím ‚pečoval‘ stát, žádná selanka to nebyla. V bytě neměli elektřinu ani topení, zámek a zahrada zoufale volaly po obnově a o názoru okolí na nové sousedy výmluvně vypovídala vysklená okna v přízemí, co by kamenem dohodil od plotu. Přes to všechno si mladá žena z Jindřichova Hradce a novopečená hospodyňka s akčním rádiem 40 pokojů a 12 hektarů parku nestýskala, naopak. „V mé tehdejší naivitě mi to připadalo strašně romantické,“ připouští a hned dodává, že dneska by celou situaci nahlížela trochu jinak. V jednom si je ale naprosto jistá: Stejně jako tehdy by i teď začala rodinou.
„Potřebovali jsme si vytvořit zázemí, kořen, kolem kterého budeme celou tu krásu budovat,“ vysvětluje hraběnka a pak vzpomíná na roky života na staveništi, kdy děti kodrcaly v chodítkách mezi hromadami kamení, ze zdí čouhaly dráty a celá rodina se stěhovala z pokoje do pokoje, podle toho, který byl právě dokončený. „Taky jsme spali v expozicích, když bylo třeba,“ líčí zámecká paní tehdejší peripetie. „Nebo jsme na víkend vyklidili pokoje, kde jsme žili přes týden, abychom je mohli pronajímat, a získali tak peníze na další renovace.“ Práce nebylo jako na kostele, ale doslova jako na zámku. Však si to představte – doma neuklízíte týden a máte co dělat, abyste nepořádek zpacifikovali, a tady se na nic nesáhlo celá desetiletí! Petra Sternbergová přiznává, že začátky nebyly snadné a někdy přišly i chvíle, kdy ji opouštěla víra, že s manželem dokážou naplnit svůj sen a vytvořit z Jemniště kulturní centrum Benešovska.
S hraběnkou to šije
Máte-li povahu, že musíte pořád něco měnit, předělávat, tvořit a čančat, pak se vám nemůže přihodit nic lepšího než se stát zámeckou paní. „Myslím, že můj manžel má velké štěstí, že nežijeme v 2+1, ale tady,“ směje se paní hraběnka. Jako většina mužů ani on nijak zvlášť nelační po změnách, a tak kvituje s povděkem, že jeho žena s kilometry látek, krejčovským metrem, nůžkami a jehelníčkem řádí o několik místností dál a on si může hýčkat pocit, že žije vlastně docela klidný život. Tedy přesně do té chvíle, než se paní Petře objeví v očích pohled lovce, a tak se jede na výpravu po všemožných bazarech a vetešnictvích, kde je stále tolik neobjevených pokladů (paní Sternbergová jim říká familiárně ‚křápy‘), které by se na Jemniště mohly hodit. Však i její pracovna připomíná spíš romantický budoár než kancelář a subtilní notebook mezi všemi těmi dekoracemi, kytičkami, ozdůbkami, paravánky a draperiemi skoro přehlédnete. „Ať přijdete na zámku do kterékoli místnosti, všude to je podobné. Samý lapač prachu a křáp,“ libuje si Petra, jejíž vášní je tvoření a žádný kousek látky nebo dřeva před ní není v bezpečí. Zvlášť když na ni přijde smutná nebo protivná nálada. Než by prý trápila lidi, to raději zápasí s materiály, a tak sedne a šije látkové rámečky na fotky, polštářky, širmy na lampy, paravány... Tvrdí, že má víc odvahy než talentu a když ji něco napadne, prostě ‚splácá‘ první kousek a pak ho předloží odborníkovi, aby se ujal výroby s fortelem a za použití těch správných technik. Odměnou jí pak je nejen krásný originál, ale občas i pochvalné zabručení mistra řemesla ‚hm, tak tohle by mě nikdy nenapadlo‘.
Svatba na zámku
Půvabné prostory zámku Jemniště i anglického parku doslova pokřikují na kolemjdoucí, že jsou jako stvořené pro romantickou veselku snů. Mohla snad paní hraběnka přeslechnout tohle volání? Nemohla. Už proto, že sotvakde jinde uspokojíte své touhy po krásnu a čančání tak dokonale jako právě na svatbě. Začalo to několika povedenými obřady, nyní už pět let na zámku funguje svatební agentura se vším všudy a zámecká paní je opět ve svém živlu. Svatby Petře Sternbergové tak učarovaly, že se rozhodla vytvořit o nich knihu. Nazvala ji jednoduše Svatbář a pracuje na ní s Lindou Jandovou, s níž agenturu před pěti lety zakládala, a ilustrátorkou Míšou Novotnou.
