Moje kamarádka Jiřka je titulovaná vědkyně. Jako taková bere všechny vědní obory, včetně psychologie, smrtelně vážně. Nedávno mi volala kvůli testu, který jsme pro vás připravili v říjnovém čísle a nazvali ho ‚Jste chytrá přes city?‘. Smyslem téhle hry bylo dozvědět se, máte-li své city pod kontrolou (tedy za předpokladu, že nějaké máte). „Jak chceš, prosím tě, měřit EQ?“ obořila se na mě právě kvůli citům a dotyčnému testu Jiřka. „Jak asi tak odpovíš na otázku: Co udělám, když přejedu starou babičku? Za á – zacouvám, abych měla jistotu, že je po ní. Za bé – porozhlídnu se, jestli bych nemohla sejmout ještě někoho dalšího. Za cé – pomůžu jí.“ Měla tím na mysli, že ve jménu objektivity je třeba brát v potaz návodnost otázek. Jak jde o vědu, není s Jiřkou žádná sranda.
Ale teda, jak je to s tím EQ?

EQ je, když…
Emoční inteligence je soubor schopností, které nám pomáhají, abychom se cítili v životě spokojení. Patří sem hlavně poznání sama sebe, sebeovládání, vytrvalost a empatie.

Když totiž budu vědět, že ze všeho nejvíc mě baví olizovat známky (poznání sama sebe), když se budu snažit tak dlouho, až se stanu vrchní poštmistrovou (vytrvalost), když mi bude jasné, co cítí můj muž při pohledu na krásnou ženskou (empatie), a já ho za to ani neseřvu (sebeovládání) – pak budu nejspíš pracovat na pozici, která mě baví, a doma budu mít pohodu, což je ekvivalent ‚šťastného manželství‘.

IQ versus EQ
Inteligenční kvocient měříme od určitého věku a s postupujícími léty spíše klesá. Stejně jako dámské poprsí. Emocionální inteligenci rozvíjíme průběžně celý život a se získanými zkušenostmi roste.

Možná jste už někdy slyšeli o EQ testech provedených na asi tříletých dětech. Sedí dítě v místnosti a před sebou na stole má bonbon. Hodná paní mu povídá: „Já jdu teď pryč, ale za chvilku se vrátím. Jestli ten bonbon hned nesníš a bude tu, až se vrátím, dostaneš ještě jeden.“ Víc než polovina ze zkoumaných dětí nevydržela, okamžitě ho slupla a pak záviděla těm, co dostali druhý bonbon. Ty děti, které vydržely a bonbon hned nesnědly, splňují alespoň jednu z dovedností, které shrnujeme pod pojem EQ, a to je sebeovládání. Po patnácti letech tým vědců zkoumal, jak si v životě vedou děti, které bonbon snědly hned, a jak ty, které vydržely. Druhá skupina se ukázala jako spokojenější a úspěšnější.

Jaká byla, takový přišel…
Sašu před půl rokem opustil muž. Saša ho milovala a zatím ještě nedošla do stadia, kdy jí bude jasné, že nic lepšího, než že se konečně zbavila toho chlápka, co ji nechal tahat piva do třetího patra, ji nemohlo potkat. Zatím je ve fázi ,nemůžu bez něj žít‘ a zlomená není hůl nad ním, ale její srdce. Tohle období většinou trvá dlouho a hodně bolí. Jako správná holka ji nejenom povzbuzuju, ale taky s ní pořádně třepu.

