Blanka Nováková

obchodní ředitelka hotelu Imperial

"Na dokonalou matku si nehraju. Věřím, že pro své dítě budu právě proto tím nejlepším příkladem."

MATKA, KDYŽ TO JDE

Občas mi někdo říká, že jsem workoholička. Já se za ni nepovažuju, protože beru svou práci jako přirozenou součást života. Dost možná mají ale ostatní pravdu,  protože jsem poslední pracovní schůzku měla dva dny před porodem a na e-mail koukla naposledy pár hodin před tím, než se Tomášek narodil. Z domova jsem začala pracovat čtrnáct dní po porodu a zpátky do práce se naplno vrátila po třech měsících.

MANAŽERKA V TEPLÁKÁCH

Bez dobrého týmu a tolerantního šéfa by to ale nešlo. Je to životní klika. Mého nadřízeného zajímají výsledky a je mu jedno, jestli jich dosáhnu v kanceláři nebo v teplácích z domova. Takže třikrát týdně jezdím na celý den do kanceláře, malého hlídají babičky, zbytek týdne pracuji z domu. Když je Tomášek vzhůru, věnuji se jemu, ale jakmile usne, otevřu si notebook a vyřizuju e-maily nebo telefonuji, jde v průměru tak o tři až čtyři hodiny denně. Většinou se ale stává, že na práci dojde až večer, kdy je konečně klid. I když mám často předsevzetí, že půjdu spát brzy, práce mě semele a sedím u počítače dlouho přes půlnoc.

DOMA SI POMÁHÁME

S partnerem jsme spolu čtrnáct let, svatbu jsme ještě nestihli. Jirka je stejně pracovně vytížený jako já, takže rodinný program často řešíme s diářem v ruce. Je skvělý táta, dlouho jsme diskutovali snad jen nad dělbou práce, protože Jiří uznává model chlapských a ženských prací. Abychom se zbytečně nehádali, pořídili jsme si paní na výpomoc. Takže je doma klid, všude čisto a Tomáš má mámu, se kterou se nenudí. Místo mytí nádobí jezdíme po parku.

Johana Turnerová

PR manažerka

"Střídám zaměstnavatele i povolání. Měním je ve chvíli, kdy mi přestanou dělat radost."

MÁM RÁDA LIDI

Začínala jsem v recepci pražského hotelu Pallas. Pak přišly restituce, kolega číšník dostal zpátky hotel U tří pštrosů a oslovil mě. Jenže třináct pokojů, to pro mě bylo brzy málo. Já potřebuju lidi, miluju je! Utekla jsem do Jalty, kde bylo pokojů desetkrát tolik. Začínala jsem na recepci, ale brzy ze mě byla manažerka a měla jsem na starosti všechno okolo ubytování včetně pokojských. Nebuduju kariéru za každou cenu, jen se ráda učím nové věci, prací se bavím. Jenže po třech letech už nebylo co se učit, tak jsem změnila vzduch a nastoupila do britské reklamní agentury. Do dneška se s kolegy z Jalty stýkáme, jezdíme společně s dětmi na  chatu i na dovolené, stali se z nás přátelé. Partička z agentury, zvláště ta v Londýně, byla taky fajn, ale prodej není moc pro mě. Po roce přišla nabídka z pražského Centra krásy a dlouhověkosti, tak jsem ji vzala. Kosmetika, hadříky, životní styl, no víte, o čem mluvím, to se nedalo odmítnout. Bohužel jsem se později nepohodla s milenkou majitele a odešla narychlo středem. Najednou a poprvé v životě jsem se ocitla bez práce.

KROK VEDLE

Pomohl kamarád, udělal ze mě vedoucí jedné ze svých směnáren. Finančně to nebylo špatné, ale jinak rok a půl utrpení. Na druhou stranu byl čas srovnat si život a taky najít si muže – jsem s ním dodnes. O to větší radost jsem měla z vyhraného konkurzu do Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Nastupovala jsem jako asistentka, ale brzy jsem pracovala na samostatných projektech. Třeba když nám americká vláda darovala finance na kampaň prevence obchodování se ženami. O ty holky, co naletěly, jsem se starala i po návratu domů, otřesné příběhy. Jenže jsem přesně nevěděla, co všechno se s nimi děje, tak jsem začala, to už mi bylo přes třicet, studovat na vysoké psychoterapii. Taky jsem se s tím potřebovala nějak vypořádat.

