Nedávno jsem měla příjemnou možnost týden courat Paříží. Chodila jsem zastrčenými uličkami, v zaplivaných kavárničkách pila kávu a všimla jsem si, jak jsou Pařížané neskutečně tvůrčí. Jak každý květináč dokážou dát na to pravé místo, jak si každá Pařížanka od jednoho do sta let umí sepnout vlasy s ohromujícím šmrncem, jak tu má člověk pocit, že v každé kavárně vysedávají básníci.

V těch uličkách se to hemžilo obchůdky, které prodávaly barvy, pastelky, mašle, většina krámků se jmenovala Můj svět, Kreativní svět, Malujte a já nevím jak ještě. Našla jsem tam obchod, kde se prodávaly jenom knoflíky, od sklepa až po strop, v životě jsem neviděla tolik knoflíků, jeden byl krásnější než druhý a já mezi nimi strávila půl dne.

Když jsem se pak vrátila domů, ptala se mě kamarádka: „Co sis z Paříže přivezla?“ „Padesát knoflíků,“ odpověděla jsem k jejímu překvapení. A tak mě napadlo, že ve vzduchu visí poezie. Že je to možná jediná možná cesta ze všech ekonomických i politických krizí. Napadlo mě, že by bylo pěkné, kdyby se trendem letní sezony staly básně. Neříkám, že moje. Ale já už začala.

V souvislosti s vydáním první knihy mých básniček Moje duše na cibulce píšu jen tak zkusmo pro kamarády básničky na trička. Moje básničky jsou totiž malilinké, kratičké a jsou trochu jako říkanky. Třeba tahle:

Tolik samoty je kolem
Až to praská
Každý vláčí svoje hoře
A co láska?
Leží tam v oboře
Nožky má nahoře
A mlaská

Zjistila jsem, že na tričkách to básničkám sluší. A moji kamarádi zjistili, že jim zas sluší básničky. Možná je to znamení. Třeba vznikla nová značka NOSIT BÁSNĚ.

Tisk článku | Poslat článek