„Buď ráda, že trpíš! Až totiž příště potkáš chlapíka s charismatem stejně velkým jako boule na jeho kalhotách, poznáš bezpečně, že tomuhle týpkovi budeš zase tahat flašky s pivem.“ A jestli ne, tak si Saša nabije ústa ještě několikrát, ale nakonec se přece jen poučí. A až bude poučená, pak teprve přijde ten pravý. Vtip je ale v tom, že vlastně i ten lenoch byl pro ni ten pravý! Podvědomě totiž přitahujeme lidi, kteří se k nám hodí. Jak říká lidové rčení: ,Jaká byla, takový přišel.‘ Nechci tím říct, že si zasloužíme alkoholika nebo zloděje, ale ve chvíli, kdy si ho nabrnkneme, z nás vyzařují signály, které ho přitáhly. Možná si moje kamarádka sama sebe dost nevážila a on věděl, že mu bude sloužit, možná byla zoufale osamělá a on věděl, že udělá všechno, aby ho neztratila. Není a je to její chyba. Ale co bylo, to bylo, podstatné je, že jí tahle špatná zkušenost pomůže, aby se postupně vyloupla v sebevědomou ženu, která bude radši sama než s nějakým vyžírkou. A víte, co se stane pak? Pak si jí takový vyžírka ani nevšimne, ani očkem o ni nezavadí, protože jeho vnitřní radar mu řekne: S touhle bych cvičit nemohl.

Manipuluju a vím o tom
Jsme polospící automaty, provádějící většinu úkonů bezděčně. Například frázi ,budu se těšit‘, kterou tak často ukončujeme hovor o plánované schůzce, pronášíme víceméně v bezvědomí.

Představte si roční dítě, které čurá do plenek. Ono ví, že bude mokro, ale neuvědomuje si, jak vzniká. Pak přijde chvíle, kdy udělá ee, na chvíli se zastaví a uvědomí si, že čurá do plenek, že dělá něco, co by eventuálně dělat nemuselo. A jednoho dne udělá ee, uvědomí si, že jestli s tím něco neudělá, bude mokro v gatích, a tak se rozhodne, že si radši sedne na nočník. V ten zázračný moment pikosekundy svobodné volby přestává být automatem a stává se člověkem, schopným řídit sama sebe. Manipulujme, lžeme, záviďme, dělejme, cokoli chceme, ale buďme při tom. Jen tak máme možnost se v poslední chvíli rozhodnout, že to tentokrát neuděláme. A proč se rozhodneme tentokrát nemanipulovat, nezávidět a nelhat? Třeba proto, že nám to nic dobrého nepřineslo. I když se nám to mockrát nepovede a neovládneme se, nevzdávejme to, zkoušejme, trénujme, buďme při sobě a při vědomí. Když to zvládlo roční mimino, zvládneme to i my.

VYPOČÍTAT EQ SVÉMU MUŽI?
TO NEJDE, ALE…
Také muži mají city. Jen kdyby je uměli správně používat. Možná jsme tu od toho, abychom je to naučily.

Neumím štupovat.
Jak jsi mi to mohla udělat!
Podle mých zkušeností je muž ochoten povídat si o svých pocitech asi tak první čtyři měsíce. Tehdy ho opravdu zajímá, jestli vás neurazilo, když přišel o hodinu později, a sám vám dobrovolně zašeptá ,miluju tě‘, a nemusíte být ani pod peřinou. Pak se náš citlivý muž začne pomalu, ale neodvratně zavírat, jako brano, co zavírá samo. A nakonec máme vedle sebe fajn chlapa, o kterém víme jen to, co nám o sobě sám poví. Třeba že nemá čistou košili.

Říká se, že po pětiletém soužití jsme odpovědní za partnerovy negativní návyky a po deseti letech za jeho zdravotní stav. Ale jsme-li odpovědní za negativní věci, jsme odpovědní i za ty dobré. Psycholožka Eva Velechovská je zakladatelka společnosti ESRO (emocionálně-sociální rozvoj osobnosti, více na www.veva.cz), zabývající se školením pedagogů a rodičů. Má pro nás pět rad, jak z muže vydolovat to nejlepší, co v něm je.

