Proč jít na oběd k jeho matce, ačkoli vás to přizabije?
První oběd u matky mého nového přítele byl traumatizující zážitek. Proč byste ho ale přesto měla absolvovat? Definitivně vás to zocelí. Věřte mi.
|
|
Samozřejmě že za mou nechuť obědvat s matkami milenců může blbá, navíc opakovaně blbá zkušenost. Byla jsem už u tolika tichých obědů, žoviálních obědů a zkoumavých obědů, až mi z toho bylo špatně. Z toho se časem zrodila moje absolutní nechuť podobné věci ještě kdy absolvovat. Je jednodušší o cizích rodičích poslouchat než se s nimi stýkat. Chodila jsem přece s jejich syny, a to samo o sobě nezadává důvod k tomu, aby se ze mě a jeho máti staly kamarádky. Prostě mě to nebavilo. Chtěla jsem žít (nebo spát) s tím sympatickým chlapíkem, ale nechtěla jsem vědět, že mu jeho maminka říká ‚Míšánku‘ a jeho tatínek pije v neděli odpoledne lahváče u přímého přenosu formule 1.
Až jednou…
Po několika letech ostražitosti jsem se nechala ukecat. Ten, s jehož matkou jsem měla poobědvat v jednu z nedělí, mě bavil už třetí měsíc v řadě, a bavil mě hodně. To znamená, že jsem jej potkávala častěji než v pomyslnou středu. Byl zábavný, měl vkus, byl galantní, a v neposlední řadě to byl výtečný milenec. A pokud se správně pamatuji, k tomu, aby mě donutil jít na oběd k jeho matce, využil mého krátkého postkoitálního nesoustředění.Dost dlouhou dobu naštěstí zabralo hledání vhodného termínu. Jednou nemohl můj milý, podruhé jsem musela být v neděli v práci, jindy zase nemohla panímáma. Bylo ovšem jasné, že jednoho dne se termín najde a já budu muset usednout k naškrobenému ubrusu a konverzovat nad svíčkovou.
Hned ve dveřích obrovského bytu v secesním činžáku mi podala úzkou, suchou a studenou ruku paní s fialovou trvalou, která se vůbec neusmívala, zřejmě proto, že léta trpitelského svírání rtů natrvalo ovlivnila jakoukoli její schopnost mimiky. O to víc jsem se usmívala já, asi abych poměr vyrovnala. Můj milenec mě představil coby svou přítelkyni, což jsem pro jistotu nechala bez komentáře. Jak by se asi tak matkám se studenou rukou a bez úsměvu vysvětlovalo: „Víte, paní, já s ním jenom spím. Klíče od bytu mu nemám v úmyslu dát, natož nějaké to robě. Ale v posteli je skvostný!“ Vytáhla jsem z kabelky lahev vína. Doufala jsem, že sklenička pomůže. Nám všem. Že se třeba ta zkostnatělá, přibližně sto dvacet let stará atmosféra aspoň trochu rozvolní. „My ale nepijeme žádný alkohol. Viď, Karlíčku?“ dožadovala se sušinka souhlasu od svého syna. Navzdory tomu, že jsem s ním jen o pár hodin dříve vypila lahev šampaňského (v peřinách, matinko), netroufla jsem si odporovat.
U výslechu
Usedli jsme ke stolu. „Můžete mi říkat maminko,“ řekla. Stáhl se mi krk. Já přece maminku mám. Je krásná, je vlídná, v klidu si dá sklenici vína a ví, že fialová trvalá patří do roku 1982!„Povězte mi třeba, kde pracujete,“otázala se. Trochu mi odlehlo. Mluvila jsem o místech, která jsem viděla, o lidech, se kterými jsem se potkala, o článcích, které mi vyšly, zmínila jsem i jméno deníku, pro který pracuju. „No dobře, to je pěkné. A kam to chcete v životě dotáhnout?“ Prosím!? Chtělo se mi umřít. Naštěstí mě synáček zachránil taktickou změnou tématu. To pak musel udělat ještě mnohokrát. Po dvou hodinách výslechu se paní domu vymrštila a odešla beze slova do kuchyně. Toužebně jsem hleděla na lahev chablis. Věděla jsem, že ji neotevřu, že se nenapiju, že se neuvolním, tak jsem aspoň myslela na to, jaké by to bylo. Na další návštěvu si vezmu placatku. Můj milý mlčel, zálibně se na mě díval a usmíval se. Jestli teď řekne něco ve smyslu, že máma je prima, uteču. Pak z něj vypadlo, že se mamince líbím. „A podle čeho jsi to poznal?“ ptala jsem se. „No, podle toho, jak se vyptává, zajímáš ji.“ Proboha, jestli je tohle projev zájmu, tak už nikdy nechci, abych někoho zajímala. Nikdy!
Když jsme se konečně rozhodli odejít, panímáma mi podala ruku a řekla, že mě ráda poznala. Co taky mohla říct jiného. A těžko se na matky synů zlobit. Vždyť ony jen zkoumají, komu své syny jednou předají.
Vylezli jsme před dům a ze mě spadla tíha, jako bych celý den, možná celý týden, nosila pytle s cementem. Byla jsem tak šťastná, že jsem se ani nezeptala, jak se zhruba přihodí, že si matka o svém pětačtyřicetiletém synovi myslí, že nepije alkohol.
