Po skončení střední školy dala na dobré rady a vystudovala práva. Byla z ní právnička, vdala se za vědeckého pracovníka. A v duši snila o dalekých cestách a nových zážitcích na hony vzdálených stereotypní realitě, kterou prožívala.
Manželství jsou okovy
Když bylo Mileně Holcové kolem třicítky, došlo jí, že život, který žije, není její vlastní. Jako by patřil někomu jinému. A že už ho zkrátka nechce žít, že se raději vrhne do nejistoty, než by dál skomírala podle obecných měřítek spokojeného života s jistým místem podnikové právničky a po boku muže, se kterým už dávno neměla nic společného. „Manželství nebylo šťastné. Dnes není podstatné, kdo nesl větší díl viny, byli jsme prostě dva lidé, kteří se k sobě nehodili. Bohužel manžel to tak necítil a v momentě, kdy jsem se chtěla dát rozvést, začalo doma peklo. To, co byl schopný a ochotný dělat ve snaze mě udržet doma, je pro mě dodnes nepochopitelné.“ Právě o době, kdy měla paralelní vztah, čekal ji rozvod a následná bitva o děti, napsala po letech Milena Holcová poutavou knihu s lakonickým názvem Nech tu děti a zmiz.Dramatické období se jí podařilo překonat i díky novému partnerovi, se kterým žije dodnes. „Vedle Martina jsem najednou měla pocit, že dokážu všechno. Že můžeme žít klidně ve stanu v zimě v parku a zvládneme to.“ Právě tohle osudové setkání s Martinem Matouškem pomohlo Mileně Holcové změnit celý život. Konečně měla vedle sebe někoho, koho vlastně celý život hledala. Muže, který ji nebude přetvářet, ale naopak podporovat a starat se o ni.
Autostop jako životní styl
Nebyl to útěk v pravém slova smyslu. Spíš opuštění. Milena Holcová skoro ze dne na den opustila svůj ‚starý‘ život, aby začala skutečně žít. Opustila své lukrativní místo právničky a jen s pár věcmi se odstěhovala s přítelem Martinem a dětmi do Brna. Začátky byly krušné. „Bydleli jsme v malém a tmavém bytě. Aby se tam děti vůbec vešly, Martin jim sestavil taková pódia, aby každý měl alespoň kousek svého soukromí,“ vzpomíná Milena Holcová a jedním dechem dodává, že by ale neměnila. Byl to vlastně šťastný život, i když bez peněz. Přinášel jí inspiraci, a tak začala psát. A také cestovat. Přesněji – začala cestovat stopem po celém světě. Sama, se svými dětmi, s přítelem nebo s kamarády, ale vždycky jenom stopem.Její cestovatelské zásady jsou jednoduché: co nejblíže k lidem, co nejmenší bágl, co nejvíc času, co nejdál od turistů, snaha proniknout za zeď zvyků, tradic i jednotlivých lidských osudů… O svých cestách podává psaná svědectví. Pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, americkou střední vou, laponskými intelektuály, afghánskými táliby, poznala orinocké a mexické indiány, domorodce v Laosu i venkovany na Kubě…
Z právničky majitelka skákacího hradu
Avšak i cesty stopem něco stojí, a tak rodina sháněla peníze, kde se dalo. „Martin se o nás vždycky dokázal postarat, za to mu patří můj velký dík. Věděla jsem, že na jídlo bude vždycky, a to pro mě byla priorita, cítila jsem se s ním v bezpečí,“ vzpomíná Milena Holcová a vypráví o všech řemeslech, která kvůli penězům dokázali dělat. Před Vánocemi jezdili do lesa na jmelí, které doma vázali do kytic, a děti je prodávaly po domech. Nebo měli pronajatý stánek, kde pekli palačinky. Opravdový majstrštyk pak přišel, když si koupili skákací hrad. „Těsně po revoluci tady nic takového nebylo. Zjistili jsme, že ve Vídni se ale skákací hrad dá pořídit, tak jsme se zadlužili a vyjeli si pro něj…“Se skákacím hradem pak objížděli Evropu. Nejkrásnější bylo putování po Francii. Spali pod stanem, přes den provozovali svou atrakci, a dětem tak přichystali senzační prázdniny, které by v ‚normální rodině‘ asi jen těžko zažily. A ve svém podnikání měli i úspěch. Hrad byl brzy splacený a zbylo i na cestování.
Posledním podnikatelským záměrem nekonvenční rodiny pak bylo provozování malé výletní hospůdky. Byla to vlastně chalupa, kde rodina v letní sezoně trávila čas. V přízemí pak udělali malou cukrárnu se sezením v přírodě a brzy se do jejich podniku začali sjíždět turisté zdaleka. Tohle jediné ale Milenu Holcovou opravdu nebavilo. „Když už jsme tam byli třetí sezonu, byla jsem otrávená. Nechtěla jsem být hospodská. Snažila jsem se být na hosty nepříjemná, jenže všichni si mysleli, že je to součást místního vtipného koloritu, a nikdo mě nebral vážně. Prostě jako by ironie vůči hostům byla součástí cukrárny. Pak jsem se modlila, aby nám to třeba zavřela hygiena, ale taky se mi to nepovedlo, a to jsem před kontrolou schválně neuklízela… Nakonec jsme to skončili sami a z vlastního rozhodnutí.“






