Uprostřed noci zadrnčel telefon. Na displeji Alena. „Co se stalo?“ huhlám. „Nic, právě že nic, zase nepřišel domů!“ slzí moje nejlepší kamarádka. Poslední dobou poněkud oposlouchaná písnička. Alena se se svým manželem znala už na střední škole. Během víceméně normálního manželství se z Ivana stal MUDr. a dvojnásobný otec. Alena se usilovně snažila být dobrou matkou, hospodyní, manželkou, milenkou i zaměstnankyní. Roky bylo všechno v jejím životě bez chybičky, jak v práci, tak doma. Ale pana doktora, jak šel čas, přestal manželský život uspokojovat. Začal se rozvíjet klasický příběh: domů chodil pozdě večer, nemluvil, o sex nestál, děti ho otravovaly a manželka ještě víc. Probíraly jsme tuhle situaci ze všech stran. „Má krizi středního věku, hledá sám sebe, až se najde, bude zase všechno jako dřív, uvidíš,“ nepřesvědčivě jsem ji utěšovala otřepanými frázemi. A Alena pořád předstírala sama sobě, že je to tak normální, že se to po létech manželství stává, že manžel má svoji práci, dělá kariéru, je unavený… Až přišel jednoho dne domů, aby jí oznámil, že už ji nemiluje a odjíždí na dva roky za prací do zahraničí. Doprovázet ho bude sestřička z ordinace, kterou naopak miluje. Tečka. Alena se zhroutila a já nevěděla, co říkat, jak vysvětlit tuhle proměnu z milujícího manžela v cynika, který  chladnokrevně opouští léta budovaný domov.
Navíc mi začaly v hlavě znít varovné hlasy: „Tvému manželovi bude letos čtyřicet pět let, co když taky bude chtít odejít? Ostatně, pořád je na rybách… Co když?!“

Co se děje, doktore?

Nejhorší je neznámé nebezpečí. Tak jsem začala shánět informace. Od prostých manželských nevěr jsem se dočetla až ke krizi středního věku, kterou prochází každý manžel, a nikoho to nemine. Abych se alespoň já na manželův přechod připravila, když Alena už to nestihla, navštívila jsem dokonce manželskou poradnu. Tam mě pan začnou hroutit. Bez boje pak podlehnou depresím, alkoholu, v lepším případě se z nich stanou neurotičtí bručouni, kterým není nikdy nic vhod. Na všem vidí jenom chyby, negativismus se z nich ‚vypařuje‘ úporněji než laciná kolínská.

To nemůže být pravda! Tohle všechno mne čeká? Není jiná cesta? V uších mi zazněli Beatles: „Až mi bude šedesát čtyři, nebudu mít vlasy, budeš mě pořád potřebovat, budeš se o mě starat? “

Ta písnička je přece veselá, aspoň my ženy si to myslíme, vždyť ten chlapík se vlastně těší, jak budou společně chovat na kolenou vnoučata, jezdit na výlety… Dost! Musí být nějaké řešení.

Pátrala jsem dál. A nakonec našla. Dalo to však mnohem větší práci, protože o dobrých věcech se kupodivu píše daleko méně než o těch zdrcujících.

Ti lepší jsou ve vývoji

Představte si, že existují muži, kteří neprocházejí krizí, ale vývojem. A netýká se to pouze mužů, platí to i na ženy. Tito ‚superlidé‘ pociťují všechny příznaky stárnutí, ale vědí, že s přibývajícími léty přichází
i moudrost a nadhled.

Starobylé civilizace uctívaly své stařešiny právě pro zkušenosti, o které je mohli pumpnout, a tak se navzájem obohatit. Manžel ve vývoji dokáže totéž, s jediným rozdílem: pumpne sám sebe. Třeba tak, že znovu objeví svého dávného koníčka, začne chodit častěji za kamarády a diskutovat s nimi třeba o ekologii. Prý mu to my ženy máme dopřát. Tedy nechat ho trávit čas podle jeho potřeb.

Základem dobrého vztahu je vzájemný respekt a důvěra. To už známe, kolem přechodu je ale prý ještě důležitější být lempl, co na všechno tak trochu kašle – moc nemluvit, malichernosti přecházet, dělat si své a nechávat žít. Ale pokud vám něco opravdu hodně vadí, říct to pěkně nahlas. Nejhorší je mlčení, uražená ješitnost a následně tichá domácnost. Věci by se měly řešit, a ne zakopávat pod koberec, až se z nich vytvoří Říp, přes který už nevidíte, co ten druhý vlastně dělá. V tomto období, víc než kdy jindy, opravdu potřebujeme odbornou pomoc, nejlépe v podobě manželského poradce, protože situace je obtížná pro všechny členy rodiny.

Jak vypadá happy end

Ale protože se v našich zeměpisných šířkách vyskytuje krize daleko častěji než vývoj, vraťme se k ní. I přes sebevětší snahu být manželovi v jeho přerodu oporou je běžné, že se nůžky vašich zájmů a představ rozevřou příliš daleko od sebe. Proto bychom ani v dobách zamilovanosti neměly zapomínat na sebe, na svoje radosti a svoje kamarády. Vyhraďte si den pro sebe, choďte cvičit nebo na sklenku vína a kus pořádné ‚ženské řeči‘ s kamarádkou. Ty kamarádky budete totiž v jeho přechodu potřebovat, stejně jako své koníčky nebo řidičák, abyste mohla být nezávislá.

Pokud budete aktivní a spokojená, budou se vám krize vyhýbat. Naučte se být také sama a nezávislá na společnosti toho druhého. Až u vás zaklepe mužská krize středního věku, budete připravena ji pozvat dál a mít velkou šanci přejít se štítem v ruce přes pomyslnou hranici do druhé poloviny, ať už svého, či společného života.

Tisk článku | Poslat článek