Co s tou mojí starou…
„Na naše semináře chodí 90 % žen a 10 % mužů. Většina mužů přijde proto, aby zjistili, jestli by jim ta psychologie nějak pomohla u toho jejich šéfa, jak to jako koulet s kamarádama, eventuálně, co s tou mojí starou. Průměrní muži city potlačují a snaží se víc používat hlavu, aniž by věděli, že si tím škodí. Je to také jeden z důvodů, proč umírají v průměru o sedm let dřív než ženy,“ je přesvědčena Eva Velechovská. „Snažím se mužům věci vysvětlovat jejich jazykem. Říkám jim: V každé situaci máte zisk a zároveň ztrátu. Špatný odhad se nevyplácí. Udělal jste dobrý byznys, ale zároveň jste ztratil několik hodin, které jste mohl věnovat rodině. Přespříliš zaměstnaní manažeři mi říkají: Co mám dělat, žena mi odešla! A já jim odpovídám: Vždyť jsem vás na to upozorňovala! Ženská má svoje emoční limity. Znám hodně úspěšných mužů s vysokým IQ, kteří na otázku, co cítí, řeknou: To není důležité. Je to typicky mužská reakce.“
Každá rada drahá

PRÁVO ODEJÍT
Není-li ve vašem vztahu běžné povídat si o pocitech, buďte připravena na to, že až to poprvé zkusíte, odejde partner s tím, že má něco důležitějšího. Udělá to možná ještě pětkrát, ale pošesté pochopí, že po něm nic nechcete, a že by taky na oplátku mohl říct něco on vám. A možná se mu to začne časem líbit.

MLUVTE O SOBĚ
Koneckonců, znáte se nejlíp, tak o kom jiném byste měla mluvit.
Děláme tu chybu, že na sebe bereme zodpovědnost za pocity druhých. Cítíme vinu za znuděného milence, uraženou kamarádku nebo zuřícího šéfa. Znuděnému milenci říkáme: Tobě se to nelíbilo, viď. Uražené kamarádce: Ty mě ale fakt nechápeš. Na zuřícího šéfa nemluvíme vůbec. Zkuste to příště jinak. Milenci řekněte: Tohle se mi nelíbilo. Kamarádce: Štveš mě, ale mám tě ráda. Zuřícímu šéfovi… neříkejte nic.

BOJÍM SE O TEBE
Muži občas chodí z hospody nad ránem. Místo ,Jak můžeš bejt tak nezodpovědnej, jsi sobeckej tupec, děláš si, co chceš!‘ zkuste říct: ,Když mi nezavoláš, vidím tě s rozbitou hlavou okradenýho v průjezdu nebo znásilněnýho na konečný tramvaje. Mám o tebe strach.‘ Příště vám (možná) zavolá, pochopí, že se o něj bojíte.

NEUTRÁLNÍ PŮDA
Neřešte konflikt tam, kde vznikl. Emoční mozek si dobře pamatuje nelibé pocity, které měl v kuchyni, a není je schopen vypnout a pustit ke kormidlu rozum. Navrhněte procházku nebo jděte na pivo.

UDĚLEJTE PRVNÍ KROK
Nečekejte, až si to zaslouží nebo až udělá první krok, a nabídněte otevřenost jako první. Pravidlo něco za něco tady nefunguje. Nakonec člověku zůstane vždycky jenom to, co sám dá.
Milujte je, neztrácejte trpělivost a zkoušejte to s nimi znova a znova a znova… Stojí přece za to.

KDE SE DOZVÍTE VÍC
– Chcete-li se emoční inteligencí zabývat blíž, začněte třeba na adrese www.veva.cz, kde najdete přihlášky a ceníky vzdělávacích seminářů na témata, která se vážou k různým životním obdobím. Můžete se zúčastnit například lekcí Rodič v nás, Teenager, Cesta je cíl a dalších, při nichž se pod vedením psychologů naučíte správné mentální techniky, s jejichž pomocí vaše emocionální inteligence poroste.

– Na www.emoce.cz se dozvíte o chystaném projektu do škol. Možná je to první krok k tomu, aby se děti do školy těšily a učily se jen to, co jim bude k užitku.

– Hodně se také dozvíte z knížky Daniela Golemana Emoční inteligence. Kdybyste ji nesehnali v obchodě, mají ji v knihovnách.