Kromě toho, že může povolit otěže své fantazii a vyhrát si s dekoracemi ve stylu růží, levandulí, hortenzií, pomněnek a dalších květů, těší se ze spolupráce s lidmi. „Miluju týmovou práci,“ svěřuje se. „Ten pocit, že se účastníte tajemství, které pak působí na lidi, je nádherný.“ Připouští, že najít parťáka není nikdy snadné, ale když máte v sobě tolik víry v člověka a pozitivní energie jako ona, tak si vás spříznění lidé najdou sami a jsou nablízku ve chvíli, kdy je potřebujete. „Já neznám míru a cokoli dělám, tím jsem. Takže to někdy přeženu,“ přiznává hraběnka, která ‚své‘ lidi občas potřebuje i k tomu, aby ji chytili za flígr, postavili na zem a řekli: ‚To stačí, už je to dobrý...‘
Mezi nebem a zemí
Studovat teologii a religionistiku se Petra Sternbergová nerozhodla proto, že by se doma při péči o dvě děti, dům o čtyřiceti pokojích i s přilehlými zahradami, svatební agenturu a rodinný krb nudila, nýbrž kvůli sobě. „Je to jenom další potřeba mé duše,“ míní. „Myslím, že člověk by měl umět být hodně silný i nesmírně nepatrný. Jedině tak si dokáže porozumět a také sám sobě i ostatním odpustit.“
Každé ráno vnímá jako obrovskou výzvu a učí i svoje děti, aby žily naplno, pravdivě a tak, jako by už neměly žádný opravný termín. Šestileté Isabele i osmiletému Vojtěchovi se rodiče věnují, jak jen to jde, ale i tak by si maminka Petra přála mít na ně času víc. Děti ovšem samy nebývají. Tu jdou pomoct zahradnici přesázet kytky, jindy s rybářem k jezírku pro čerstvou rybku. Mají velké štěstí, že žijí na zámku. Ne však kvůli tomu, že by jim to zaručovalo šťastný a bezstarostný život – ten vám neslíbí nikdo na světě. To spíš díky mamince, která říká: „Nikdy nepřestanu věřit, že když se nám podaří vytvořit na zámku harmonické prostředí, tak každý, kdo tu stráví byť jen jeden den, odejde zase o něco bohatší a třeba i trochu lepší a hodnější.“
Začali jsme rodinou
Provdat se na zámek, to už na první poslech zní jako pohádka. Když se však dvacetiletá novomanželka Petra se svým mužem Jiřím Sternbergem stěhovala na Jemniště, o které desítky let předtím ‚pečoval‘ stát, žádná selanka to nebyla. V bytě neměli elektřinu ani topení, zámek a zahrada zoufale volaly po obnově a o názoru okolí na nové sousedy výmluvně vypovídala vysklená okna v přízemí, co by kamenem dohodil od plotu. Přes to všechno si mladá žena z Jindřichova Hradce a novopečená hospodyňka s akčním rádiem 40 pokojů a 12 hektarů parku nestýskala, naopak. „V mé tehdejší naivitě mi to připadalo strašně romantické,“ připouští a hned dodává, že dneska by celou situaci nahlížela trochu jinak. V jednom si je ale naprosto jistá: Stejně jako tehdy by i teď začala rodinou.
„Potřebovali jsme si vytvořit zázemí, kořen, kolem kterého budeme celou tu krásu budovat,“ vysvětluje hraběnka a pak vzpomíná na roky života na staveništi, kdy děti kodrcaly v chodítkách mezi hromadami kamení, ze zdí čouhaly dráty a celá rodina se stěhovala z pokoje do pokoje, podle toho, který byl právě dokončený. „Taky jsme spali v expozicích, když bylo třeba,“ líčí zámecká paní tehdejší peripetie. „Nebo jsme na víkend vyklidili pokoje, kde jsme žili přes týden, abychom je mohli pronajímat, a získali tak peníze na další renovace.“ Práce nebylo jako na kostele, ale doslova jako na zámku. Však si to představte – doma neuklízíte týden a máte co dělat, abyste nepořádek zpacifikovali, a tady se na nic nesáhlo celá desetiletí! Petra Sternbergová přiznává, že začátky nebyly snadné a někdy přišly i chvíle, kdy ji opouštěla víra, že s manželem dokážou naplnit svůj sen a vytvořit z Jemniště kulturní centrum Benešovska.