DNESKA JEDU NA SEBE

V IOM jsem byla pět let, pak přišlo miminko. Porodila jsem Adama ve třiatřiceti, ale do roka už jsem pracovala znovu. Měla jsem pocit, že jinak zblbnu. Manžel dělá v hudebním vydavatelství, dohodil mi pár kontaktů a já začala dělat PR muzikantům, pak kamarádově časopisu, lidem z festivalů, nakonec se přidal Michal Hrůza, Ready Kirken, Mig 21, Hana Hegerová nebo Toxique. A to všechno z domova a sama. Jde to.

PRO DOBRÉ VZTAHY V KANCLU

Měla jsem vždycky štěstí na kolegy. Vypozorovala jsem, že se vám vyplatí mluvit s lidmi na rovinu. S podřízenými i těmi nad sebou. Když se o dobré vztahy snažíte od začátku, pak se přece nemusíte stydět říct ‚hele, je mi to tu malý‘. To není špatně, to je prostý fakt. Já jsem v tomhle hodně chlap. Mám přímé uvažování a intriky nejsou pro mě. Ty mi musel vždycky někdo přeložit. Taky je dobré umět lidi poslouchat. Pak už jen stačí si v hlavě všechny informace pospojovat, a nikdy se vám nemůže stát, že budete po ránu nepříjemná na kolegyni, se kterou se rozvádí manžel, nedá vám to. Od každého se navíc můžete něco naučit, něco se dozvědět. Proto mě třeba baví staří lidé. Mají úplně jiný pohled na svět.

MUSÍ VÁS TO BAVIT

I když to tak možná vypadá, nejsem přesedavá a neměním místa jen tak pro legraci. Ale to, co dělám, musím dělat ráda a musí to být v souladu s tím, co opravdu chci a jak to cítím. Člověk pak zvládne leccos a naučí se ještě víc. Když se ale pořád jen do něčeho nutíte, spotřebujete dvojnásob energie a brzy není z čeho brát.

Jitka Hajná

státní úřednice

"Zůstala jsem dlouho na mateřské a žila s nepravým mužem. Ale pak jsem sebrala odvahu ke změně."

MATKY NEBEREME

Brzy po svatbě jsem otěhotněla. A protože jsme si přáli oba děti dvě, zůstala jsem v domácnosti dlouhých sedm let. Pak začal únavný koloběh. Bylo to těžší, než jsem čekala. Jako matka dvou dětí jsem na vlastní kůži pocítila diskriminaci. Stále jsem musela odpovídat na dotazy, jak velké jsou děti, kdo mi je bude hlídat, co bude, až onemocní… Bylo úplně jedno, jak jsem odpovídala, rozhodnuti byli předem. Po roce hledání se mi konečně podařilo vyhrát výběrové řízení do chomutovské pobočky Pozemkového fondu České republiky. Jsem tady dodnes a řídím oddělení převodů pozemků.

ZAČÁTEK PRÁCE, KONEC MANŽELSTVÍ

Když byly starší dceři dva, manžel začal podnikat. Od toho momentu už se všechno točilo jen kolem něj a jeho práce. S dětmi jsem v podstatě byla pořád sama, protože on měl přece svou firmu, zatímco já nic. Když jsem se pak chtěla já vrátit do práce, nezajímalo ho to, jeho podnikání bylo přece důležitější. Jakmile jsem tedy nastoupila do zaměstnání, byl to začátek konce. Všechno, co se týkalo dětí, byla moje věc. Automaticky počítal s tím, že o děti se musím postarat sama. To už jsem nemohla zvládat. Rozhodla jsem se odejít a našla si pronájem. Zpočátku to bylo hodně složité, hlavně finančně. Pamatuji si doby, kdy jsme po zaplacení všeho měly s dcerami sto dvacet korun na den. Já totiž manželovi nechala všechno včetně chalupy, aut i bytu. Bohudíky je tohle dávno za mnou.

A CO DÁL?

I když to nebylo jednoduché, svého rozhodnutí nelituju. Najednou cítím, že žiju volněji. Mám dobrou práci, našla jsem si přítele, žijeme společně a funguje to. Kdybych před lety neutekla z klece a nešla do práce, asi bych dnes byla nešťastná. V poslední době cítím, že jsem na rozcestí, a řeším, co dál. Práci měnit nechci, ale mám potřebu se na něco vrhnout. Děti už jsou velké, takže mám čas na sebe. Asi začnu studovat jazyky. A ještě jedno přání mám: toužím po vlastním bydlení. Po letech harcování po pronájmech si přeju svůj vlastní dům.


Líbil se vám tento článek? Předplaťte si Marianne  a každý měsíc dostanete 150 stran skvělého čtení. A k tomu dárek!

Tisk článku | Poslat článek