S hraběnkou to šije
Máte-li povahu, že musíte pořád něco měnit, předělávat, tvořit a čančat, pak se vám nemůže přihodit nic lepšího než se stát zámeckou paní. „Myslím, že můj manžel má velké štěstí, že nežijeme v 2+1, ale tady,“ směje se paní hraběnka. Jako většina mužů ani on nijak zvlášť nelační po změnách, a tak kvituje s povděkem, že jeho žena s kilometry látek, krejčovským metrem, nůžkami a jehelníčkem řádí o několik místností dál a on si může hýčkat pocit, že žije vlastně docela klidný život. Tedy přesně do té chvíle, než se paní Petře objeví v očích pohled lovce, a tak se jede na výpravu po všemožných bazarech a vetešnictvích, kde je stále tolik neobjevených pokladů (paní Sternbergová jim říká familiárně ‚křápy‘), které by se na Jemniště mohly hodit. Však i její pracovna připomíná spíš romantický budoár než kancelář a subtilní notebook mezi všemi těmi dekoracemi, kytičkami, ozdůbkami, paravánky a draperiemi skoro přehlédnete. „Ať přijdete na zámku do kterékoli místnosti, všude to je podobné. Samý lapač prachu a křáp,“ libuje si Petra, jejíž vášní je tvoření a žádný kousek látky nebo dřeva před ní není v bezpečí. Zvlášť když na ni přijde smutná nebo protivná nálada. Než by prý trápila lidi, to raději zápasí s materiály, a tak sedne a šije látkové rámečky na fotky, polštářky, širmy na lampy, paravány... Tvrdí, že má víc odvahy než talentu a když ji něco napadne, prostě ‚splácá‘ první kousek a pak ho předloží odborníkovi, aby se ujal výroby s fortelem a za použití těch správných technik. Odměnou jí pak je nejen krásný originál, ale občas i pochvalné zabručení mistra řemesla ‚hm, tak tohle by mě nikdy nenapadlo‘.
Svatba na zámku
Půvabné prostory zámku Jemniště i anglického parku doslova pokřikují na kolemjdoucí, že jsou jako stvořené pro romantickou veselku snů. Mohla snad paní hraběnka přeslechnout tohle volání? Nemohla. Už proto, že sotvakde jinde uspokojíte své touhy po krásnu a čančání tak dokonale jako právě na svatbě. Začalo to několika povedenými obřady, nyní už pět let na zámku funguje svatební agentura se vším všudy a zámecká paní je opět ve svém živlu. Svatby Petře Sternbergové tak učarovaly, že se rozhodla vytvořit o nich knihu. Nazvala ji jednoduše Svatbář a pracuje na ní s Lindou Jandovou, s níž agenturu před pěti lety zakládala, a ilustrátorkou Míšou Novotnou.
Kromě toho, že může povolit otěže své fantazii a vyhrát si s dekoracemi ve stylu růží, levandulí, hortenzií, pomněnek a dalších květů, těší se ze spolupráce s lidmi. „Miluju týmovou práci,“ svěřuje se. „Ten pocit, že se účastníte tajemství, které pak působí na lidi, je nádherný.“ Připouští, že najít parťáka není nikdy snadné, ale když máte v sobě tolik víry v člověka a pozitivní energie jako ona, tak si vás spříznění lidé najdou sami a jsou nablízku ve chvíli, kdy je potřebujete. „Já neznám míru a cokoli dělám, tím jsem. Takže to někdy přeženu,“ přiznává hraběnka, která ‚své‘ lidi občas potřebuje i k tomu, aby ji chytili za flígr, postavili na zem a řekli: ‚To stačí, už je to dobrý...‘
Mezi nebem a zemí
Studovat teologii a religionistiku se Petra Sternbergová nerozhodla proto, že by se doma při péči o dvě děti, dům o čtyřiceti pokojích i s přilehlými zahradami, svatební agenturu a rodinný krb nudila, nýbrž kvůli sobě. „Je to jenom další potřeba mé duše,“ míní. „Myslím, že člověk by měl umět být hodně silný i nesmírně nepatrný. Jedině tak si dokáže porozumět a také sám sobě i ostatním odpustit.“
Každé ráno vnímá jako obrovskou výzvu a učí i svoje děti, aby žily naplno, pravdivě a tak, jako by už neměly žádný opravný termín. Šestileté Isabele i osmiletému Vojtěchovi se rodiče věnují, jak jen to jde, ale i tak by si maminka Petra přála mít na ně času víc. Děti ovšem samy nebývají. Tu jdou pomoct zahradnici přesázet kytky, jindy s rybářem k jezírku pro čerstvou rybku. Mají velké štěstí, že žijí na zámku. Ne však kvůli tomu, že by jim to zaručovalo šťastný a bezstarostný život – ten vám neslíbí nikdo na světě. To spíš díky mamince, která říká: „Nikdy nepřestanu věřit, že když se nám podaří vytvořit na zámku harmonické prostředí, tak každý, kdo tu stráví byť jen jeden den, odejde zase o něco bohatší a třeba i trochu lepší a hodnější.“
